„Ohyzdnost v jinak krásných zahradách.“ „Zase další hnus a hyzdění Klášterních zahrad. Radní ať už se vzpamatují.“ „Do zahrad se půjdu podívat až ten šrot bude odstraněn. S hrůzou čekám, co bude dalším dílem, aby se mohlo o Litomyšli psát.“ To je jen několik z mnoha negativních komentářů provázejících elektronickou petici.
Základem Rittsteinova díla je dálkový autobus Volvo, který vysokomýtští technici rozebrali a pak znovu poskládali kolem ocelové roury. Tunel vytvářející obrovskou elipsu prochází tělem vozu a vzadu směřuje k nebi.
Diváci usazeni na sedačkách do něj nahlédnout nemohou, ale mohou sledovat videozáznam komentované projekce filmu o setkávání kmene domorodců z Nové Guineje s civilizací.
Tvůrci vybízejí k přemýšlení o tom, jak prehistorická společnost komunikuje s technologickou civilizací, že všichni lidé jsou pasažéry jakéhosi tajemného výletu lidstva na planetu Zemi. V blízkosti autobusu jsou umístěny dva žulové menhiry.
Autor nazval toto dílo „antropologickým putovním monumentem“.
„Přestože výhled ze sedadel je velkolepý, řízení je cestujícím skryto. Smysl a cíl našeho dočasného výletu na planetu Zemi je neznámý,“ uvedl Lukáš Rittstein k dílu, které bylo dosud vystaveno pouze na střeše galerie DOX Praha a v Neue Albertina Galerie v Drážďanech v konfrontaci se starými antickými sbírkami.
Petičníci označují dílo za kýč
„Nechceme v Litomyšli takovéto kýče!“ vzkazují ve velmi stručné elektronické petici její autoři a reagují tak na instalace, která je součástí výstavy „S astronautickou lehkostí motýla zpátky do kamene“. Na výstavě v Galerii Miroslava Kubíka se představují Lukáš Rittstein, jeho žena fotografka Barbora Šlapetová a jeho otec Michael Rittstein, který patří k nejvýznamnějším českým představitelům expresivní figurální malby.
Lukáš Rittstein o své inspiraci k díluNárody, etnika, křesťané, muslimové, přírodní národy... všichni máme dnes přístup ke stejnému vědění a informacím. To z nás symbolicky dělá pasažéry jakéhosi výletu lidstva na planetu Zemi, jehož smysl a cíl je zahalen tajemstvím. Ze sedadel na kterých sedíme, do tohoto mysteria symbolizovaného kosmickým tunelem, v místě řidiče, nemůžeme nahlédnout. To je mottem uměleckého objektu a zároveň motor, který žene lidské bytosti řízené po tisíciletí pudy a instinkty k bádání a snění o podstatě vesmíru a lidské existence. Tato mysteriózní nebeská brána je střežena dvěma žulovými menhiry, kusy skal, symboly divoké přírody, propojené s přecpanými „nákupními kufry automobilů“, které ztrácejí původní smysl. Připomínají medúzy, obláčky či tající ledovce. Tyto objekty s ekologickým poselstvím je možno vnímat jako zpochybnění materialismu současného světa. V Klášterních zahradách tak dočasně vzniká prostor pro diskuse, zamyšlení i meditaci v rezonanci a dialogu s duchovní gotickou i renesanční požitkovou architekturou. |
Autor instalace měl podmínku, že prostory, kde budou jeho díla umístěna, budou na noc uzavřené. Volba padla na Klášterní zahrady i kvůli možnosti současného dialogu s historickým kontextem místa. A to právě řadě lidí vadí a stěžují si peticí. Ale majitele galerie Martina Kubíka veřejná diskuse nezaskočila.
„Takový je vlastně smysl umění a sochařství ve veřejném prostoru - osvěžovat, vzbuzovat otázky, rozvíjet diskuse o smyslu a podstatě věcí v kontextu doby. Je to potvrzení, že dané věci jsou živé a aktuální. Diskuse je úplně běžná věc v demokratické společnosti a považujeme za samozřejmé, že ne všichni mají stejný názor na vystavené dílo,“ řekl Martin Kubík.
Výstava v galerii potrvá do 27. května, kdy bude zakončena dernisáží. Instalace v Klášterních zahradách zůstane na místě do konce srpna.
Reakce veřejnosti připomíná rozporuplné ohlasy na litomyšlské rozmístění monumentálních exteriérových soch Aleše Veselého před sedmi lety anebo na odhalení kovové plastiky Den co den, kterou autor Lukáš Rittstein věnoval před třinácti lety Brandýsu nad Orlicí k jeho 500. výročí povýšení na město.
