Symbolicky věžičkou na střeše pivovaru započaly rozsáhlé opravy budovy a zavěšením zvonu, kterým byli poddaní svoláváni k robotě, také oprava celého objektu skončí.
„Připravujeme projektovou dokumentaci pro územní rozhodnutí a stavební povolení. Poté bude následovat celková rekonstrukce. Ta by měla trvat zhruba tři roky,“ říká jednatel Zámeckého pivovaru Semín Leoš Kvapil.
Největší prostor rozsáhlého komplexu bude patřit osobnosti Josefa Gočára, který se v roce 1880 v pivovaru jako syn sládka narodil. Zatím patří slavnému rodákovi malé připomenutí v prvním patře.
Do budoucna ale majitelé plánují zpřístupnit také Gočárův pokoj s nezvyklou barevnou výmalbou. Celkem bude mít vzpomínka na slavného architekta a autora Winternitzových mlýnů, bohdanečského pavilonu nebo domu U Černé Matky Boží v pražské Celetné ulici zhruba 500 metrů.
„V červenci představíme první část expozice pivovarnictví a sladovnictví,“ říká Radek Kvapil, další z týmu, který památku obnovuje.
Semínští rodáciJosef Krejčík (1878–1937) Vincenc Častoslav Chvojka (1850–1914) Josef Gočár (1880–1945) |
Nejzajímavější částí pivovaru je takzvaný semínský valach, který sloužil k sušení sladu. V Česku jich není více než pět. Připomíná střechu, na niž se slad rozprostřel a sušil. Pochází z první poloviny 19. století. Je 9 metrů dlouhý, 2,5 metru široký a výhřevná plocha je 24 metrů čtverečních.
„Slad se na valachu sušil až dva dny, rozprostřel se po lísce a za pomoci dřevěných prkének, takzvaných limp, se otáčel, aby se nepřipálil,“ řekl Kvapil. Teplo pod naklíčené obilí přiváděly takzvané kalorifery, roury, které valach vytápěly horkým vzduchem. Když se slad usušil, šel si ještě odpočinout na sladovou půdu.
Valach zatím zůstane v původním stavu tak, aby návštěvníci viděli, jak skutečně vypadal. Mezi nejznámější valachy patří ještě ten v Praze v hospodě U Fleků a poté ještě v pivovarském muzeu v Plzni.
Vedle valachu se nachází malý kout, psinek, kde odpočívala obsluha valachu, muži, kteří přikládali dřevo do topeniště valachu a obraceli sušený slad na lískách.
„Svůj pitný režim udržovali pitím piva nebo vody. U valachu bylo poměrně velké horko, takže bylo nutné přijímat tekutiny,“ říká Radek Kvapil.
Hromada obilí se však nejprve musela vykoupat v obří vaně s vodou, v takzvaném náduvníku, který se v pivovaru dochoval původní. Odtud se poté slad po třech dnech přemístil na rovnou podlahu, takzvaná humna. Za pomoci dřevěné lopaty vidrovačky se klíčící obilí ručně převracelo, pracovníci pivovaru museli dávat pozor, aby slad neplesnivěl a nezarůstaly kořínky. Odtud poté zamířil k vyschnutí na zmiňovaný valach.
Piva navaří stejně jako jejich předchůdci
Až se v minipivovaru začne vařit klasický český ležák, bude se jeho produkce pohybovat do 2 000 hektolitrů za rok. To bude zhruba stejné číslo, na které se dostali jejich předchůdci z rodu Dvořáků. Sládek Jindřich Dvořák zde vařil pivo do roku 1926.
„V letech 1910–1911 bylo v Československu 800 pivovarů. Semínský pivovar si stál dobře. V konkurenci se sousedním přeloučským pivovarem měl lepší kvalitu,“ říká Radek Kvapil.
Pivovar poté v konkurenci silných velkých pivovarů ohlásil ukončení výroby a převzal provozování skladu piva včetně stáčení do lahví.
Podnik vedl až do roku 1949 pak jeho syn Bohuslav, tehdy mu bylo podnikání komunisty znemožněno. S rodem Dvořáků se setkají návštěvníci pivovaru i osobně. Z plátna k nim promluví vnuk posledního sládka Jiří Dvořák, který do Semína zajížděl o prázdninách vypomáhat. Ačkoli oficiálně začne první návštěvnická sezona v Zámeckém pivovaru v červenci, první návštěvníci jej mohou navštívit 25. června, kdy se na dvoře pivovaru bude konat první promítání letního kina.
Později je doplní komorní koncerty, minifestivaly. Přibude ještě expozice o semínských přesypech, unikátních geografických útvarech, které se nalézají v těsném sousedství pivovaru. Majitelé by rádi měli do deseti let vše kompletně hotové. Budovu Zámeckého pivovaru bude zdobit zelená fasáda, velmi pravděpodobně tentýž odstín, jakým je omítnuta památka UNESCO – tři kilometry vzdálený Národní hřebčín v Kladrubech nad Labem.
