Jan Čuma na současné výstavě v kralickém Městském muzeu představuje především zákoutí i pohledy na opuštěné město Pripjať, které vzniklo asi tři kilometry od reaktoru v roce 1970. Dva dny po havárii černobylské elektrárny v roce 1986 ho muselo opustit všech více než 49 tisíc obyvatel, jejichž věkový průměr tehdy činil pouhých dvacet šest let.
Pryč ze zamořené zóny je stěhovalo 27. dubna dva tisíce autobusů. Původně jen na tři dny, ale nikdo z nich už se domů nevrátil a někteří žijí například v Kyjevě. Mnoho obyvatel ale zanedlouho poté na následky ozáření zemřelo.
Na snímcích jsou prázdné a zarostlé ulice a panelové domy s rozbitými okny, ruské kolo přichystané na oslavy 1. máje, které se nikdy neroztočilo. Panenka, kterou tu zanechalo dnes už dávno dospělé dítě, či školní pomůcky a sešity, na které padá prach v němé škole. Prázdné náměstí v záři červeného slunce.
Dávka záření z Černobylu versus rentgen zubů
„Vždycky mne téma havárie v Černobylu přitahovalo. Také jsem objevil před třemi lety aktivitu Urbex, která se zajímá o místa vzniklá díky člověku, ale dnes už jsou opuštěná. Tahle místa hodně zajímají fotografy. A také mám rád postapokalyptické filmy a zajímá mne, jak se autoři vypořádávají s vyobrazením takového světa. V Pripjati a Černobylu si nic představovat nemusíte, tam vidíte, jak by svět mohl vypadat, kdyby nás nedejbože nějaká taková katastrofa postihla,“ říká Jan Čuma.
Do přísně střeženého území, v němž žije jen několik desítek navrátilců a téměř tři tisíce zaměstnanců elektrárny, kteří stále likvidují následky havárie, se kralický rodák dostal jako člen expedice fotografů.
„Chodili jsme s průvodcem, běžný člověk tam sám nemůže. Navíc dnes se město rozpadá a stát dokonce v roce 2015 oficiálně zakázal vstup do budov v Pripjati. My jsme byli jen čtyři fotografové a průvodce, takže pro nás byl vstup snazší,“ podotýká autor snímků.
Nejvíce na něj zapůsobilo právě město Pripjať, kde pobýval den a půl. „Bylo to náročné fyzicky, ale i psychicky. Nejvíce na mne působily školy a mateřské školky, protože ve školách to vypadá, jako by tam výuka právě skončila. Jako by děti před chvílí odešly. Vše tam po nich zůstalo,“ říká Jan Čuma. Na některých jeho fotografiích jsou i černobylští divocí psi.
Celou elektrárnu kryje od loňského listopadu obrovská konstrukce zvaná Úkryt, vysoká 93 metrů. „Radiace v Černobylu však není dnes na řadě míst v oblasti vyšší než v tuto chvíli třeba u kašny na náměstí v Králíkách. Když strávíte v zóně Černobylu týden, dostanete dávku záření asi pětkrát menší, než když půjdete na rentgen zubů. Asi pět set metrů od reaktoru jsme si dali boršč a oběd v kantýně pro současné zaměstnance elektrárny,“ překvapuje autor fotografií.
Dalším vysněným cílem je Fukušima
Ale dodává, že na některých místech je kontaminovaná půda až do hloubky dvaceti centimetrů a v některých místech oblasti je radiace stále vysoká.
„Například v opuštěné nemocnici je část přilby jednoho z hasičů, kteří zasahovali při havárii, a když se k ní přiblížíte dozimetrem, tak tam naskočí velká hodnota radiace,“ říká Jan Čuma, který po maturitě strávil rok v USA a půl roku v Londýně.
Jeho novým snem je vidět další místo postižené podobnou havárií – japonskou Fukušimu.
„Japonsko je však podstatně dál než Ukrajina. Takže spíš výhledově,“ říká muž, který upozorňuje i na další člověkem postavená a opuštěná místa v České republice, příkladem je Dubí nebo bývalé sanatorium v Šumperku.
