Vedení malé banky v Minneapolisu má za úkol ochránit vzácný diamant. Ale jak, když kolem banky obchází kanadský gang lupičů? Takový je základ v Británii velmi úspěšné hry autorů Henry Lewise, Jonathana Sayera a Henryho Shieldse, který se rozvine do krkolomných situací nejen v bance, ale i ve sklápěcí posteli, větracím potrubí či ve vězení. Vše doprovází řízný rock’n’roll, dojemná lovestory, akrobatické kousky, ale i černý a přitom hluboce lidský humor.
„Hru jsem si zamiloval hned, dokonce jsem při jejím čtení dostával záchvaty smíchu, což se mi často nestává,“ řekl režisér inscenace Robert Bellan.
Komedii jste uvedli v české premiéře. Je pro režiséra výhodou jít neprošlapanou cestou a nemuset zvažovat různé varianty, které se již objevily, nebo je to naopak svazující ve smyslu, že nevíte, jak na českého diváka zapůsobí?
Uvedení tak úspěšné zahraniční hry v českých reáliích s sebou nese jisté pochybnosti, jestli jsme schopni dostát pověsti a úrovni původního nastudování a jestli vůbec je hra přenosná ve stejné kvalitě do českého prostředí. Nicméně když člověk dělá něco, co před ním ještě u nás nikdo nedělal, je to zajímavější a nese to s sebou jisté vzrušení objevitele. Výhodou pro mne bylo, že s prvky parodie ve svých inscenacích pracuji pravidelně. A „Loupež“ je hra, která mne už při prvním čtení nadchla nejen svou parodickou vtipností, ale její potenciál mne inspiroval i autorsky. S tím souvisí, že jsem text upravil.
Jak moc?
Některých motivů jsem se zbavil, ať už kvůli jejich „přebujelosti“, nebo kvůli posílení motivů jiných. Více jsem se soustředil na příběh hlavních postav v reáliích Velké bankovní loupeže. Ale abych tradiční britské motivy tak úplně neochudil, přidal jsem například motiv lovestory ze Shakespearovy hry Romeo a Julie. Podstatným rozdílem proti londýnské variantě je také originální scéna, umístěná na točně, která dala svou technickou náročností výtvarníkovi Nikolu Tempírovi opravdu „zabrat“. Scéna je hodně variabilní a pro náš inscenační koncept velmi důležitá.
Filmových či divadelních titulů na téma bankovní loupeže existuje celá řada. V čem se tento britský text a vaše realizace liší od ostatních?
Jedná se o parodii, to je třeba mít na paměti. Obecně známé představy, například o tom, jak se vykrádá banka, co u toho postavy prožívají, jaký způsob a techniku k překonávání překážek používají... všechny ty modelové situace zasazujeme do určitého kontextu tak, aby vznikl humor. Snad moc neprozradím, když uvedu, že například ve filmových verzích bývá v bankovních trezorech systém infračervených laserů – detektorů, které reagují na každý pohyb. No a my používáme červené skákací gumy. Jestli je to dostatečně zdůvodněné, s reálným základem, je u parodie možné všechno.
Když zůstaneme u těch modelů, bývá pravidlem, že diváci fandí spíš lupičům, kteří se pohybují mimo zákon, než těm, kteří je chtějí zatknout. Platí to i zde?
Jasně, těm zlodějíčkům a podvodníkům prostě fandit musíte. Ve hře jich je poměrně hodně a všichni jsou více či méně sympatičtí. Navíc, co si budeme namlouvat, nejednoznačné až záporné postavy vzbuzují u diváků vždycky větší zájem i emoce.
Přizvali jste dva hostující herce – Kristýnu Hulcovou a Zbygniewa Kalinu. Proč? Nenašel jste v pardubickém souboru odpovídající typy?
K hostování Kristýny došlo proto, že „proti nám“ se zkoušela inscenace Mikve, kde hrají všechny herečky, a nám jedna chyběla. O Zbyškovi jsem věděl, že je výrazný komik, se smyslem pro nadsázku, navíc pohybově nadaný. A protože role Sama Monoghama tomuto hereckému naturelu přesně odpovídala, oslovili jsme ho. Zrovna odešel z Městských divadel pražských, měl volno, tak nebyl problém. A musím říct, že jsme při volbě obou protagonistů měli šťastnou ruku, své úkoly splnili nad očekávání.
Když se v Pardubicích řekne vaše jméno, okamžitě si vás každý divák městské scény spojí s komediálním žánrem. Nevadí vám, že jste vlastně zařazený do jedné škatulky?
Vůbec. Vlastně naopak, podle mě je vždycky důležité, aby se člověk v jakékoliv profesi pohyboval v té oblasti, která mu sedí a pro kterou má dispozice. Já jsem začínal s parodií a komedie dělám rád. Je to něco, co mě baví a čemu myslím i rozumím. Navíc parodie má takřka neomezené možnosti, obrovský záběr od grotesky až třeba po vesnické drama. V naší hře můžete najít například romantický příběh, drama, akční thriller, horor nebo třeba i klasický balet. Takže mám vlastně obrovské štěstí, že můžu takto střídat žánry, a jestli jsem v nějaké škatulce, tak je to opravdu velká škatule: inspirativní, pestrá a plná možností.
