Když po druhé světové válce došlo na Králicku k odsunu původních německých obyvatel, kapličky křížové cesty vedoucí ke klášteru na Hoře Matky Boží začaly chátrat a staly se terčem vandalů. Nebýt řádových sester, do dnešních dnů by se z jedné z nejvýznamnějších kolekcí barokního dřevořezbářství na našem území prakticky nic nedochovalo.
V těchto dnech se díla bezejmenných sochařů, která jsou nejčastěji připisována žákům Matyáše Bernarda Brauna, Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa nebo Matěje Václava Jäckela, vracejí z dočasného působiště ve Vraclavi, kde strávila takřka čtyřicet let.
 |
Prakticky celé léto měl sochy v kostele sv. Mikuláše v péči restaurátor Vojtěch Verner, který je připravoval na jejich návrat domů.
„Naším hlavním úkolem není sochy restaurovat, ale připravit je na bezpečný transport. Zpevňujeme uvolněné části dřeva, fixujeme polychromii a lepíme drobné prvky tak, aby při převozu neutrpěly další poškození. Skutečné restaurování přijde až později a bude mnohem náročnější,“ říká ke konzervačnímu zásahu restaurátor Vojtěch Verner a ukazuje na mohutné plastiky připravené k transportu.
Každá z více než dvou desítek soch v nadživotní velikosti váží přibližně 80 až 100 kilogramů. Přesto při jejich ukládání na speciálně vypodložené transportní palety nepomáhala žádná mechanizace.
„Nejjemnější nástroj jsou pořád lidské ruce. Člověk okamžitě pozná, když je potřeba sochu jinak podepřít nebo změnit úchop. To žádný stroj nedokáže,“ říká restaurátor, který má bohaté zkušenosti s transporty děl z Národní galerie nebo soch na zámku ve Žďáře nad Sázavou.
Že musejí zkušení restaurátoři se sochami zacházet jako v rukavičkách, je vidět například na nejvíce poškozené plastice Krista po sejmutí z kříže. Dřevo je narušené natolik, že během transportu bude muset být socha podepřena tak, aby vlastní vahou neležela na nejcitlivějších místech. Na řadě plastik se totiž za poslední čtyři desetiletí podepsal červotoč.
První sochy dorazily bez úhony
První dva transporty soch kamionem proběhly podle Vernera zcela bez problémů. „Původně jsme se domnívali, že se bez jeřábu neobejdeme, neboť jediný přístup do kostela je po schodech. Naštěstí to šlo bez něj. Sochy jsme stahovali opatrně ručně po dřevěných ližinách,“ řekl k prvním dvěma transportům Vojtěch Verner.
Soubor soch, který vznikl kolem roku 1710, toho má za sebou vskutku hodně. Jak ukazuje další z restaurátorů Vojtěch Krajíček na jedno z křídel anděla, některé plastiky mají za sebou už řadu oprav.
„Tady je rok 1883, ale na Kristovi byla jedna z prvních oprav provedena v roce 1747. To znamená, že zhruba po třiceti letech už socha potřebovala nějaký zásah. Ne všechny opravy byly ale z dnešního pohledu vhodné. Například prsty byly u některých soch připevněny kovovými trny, což je pro dřevo nevhodné, na rozdíl od původních dřevěných kolíčků,“ dodává Krajíček.
Čtyři sochy musely ze Staroměstského orloje dolů. Restaurátoři jim dají nový lesk |
Nejrozsáhlejším restaurováním prošly sochy na přelomu 70. a 80. let minulého století. Na poslední chvíli byly před definitivní zkázou převezeny z kláštera na Hoře Matky Boží do Žamberka, kde na zámku procházely postupným restaurováním. Poté byly odvezeny do Vraclavi, kde po obnově kostela sv. Mikuláše vznikla v roce 1987 stálá expozice restaurátorských prací. Právě ta se stala jejich domovem na další roky.
Paradoxní je, že sochy na rozdíl od svého původního působiště ve Vraclavi už nevyprávěly biblické scény tak, jak tehdejší řezbáři zamýšleli. V době normalizace totiž dostala přednost umělecká prezentace před původním náboženským kontextem. „Původní sousoší byla záměrně rozestavěna do jiných skupin. Náboženský příběh se tím potlačil a místo poutní cesty vznikla expozice restaurátorských prací,“ vysvětluje Verner.
Tančící zbrojnoši bez příběhu
Podobně to vidí také ředitel Regionálního muzea ve Vysokém Mýtě Jiří Junek. Připomíná, že například čtyři římští vojáci, kteří původně bičovali Krista, stáli ve Vraclavi vedle sebe jako samostatná skupina bez jakékoli vazby na biblický příběh.
„Říkali jsme jim pracovně tančící zbrojnoši. Když člověk neznal původní uspořádání, vůbec nepochopil, co jednotlivé sochy znázorňují,“ říká Junek.
I proto považuje letošní návrat do Králíků, který po dohodě s církví inicioval Pardubický kraj, za správný.
Cenné barokní sochy zmizely z brtnického mostu, jsou v péči restaurátora |
„Je dobře, že se sochy vrátí na místo, pro které byly vytvořeny. Na Hedeči je uvidí výrazně více návštěvníků než ve Vraclavi. Návštěvnost expozice soch ve Vraclavi byla nízká, v posledních letech tam chodilo zhruba 700 lidí ročně,“ dodává Junek.
Také podle Vojtěcha Vernera si vraclavský soubor zaslouží mnohem větší prezentaci. „Je výjimečný nejen rozsahem, ale i kvalitou. Takto velký celek tematicky sjednocených dřevěných plastik u nás prakticky nemá obdoby,“ hodnotí sochy restaurátor.
Z celkových 28 plastik už restaurátoři odvezli dvě třetiny. Poslední transport čeká soubor příští týden. Konzervace a převoz soch vyjdou Pardubický kraj zhruba na 500 tisíc korun. Církev uhradí instalaci nové expozice v ambitech kláštera, kde budou plastiky znovu uspořádány podle původní podoby křížové cesty.
