Na místě, kde kdysi stál cukrovar, který dával lidem z okolí práci a během řepné kampaně zalil silnice bahnem, je zdálky vidět jen stožár s anténami mobilních operátorů. Z Hrochova Týnce sem vede chodník z betonových bloků beznadějně zarostlý travou, který je lemovaný pouličními lampami, jež kdysi i svítily.
Ubytovna v Čankovicích pochází z doby, kdy ještě fungoval cukrovar.
Připomínají dobu předtím, než zahraniční firma cukrovar uzavřela a zbourala, což místní i po devíti letech berou jako velkou křivdu.
Ta cesta přesto nevede do prázdna. Uprostřed polí tu zbyly dva bytové domy a jedna ubytovna. Původně prázdná, ale nyní už v ní třetí rok žijí zejména Romové, které nikde jinde už nechtěli přijmout.
„Byty v obou sousedních bytových domech si lidé odkoupili a pochvalovali si, že jsou tam bez cukrovaru jak na chalupě. Všechno slušní lidé, všude pořádek, zahrádečky, posezení venku, a teď si to museli oplotit. Pro ně se to radikálně zhoršilo,“ říká starosta Čankovic Jaroslav Adámek.
Střet světa spořádaných majitelů bytů a necelé stovky Romů přesto není dramatický. „Máme tu docela klid. Správce ubytovny je drží zkrátka, kdo dělá nepořádek, toho okamžitě pošle pryč. Ten to s nimi umí,“ říká muž vykloněný ze třetího patra bytového domu. Mladík před domem souhlasí. „Čekali jsme to mnohem horší,“ uvedl.
I malí kluci se dušují, že k sousedním bytovkám nechodí. „To nesmíme, nemůžeme si hrát ani na chodbách, to by přišel správce, že děláme křik. Nesmíme nic,“ říká asi osmiletý kluk, který s kamarádem sedí na okně ubytovny a pokukuje po ženách, které tu každé úterý organizace Šance pro tebe učí šít a vyšívat. Z venku vypadá opravená ubytovna málem idylicky. Život uvnitř je ale tvrdý. Velmi tvrdý.
Společné sprchy pro muže i ženy. Přesto jsou ceny vysoké
Asi padesátiletá žena, kterou jsem potkal na kurzech šití před lety v Chrudimi, se po asi patnácti letech s celou rodinou dostala z městské ubytovny do nájemního bytu. Přechod o jeden civilizační stupeň výš, o který se pokusila, pro ni dopadl špatně.
O nájem po třech měsících přišla a ze dne na den hledala bydlení pro šest lidí. „Sháněla jsem od rána podnájem, v devět hodin večer jsem našla místo až tady. Přišla jsem ubrečená, o hladu. Hrozný, všude nás odmítli,“ líčí.
„Protože jsou to Romové, nikdo je nevezme,“ vysvětluje ředitelka Šance pro tebe Sophia Dvořáková.
„Je nás šest a platíme tu za jednu místnost patnáct tisíc korun. Není tu žádné soukromí. Hledám něco jiného, ale zatím nic,“ říká romská žena.
Pronájem „zděného slunného bytu“ 2+1 s balkonem a veškerým vybavením v Chrudimi se nabízí za sedm a půl tisíce korun. V Čankovicích jsou podmínky jak z jiného vesmíru. Manželé s dvěma dětmi tam zaplatí - pochopitelně s přispěním úřadu práce - za jednu místnost bezmála o dva tisíce víc.
Záchody jsou přitom pouze na chodbě a nedají se zamknout, sprchy na patře, ale ženy s muži dohromady. Kuchyň je společná na patře. Pro všechno existuje racionální zdůvodnění. Klíče k záchodům by podle správce Jiřího Suka zabrali ti nejsilnější, kteří by chtěli mít soukromí, a ostatní by mohli pomalu chodit do polí. Ve sprchách se teoreticky mohou muži a ženy střídat, když se domluví. Jenže oni se často nedomluví.
„Původně byly sociálky na jednom patře pro muže a na dalším patře pro ženy. Pak jsme otevřeli další patro pro ženy, ale to se nedalo žádným způsobem udržet,“ tvrdí Jiří Suk, který říká, že nemůže mít na sociálkách kamery, aby to mohl ohlídat.
„Na záchodech by se měla dodržovat patra, u sprch je možné, že k nějakému míchání dochází. Nedělejte si iluze, že se to dá nějak udržet, v této komunitě to nejde,“ uvedl Suk. Nájemné podle něj lze teoreticky snížit, jenže namítá, z čeho by se platily opravy vybydlených pokojů? Třeba když přijde opilý chlap a rozkope dveře. Nebo když někdo dvakrát za sebou ucpe odtok, aby úspěšně vytopil byt správce. Děti rozeberou splachování k záchodům. A tak dále.
„Ceny vycházejí z toho, že všechno zničí,“ uvedl Suk. Řada lidí podle něj také uteče bez zaplacení. „V těchto dluzích již máme za necelé tři roky existence několik set tisíc korun,“ řekl.
Vyhlídky lidí, kteří skončí v Čankovicích, jsou zlé. V drtivé většině jsou dlouhodobě nezaměstnaní a jejich jediným zdrojem příjmu jsou sociální dávky.
„Ti lidé zde platí poměrně vysoké částky za prostředí, které pro rodiny s dětmi není vůbec vhodné, jsou zde společné záchody, koupelna i kuchyň. Jsou to lidé, kteří mají podobné vzorce jednání, dochází tu ke kumulaci sociálně patologických jevů,“ uvedla Sophia Dvořáková. Dodává, že řada obyvatel v ubytovně psychicky trpí, a přitom chce svůj život změnit. Jen k tomu nemají sílu. „Dělají, co mohou, ale je pro ně strašně těžké vykročit ze zajetých kolejí, zvlášť když ani soused nepracuje a pracovat nikdy nebude,“ říká.
„Děti jsou strašně hlučné, nemůže jich tu být víc.“
Teoreticky by mohlo být ještě hůř. Správce ubytovny říká, že i s ohledem na děti není ubytovna plná. „Kapacita je 120 lidí, ale snažíme se držet stavy na 70 až 80 lidech, i když to není moc ekonomicky výhodné. Zvláště teď o prázdninách jsou děti zvláště hlučné a těžko by se zvládaly ve větším počtu,“ uvedl Jiří Suk.
Je tu ale ještě jeden důvod, čistička by větší nápor už nezvládla. Sám považuje za úspěch, že je okolí trpí. „Lidé z ubytovny se v nejbližším okolí chovají plus minus normálně. Že se tady uvnitř odehrávají konflikty, to je asi pochopitelné. Na ubytovně tohoto typu problémy ve vzájemném soužití budou,“ uvedl.
Má pravdu, okolí si do jisté míry zvyklo. I když obec Čankovice se zlobí, že malé děti z ubytovny si chodí hrát na tamní venkovské hřiště a dělají hluk. „Chodí tam sice s dozorem z Šance pro tebe, ale ten je vůbec nezvládá. Jsou jako zvěř,“ říká starosta.
A ještě jeden problém. Čankovice na začátku léta zrušily přestupkovou komisi. Obec už neměla sílu řešit přestupky lidí z ubytovny. „Každý týden dva tři přestupky. Krádeže, dají si do zubů, nebo ukradnou z ubytovny půjčené televize. Kde je máme shánět, kam obesílat? Evidence obyvatel nám nepomůže. Vzdali jsme to a budeme Chrudimi platit dva tisíce korun za každý přestupek,“ uvedl starosta Adámek.
Organizace Šance pro tebe se snaží místním pomoci, pořádá šití pro ženy nebo každou středu se tu schází s dětmi, které se učí pravidlům. Aby děti nelhaly, nepřekřikovaly se, dokázaly chvíli sedět. Ale nezdá se, že na konci tunelu může být nějaké světlo.
„Je fajn, že se nám daří spolupracovat se správcem, a otevřeli jsme i předškolku. Ale nikdy tu práci s lidmi nedokončíme, nežijí tu dlouho, neustále migrují. Než se naučí pravidla a jak žít, už se stěhují, je to neustálý odliv a příliv,“ říká Dvořáková.
Zarostlý chodník do Hrochova Týnce, po němž kdysi mířily desítky lidí do práce a kolem nich se valily tatrovky s řepou, nejspíš nikdo neopraví. Ani veřejné osvětlení se znovu jen tak nerozsvítí. Jak to glosoval muž ze sousedství - tudy chodí jenom Romové.
