Milan Dušek je spisovatel z Orlickoústecka, který vydal už přes čtyřicet knih....

Milan Dušek je spisovatel z Orlickoústecka, který vydal už přes čtyřicet knih. Podle něj musí děj „odsejpat“. | foto: Radek Kalhous, MAFRA

Z esenbáka se stal spisovatelem. Nechtěl totiž bít demonstranty

  • 0
Autor postavy komisaře Josefa Béma, spisovatel Milan Dušek, je zřejmě nejvydávanějším z těch, kteří tvoří knihy v Pardubickém kraji. Jeho doménou jsou hlavně kriminální příběhy ve formě románů či povídek.

V těchto dnech slaví spisovatel Milan Dušek své osmdesáté narozeniny. Je to zřejmě nejplodnější současný spisovatel na území Pardubického kraje, dosud napsal 45 knih. „Kdyby jich někdo napsal víc, věděl bych to, už jako člen Obce spisovatelů. Začal jsem psát ve třiceti letech poté, co jsem musel skončit ve Veřejné bezpečnosti (VB),“ řekl Milan Dušek.

Narodil jse se na prvního máje. Jaké to bylo slavit narozeniny v době bezalkoholových prvomájových oslav?
Abychom si mohli připít, maskovalo se to kávovým šálkem. Pohotová služba zákazníkům ve stánku.

Vaší doménou jsou detektivní příběhy či spíše krimiromány a povídky. Jak často jste zkusil i jiné žánry?
Začínal jsem psát spontánně sám, inspirován četbou. Pochopitelně z vojenského prostředí, které předcházelo mojí službě u VB. Publikoval jsem časopisecky hlavně v Československém vojáku, kde byl redaktorem Rudolf Kalčík, jehož jsem znal z osobních setkání na Šumavě. Ale i jinde. Knižně jsem psal až v roce 1973 ve sborníku Začátek povídkami z lesa, který vydalo nakladatelství Kruh v Hradci Králové. Tehdejší šéfredaktor Jan Dvořák mě vlastně uvedl do literatury novelami Cesty vysokým lesem a Dědictví. V románu Nahá pravda jsem vylíčil svoji cestu od Šumavy až do Náchoda a vynucený odchod z VB, když jsem neschválil příchod „spřátelených vojsk“ v roce 1968.

Jakým způsobem? Můžete okolnosti svého odchodu od „esenbé“ přiblížit?
Tehdy jsem byl referentem bojové a mobilizační přípravy na okresním oddělení VB v Náchodě. Ve zmíněném období jsem podepsal rezoluci proti vstupu. Na krajském aktivu jsem hlasoval proti přijímané rezoluci. S podzimem 1968 jsem byl pověřen velením skupině příslušníků k zesílení pořádkových jednotek v Praze. Skupina byla ubytována v jedné ze škol poblíž Václaváku, kde se čekalo na rozkaz k zásahu proti demonstrantům. Dohodl jsem se s ostatními, že zásah odmítneme.

Co přišlo potom?
Dostal jsem rozkaz a odmítl. Přijel nějaký důstojník v civilu, křičel a vyhrožoval. Nedokázal pochopit, že se něco takového může stát. Bylo mi jasné, co mě čeká. Naštěstí jim došlo, že si to nemohou v té situaci dovolit. Vyřešili to příkazem k návratu do Náchoda. Od té chvíle jsem si připadal jako kuře na rožni. Následovaly výslechy a protokoly. Zjara 1969 jsem byl dotlačen k podání výpovědi. Na tohle všechno navazovala soudní výpověď ze služebního bytu. V té době jsme měli tři děti.

Čím jste se nejdřív živil?
Začal jsem jako brusič odlitků ve slévárně. Získal jsem byt v Novém Hrádku, podepsal jsem státním lesům, že budu jezdit jako závozník u koňského potahu při stahování dřeva.

Čtenáři vašich knih brzy dobře rozeznají, že třeba pod názvem Houkov se skrývá Žamberk, pod Újezdem Ústí nad Orlicí, pod Kyšperkem město Letohrad a tak dále. K samotnému ději vás pak inspiruje spíše fantazie, anebo skutečné události?
Dřív jsem čerpal víceméně ze sebe, ze studnice svých zážitků a zkušeností, třeba na Šumavě. Ale například inspirací k jedné z posledních knih s názvem „Dáma na telefon“ bylo zjištění, že si kdosi ve vedení Žamberka udělal pěkný byznys s přihráním veřejné zakázky při výstavbě pěší zóny. Nemám rád podrazáky. Základem jinak fiktivního děje knihy „Před a po zatmění“, která vyšla letos v dubnu v Oftisu Ústí nad Orlicí, je skutečný příběh bývalého důstojníka, který se už jako komunální politik s předstihem dozvěděl, že budou kasárna předána městu, a rychle založil společnost, jež je získala jako zónu pro podnikání.

Je současná osmdesátka dostatečným argumentem pro to, abyste si udělil odpočinek od psaní?
Minulý rok jsem napsal krimiromán Minulosti neutečeš, v létě má vyjít v Mobě Brno. Letos v dubnu jsem dokončil další, který navazuje na předcházející pod názvem Kdo je bez viny? Psal jsem ho tak intenzivně, že se mi i o něm v noci zdálo. Budu muset nějaký čas dát hlavě odpočinek. Ale mám čemu se věnovat, jsem redaktorem Kruhu, což je čtvrtletník Střediska východočeských spisovatelů. Od února 2005 už vyšlo 51 čísel.

Kteří domácí i zahraniční autoři jsou vám blízcí?
Bylo by jich moc. V mládí mě fascinoval Jack London, pak jsem měl rád třeba Ernsta Hemingwaye, Ed McBaina, Roberta B. Parkera nebo Michaela Connelyho. Z českých mě inspiroval František Uher.

Proč podle vás lidé kriminální příběhy tolik čtou a sledují?
Spousta čtenářů to bere jako pohádky pro dospělé. Chtějí, aby se děj sunul rychle dopředu. A toho jsem se vždycky držel, že to musí „odsejpat“. Nemám rád, když se příběh rozmělňuje.