Zatímco fotbalový nebo hokejový kouč mění místo nebo je vyměněn, dostihový trenér Václav Čermák zůstal celou dobu věrný jedinému dresu – černobílé šachovnici Národního hřebčína v Kladrubech nad Labem. A i když se pak stal jeho zaměstnavatelem někdo jiný, jednoduchý dres si přinesl i tam a dál, byť přeneseně, hájil tyto barvy.
Na listinu vítězů Velké pardubické vynesl pod jeho vedením kladrubský hřebčín hned třikrát ryzák Sagar a jednou hnědák Festival. „Tohle vítězství je pro mě nejcennější. Festivala jsem vypiplal od 4 let,“ vzpomíná Čermák na vítězství.
Jako trenér měl tehdy k dispozici luxusní kolekci čtyř jezdců. Ke koním pak vybíral právě toho, který si s nimi bude nejlépe rozumět.
„K Festivalovi šel nejvíc Vozáb. Ten ho dokázal nejlíp přimět k tomu, aby pracoval. V té době se ještě mohlo jezdit s ostruhami, bez nich bychom tenkrát nevyhráli,“ vzpomíná na tehdejší vítězství v roce 1985 Čermák.
„Fesťa na tom byl fyzicky moc dobře, ale skokansky byl podprůměrný. Když třeba poprvé překonával Taxis, tak skočil daleko za skok, a protože měl skoro šest metráků, neudržel váhu těla, smekl se a s jezdcem spadl. Tehdy ještě mohl jezdec nasednout a skončili myslím sedmí,“ vzpomíná Čermák.
Festival také projevoval jistou dávku vychytralosti, což se při tehdejším několikanásobně těžším kurzu Velké jistě hodilo. Například obávaný Hadí příkop je zrádný v tom, že koně skáčou dolů, tedy doskakují níž. I Festival tuto překážku nejdřív překonával poctivě, pak ale zjistil, že jde skočit do příkopu a z něj pak vyskakoval ven.
Kvůli jeho bezproblémové povaze se našlo mnoho těch, kteří se na vítězi Velké pardubické chtěli projet a mít památku. Jenže některé Festival „vypekl“, shodil je a oni museli jako odškodné sáhnout pro něco ostřejšího do baru. „Takhle nám vydělal hodně,“ přiznává.
Trenéra proslavil Sagar
Jméno si však Čermák udělal ještě o pár let dříve. V letech 1981, 82, 83 patřila vítězství daleko slavnějšímu koni, který kladrubské černobílé barvy proslavil – ryzákovi Sagarovi. Do Kladrub přišel ze sovětského hřebčína Voschod.
„Jako dvouletý běhal sedmkrát v Rusku a ani jednou se tam v krátkých rovinových dostizích neumístil. Nebyl rychlý. Ve třech letech vůbec nestartoval a tehdy jsem ho poznal. Ve čtyřech letech raději vyhazoval a házel kozelce, byl to hodně velký hřebec, dominantní,“ říká osmasedmdesátiletý Čermák.
Po kastraci se kůň zklidnil a začal vyhrávat. Na Sagarův první dostih vzpomíná trenér s úsměvem dodnes.
„Bylo to na Hluboké. Koně už byli v cíli a Sagar ještě s Liebichem vyhazoval na startu a chtěl ho shodit,“ popisuje dostih nedostih. Poté se taky Liebich zařekl, že na toho ryzáka už nikdy nesedne. Předsevzetí mu ale dlouho nevydrželo. Když se hřebčín chystal na dostihy do Albertovce, přišel Liebich, že by také rád jel. Jenže volný byl jen Sagar.
„Z nouze a touhy závodit ho tedy nakonec vzal. Dlouho se držel za koňmi, v cílové rovině ale zabral a bojoval o vítězství. Tehdy skončili druzí, ale Liebich už pak Sagara nikomu nepůjčil,“ říká Čermák.
Jestli by se Sagarovi excelentně dařilo i v dnešních extrémně rychlých dostizích, se Čermák neodvažuje tipovat. Sagar byl silový kůň.
„Dříve byla delší a hlubší oranice, koně měli úplně jiné skákání. Nyní se běží po trávě a oranice je uvláčená, takže je ještě lepší než ta tráva a koně mohou letět. Dříve museli řešit skoky samostatně. Teď se žene stádo a jedou za sebou jak husaři. Dříve to bylo zajímavější a sportovnější,“ posteskne si Čermák a je znát, že mu již dostihy nepřinášejí takový požitek.
„Jezdí se o peníze. Majitele zajímá dotace a sláva. Sport se vytrácí. Všechny pak zajímá jen vítěz. Dřív když kůň spadl sedmkrát, a přesto doběhl do cíle, tak byl hrdina, teď to nikoho nezajímá,“ myslí si Čermák.
Berdych měl Federera, Forman Železníka
V této době by podle něj uspěl poslední z jeho „velkých“ svěřenců - tmavý hnědák Forman. Tempař, který sice neměl závěr, ale rychlost mu vydržela celý dostih. Jenže valach měl podobnou smůlu jako tenista Berdych. Zatímco jemu stáli v cestě Federer, Nadal a Djokovič, kladrubskému Formanovi jeden Železník.
„Byl to pech. V jedné z Velkých pardubických si Libor Štencl myslel, že už Velkou vyhraje, vzal Formana zpátky a nechal ho uprostřed dostihu trochu flákat. Kdyby držel to tempo, tak by ho Železník nedohnal,“ je dodnes přesvědčený Čermák.
Ví také, že k labilnějšímu Formanovi, na nějž se kvůli jeho povaze nedalo nasednout jinak než v klusu, pasoval nejlépe klidný Štencl. „Libor byl jemný kluk, bič by jen tak nevytáhl, koni nevadil. Ale naopak on by zase s líným Festivalem moc nezmohl,“ říká.
Čermák od všech jezdců vyžadoval řád. A to se mnohým nelíbilo. „Neměli mě rádi. Ti nebrblali, ti nadávali. Kdo nepřišel do 6:30 do stáje, nedostal prémie. Já jsem se s nimi dohodl, říkal jim: V práci jsem šéf, ale večer si v hospodě můžeme říkat vole,“ popisuje Čermák.
Velká éra jezdců Vozába, Liebicha, Štencla a Samšiňáka poté skončila. Čermák se nepohodl s tehdejším poněkud kontroverzním ředitelem hřebčína Norbertem Zálišem. Do roku 2000 pracoval u rodiny Sůrových v Kolesách jako trenér. Nyní se věnuje tréninku parkurových koní.
