Kariéru skončil v roce 1985, ale záhy se stal trenérem. Své Pardubice přivedl třikrát k titulu a národnímu týmu jako asistent přispěl k triumfu na olympiádě v Naganu a poté ke zlatému hattricku na mistrovství světa.
Svou herní variabilitu a nevyzpytatelné kličky uplatňoval Martinec nejčastěji ve spolupráci s centrem Jiřím Novákem a levým křídlem Bohuslavem Šťastným. Útočná řada „Marcello, Bochník a Bogas“, jak se jejím členům přezdívalo, patřila k nejlepším na světě.
A i díky sehranosti této trojice nasbíral Martinec obdivuhodnou statistiku. V lize odehrál 14 sezon a 539 utkání, v nichž nastřílel 343 gólů.
Reprezentační dres oblékl v 289 případech a zaznamenal 155 branek. S celkovými 498 góly mu patří čtvrté místo v Klubu hokejových střelců. V roce 2001 byl Vladimír Martinec uveden do Síně slávy IIHF.
Navždy spojený zůstane také s vítězstvím českých hokejistů v Naganu, kde vedle Ivana Hlinky a Slavomíra Lenera působil jako asistent. A to i přesto, že jemu olympijské zlato vlastně chybí.
„Žádný český hokejista nemůže říct, že má sedm zlat z vrcholných akcí, to je pravda. I když tu zlatou z Nagana nemám. Na olympiádě trenéři medaile nedostávají,“ uvedl v rozhovoru pro MF DNES před časem.
Podle něj se ale vrchol jeho kariéry odehrál jinde. „Výjimečné pro mě bylo MS 1976 v Katowicích. Tam hrála celá naše pardubická lajna a měli jsme neskutečnou formu. Všichni tři jsme získali kolem dvaceti kanadských bodů. To znamená, že jsme za deset duelů nasázeli zhruba 25 gólů,“ řekl.
