Dobrý den, už na vás čekám! V deset mám další rozhovor a na jedenáctou se mi snad přihlásil ještě někdo třetí, chrlil ze sebe v týdnu Vladimír Martinec. Dnes bývalý hokejista a trenér slaví sedmdesáté narozeniny, do toho budou Vánoce, takže má pěkně nabitý program.
„Je toho trochu víc než normálně, protože před těmi kulatými narozeninami se hlásí novináři o rozhovory. Když mi bylo 68 nebo 69, tak se nic nedělo, teď si každý myslí, že k sedmdesátinám by měla být nějaká oslava nebo něco. Je to nějaký věk, ale podle mě není co slavit,“ říká Martinec.
Zdraví vám slouží?
Zatím jo. Po Novém roce půjdu na kontrolu, tak uvidíme, co mi řeknou. Ale věřím tomu, že to bude dobré, žádné problémy nemám.
Narozeniny slavíte v neděli, pak jsou hned Vánoce. Jak ty letošní strávíte?
Doma, v klidu. Udělám stromeček, i když teď zrovna nevím kdy, protože v neděli máme oslavu v jedné hospodě a dcera s vnučkou a přítelem možná pojedou ještě k nám, takže řeším, jestli už ho připravit na neděli, nebo v pondělí. O to se starám, manželka udělá večeři, pak posedíme, podíváme se na nějakou pohádku a je to.
Máte také syna v zahraničí, potkáváte se o svátcích?
Jo, vždycky se někde sejdeme. Kolem jedenácté si dáme oběd, předáme si nějaké ty dárky, dvě tři hoďky si popovídáme a zase se rozjedeme domů. Minulý týden jsme se třeba viděli v Českých Budějovicích.
Je hokejovým trenérem, v loňské sezoně byl u rakouského Kitzbühelu. Kde je teď?
V Kitzbühelu měl příslib, že mu bude obnovená smlouva i na další rok, ale nakonec mu zavolali, že ne. Teď má na starosti mládež v Grazu.
Sedíme ve vaší kanceláři nad sekretariátem Dynama, kde stále pracujete.
Ano, chodím sem každý den. Především kvůli tomu, abych byl mezi lidmi, protože si nedovedu představit, že bych měl celé dny sedět doma. Psa nemám, abych ho bral na procházky, takže jsem rád, že tu ta možnost je. V létě jsem na chajdě, ale co bych dělal v zimě?
Sám jste říkal, že díky kulatinám je o vás teď větší zájem. Zastavují vás i lidé na ulici?
To už ani ne. Chodím sice po městě pěšky nebo jezdím na kole, ale je to spíš výjimka. Občas třeba do města dorazí někdo z vesnice a je rád, že mě vidí, tak se s ním vyfotím, uděláme nějaké selfie nebo něco. Děje se to třeba i při zápasech.
Jste i radním. Máte vůbec čas si během toho všeho odpočinout?
To víte, že jo. Radnice bude až někdy po Novém roce, takže nějaká chvilka se najde. A díky té radnici mám vlastně čas sedět tady na klubu.
Vladimír MartinecNarodil se 22. prosince 1949 v Lomnici nad Popelkou. Už v mládežnickém věku přišel do Pardubic, kde strávil valnou většinu své hokejové kariéry. V roce 1973 získal s klubem historicky první titul. Ještě větší úspěchy sbíral v národním týmu. S ním získal třikrát titul mistra světa. Ze šampionátů si také dovezl 5 stříber a 3 bronzy. Dvě medaile má i z olympiády, kterou vyhrál až jako trenér v roce 1998 v Naganu. Z pozice asistenta kouče se stal třikrát mistrem světa. Jako hlavní trenér získal dva tituly s Pardubicemi v letech 1989 a 2005. |
Město je současným majitelem Dynama. Jaká byla v klubu struktura, když jste hrál vy?
Tenkrát to nebyla žádná obchodní společnost. Spadali jsme pod Teslu Pardubice, ze které jsme dostávali peníze. Nejdřív jsme si pro ně chodili sami, ale později tam byla nějaká účetní, která nám je nosila, protože ostatní lidé byli naštvaní, že si přicházíme pouze pro peníze. Pak tu byl asi sedmičlenný výbor, který se scházel jednou za týden nebo za čtrnáct dní. Trenér tam chvíli přednášel o hokeji a samozřejmě došlo i na ekonomiku. To bylo všechno, manažer nebyl, prezident klubu byl většinou taky zaměstnaný v Tesle, aby to mělo návaznost.
Aktuálně jsou Pardubice ve velmi špatné situaci. Už dlouho se o tom mluví, nemáte strach, že spadnou?
Mám. Nejdřív jsem taky věřil a možná jsem se nechal uchlácholit tím, jak se pořád v létě říkalo, že se hodně posílilo a bude to dobré. Pak ovšem přišlo prvních pět utkání se soupeři, o kterých se říkalo, že bychom se s nimi měli porvat o desítku, a bodovat v nich. A oni nás najednou všichni přejeli a zůstali jsme na ocase. Můj názor je, že to všichni podcenili. Celé léto se neustále tvrdilo, jací tu budou hráči, a mysleli si, že to půjde jednoduše. Chybělo tam ale něco navíc, hráli jsme třeba na osmdesát devadesát procent, jenže je potřeba hrát pořád na sto deset. A ten rozdíl obracel výsledky v náš neprospěch. Tím jsme se dostali dolů a nemůžeme se odlepit. Porazíme Kometu, Spartu, ale ve chvíli, kdy přijde tlak, tak to nezvládneme.
Dá se říct, že nás teď čeká čtrnáct dní pravdy.
Ano, do 5. ledna máme ještě šest zápasů se všemi, kteří jsou kolem. Buď to zvládneme, nebo to bude hodně špatné.
Nedávno se zde opět měnil trenér. Tím to ale v Pardubicích prostě není. Co podle vás Dynamu pomůže?
Už jsem to říkal před třemi lety. Měl se najít jeden kouč, který by dostal velkou důvěru a nežil v nejistotě, co bude za čtyři dny. Může to být jméno, jaké chce, ale když vidí, kolik se toho tady vystřídalo, tak pomalu nemůže nic budovat.
O vaší kariéře už ví každý všechno. Spíš mě zajímá, jestli je nějaký moment, který jste třeba docenil až zpětně, když vidíte, co se tady všechno děje?
To je složitá otázka. Těžko na ni odpovědět, protože jsem pořád součástí klubu. Když řeknu, co bylo tenkrát dobré, tak to bude znamenat, že teď je to špatně. Nechci se dostat do nějaké prekérní situace, stejně bych nic nezměnil a byl bych tak akorát za blbce.
Co s vámi současná situace Dynama dělá?
Je mi to líto. Myslím si, že vůbec nepatříme tam, kde jsme. Někdo musí zanalyzovat, čím to skutečně je. Jestli jde jen o peníze, což podle mě ne, protože se vždycky sehnaly. Hráči, kteří přišli, asi nebyli dobře vybraní. Asi se do někoho trefím, ale je otázka, kdo je volil a za jakých podmínek. Je tu dost těch, kteří mají za celou sezonu 0+8 nebo 2+6. To za nás skutečně můžou hrát naši junioři, kteří na tom nakonec budou úplně stejně.
Na druhou stranu má Dynamo v kádru také střelce Radoslava Tybora a Roberta Kousala.
Jasně, ty dva zápasy, které se vyhrály před pauzou, tak udělala první lajna. Ale my potřebujeme, aby to tak bylo častěji. Z těch všech odehraných utkání jich takhle měl první útok táhnout deset nebo patnáct. Vždycky je to o dobré první lajně, kterou my podle mě máme.
V souvislosti s místním hokejem se nemluví jen o výsledcích. Nedávno například poprvé otevřeně o drogách promluvil Petr Čáslava. Vnímal jste vy nějaké problémy jako hráč?
Bez diskuse. Jenže tenkrát nebyli novináři a nepsalo se o tom. Vyřešili jsme si to sami v kabině. A navíc, když jsme hráli dobře, což se nám celkem dařilo, tak byl klid. Občas se objevil někdo, kdo byl trochu jiný než ostatní, tak musel odejít. Ale drogy? To tady nebylo, maximálně pivo nebo se kouřilo. To vedení řešilo.
Jak?
Víceméně vlastně nijak. Bylo to zakázané, ale nevěnovala se tomu taková pozornost. Spíš v nároďáku strašili pokutami, ale nikdo ji nikdy nedostal. My byli vždycky dobře zašití, protože jsme všude měli nějaké známé. Pokaždé to ale bylo v normě.
Nedávno proběhlo tradiční vánoční setkání pardubických mistrů.
Byl jsem se podívat, ale jen na chvilku, protože teď je pořád něco. Zastavil jsem se tam na tři hodinky, je dobré se vždycky potkat. Zavzpomínáme na to dobré, ale především se rozebírá současná situace. A já jsem tu napsaný, takže na mě lítají dotazy, co tady děláme.
Vánoce během vaší kariéry byly spojené s turnajem Izvestije, dnešním Channel One Cupem.
To tak bylo vždycky. Za celou dobu jsem tam nebyl asi jen jednou nebo dvakrát. Sraz byl vždycky 10. prosince, 15. se odlétalo, hrály se zápasy a 23. jsme se vrátili. Ten turnaj sleduji dodnes, ale už to podřizuji svému času. Teď jsme třeba byli na zastupitelstvu, pak ten oběd v Budějovicích, takže jsem toho moc nestihl. Podstatně víc jsem viděl z listopadové Karjaly.
Za chvíli startuje také šampionát dvacítek. Po dlouhé době bude v Česku, pojedete se podívat?
Asi ne. Je to všechno v televizi, takže nevidím důvod. Sice bych skočil do pendolina a jako důchodce jsem tam během dvou hodin za padesát korun, ale v té televizi se alespoň něco dozvím o hráčích. Na stadionu by mi to nikdo neřekl.
