V dílně si do svěráků upíná hranoly skupina prváků. Čeká je procvičování pilování, musí umět udělat přesný rozměr, úhel a rovinu. Za sebou mají první měsíc výuky a Jakub Jadwisieňczak čte plynně zápis ze šuplery – polsky bezchybně, česky zadrhává, ale rozumí a opatrně sází česká slovíčka do věty.
„Tady jsou praxe na místě, v Polsku si je těžko sháníme. Proto jsem se rozhodl jít sem. Byl jsem se tady podívat na dni otevřených dveří a nastoupil,“ vypráví polsky 15letý Jakub.
Česky rozumí většinu, zadání od mistra mu nedělá problém, jen mluvit česky mu ještě nejde. Podle učitelů je to ale jen otázka času. První polský student nastoupil do učení v Králíkách v roce 2016 a s Čechy se rychle sžil.
Nynější polský boom je v tomto směru spíš k neprospěchu. Mladí Poláci se v neznámém prostředí drží pospolu, mluví polsky.
„I proto jsme je rozdělili do obou tříd. Aby si co nejdříve osvojili češtinu. Už o prázdninách sem dojížděli na kurz češtiny, s tou jim pomáhá naše angličtinářka, rodilá Polka. Díky ní také dobře komunikuji s rodiči,“ říká ředitelka Středního odborného učiliště opravárenského Petra Doubravová.
Škola nabídla místa v Polsku, velký zájem ji překvapil
Jít studovat do Čech zlákalo mladíky samo učiliště. Získat studenty na školu, která je v pohraničí, není jednoduché, a tak se vedení rozhodlo oslovit i nedaleké základní školy v Polsku.
„Zjišťovali jsme, za jakých podmínek by tady mohli studovat studenti z Polska. Legislativně to nebylo až tak těžké. Tou hlavní podmínkou je, že musí všechny předměty studovat v českém jazyce, ale v rámci Evropské unie jim zde jinak nic nebrání ve studiu,“ říká Doubravová.
Nezastírá, že takový zájem ze strany Poláků nečekala. „Bylo to příjemné překvapení, ale nese to s sebou zase práci navíc zejména pro paní učitelku, která jim pomáhá tlumočit a vysvětluje a učí je základním pokynům, které ve třídě slyší,“ říká Doubravová.
Úroveň studentů je podobná, v matematických úlohách jsou šikovnější než jejich čeští spolužáci, což je výhoda do praktického vyučování. „Není to však paušál,“ shodují se ředitelka s mistrem odborného výcviku.
Vlna polských studentů do příhraniční školy je i jakousi zárukou, že se opravárenské učiliště nedostane na seznam škol, které by Pardubický kraj jako zřizovatel chtěl zavřít, i když o tom před několika lety uvažoval. I proto si vedení školy pohrává s myšlenkou otevřít učební obor pro dívky.
„Nevíme který. Spádovost škol je daná, nemůžeme vykrádat studenty z Lanškrouna či Letohradu. Třeba by i dívky z Polska začaly jezdit k nám do školy. Pardubický kraj by nebyl proti,“ řekla Doubravová.
Poláci rozumějí, Jakub sám říká, že čeština nebude problém, stejně starý Dawid bude v rodné polštině možná přemýšlet o něco déle. Mistr odborného výcviku je však přesvědčený, že do konce školního roku jim nebude dělat problém ani mluvit.
„Bavím se s nimi jenom česky, protože chci, aby co nejdřív začali mluvit. Trvá to rok, který jim musíme tolerovat jejich polštinu, ale chceme, aby rozuměli. Tady se navíc všichni kluci učí nové pojmy, a v tomto Češi nejsou napřed, pro ně je to také nové,“ říká mistr odborného výcviku Karel Šverák.
Mladí Poláci mají na jeho hodinách smůlu, pomáhat si rodnou polštinou a radit si nemohou. Jejich učitel totiž 13 let pracoval na česko-polském přechodu, takže jazyk sousední země pro něj nepředstavuje problém.
Jakub i Dawid město dobře znají, jezdili sem s rodiči. „Nezabloudím,“ říká Jakub. Do nového kolektivu podle svých slov zapadl dobře. „Ze začátku jsem chodil do města s klukama z Polska, ale teď už se normálně bavíme se všemi jako s kamarády,“ říká Jakub.
Studenti by mohli dojíždět, do polského Mezilesí je to 13 kilometrů, do Domaszkowa 20 kilometrů. Budoucí opraváři však žijí s dalšími Čechy na internátě, který je v areálu školy. Mimo jiné proto, že doprava přes hranice je komplikovanější, pouze jednoho do školy vozí rodiče, protože jezdí denně do Čech za prací.
Jsou veselejší než Češi, zjistili na internátě
Že bude na internátě s přílivem mladých Poláků veseleji a projeví se polská hlučnost, zjistili na učilišti záhy.
„Pojali to tady, jako že jsou na dovolené, takže jejich první večírek byl veselejší. Je potřeba jim od začátku nastavit mantinely. Jsou víc slyšet, je to součást jejich mentality, takže je například odnaučujeme bouchat dveřmi. A jsou takoví free. Nehrají na čas. Zvoní na hodinu, a oni si jdou v klidu s kávičkou. Tady je opravdu nutný dril hned zkraje,“ říká ředitelka.
Třeťák Milosz Pikulski už českým zvyklostem přivykl. Jeho čeština je měkčí, ale vládne jí dobře.
„Ze začátku jsem jazyk moc nechápal, teď už je to lepší. Ve druháku se to zlomilo, musel jsem s klukama mluvit,“ říká osmnáctiletý Milosz, který studuje v Králíkách poslední rok.
Studiu se chce věnovat i pak. Tentokrát v rodném Polsku. „Ještě nevím co, ale zemědělství a opravárenství to nebude,“ řekl Milosz Pikulski.
Také Jakub se chce po škole usadit doma. „Vrátím se do Polska. Co jsem se tady naučil, využiju. Rád bych u nás jezdil s traktorem,“ přeje si Jakub. Jestli to tak bude, se ukáže po dokončení školy. Je však pravděpodobné, že slušně placené místo mu nabídnou místní firmy, kam budoucí opraváři chodí na praxi.
„Zůstanou tady. Firmy jim nabídnou lepší platy, než co by měli v Polsku, a to u většiny mladých Poláků rozhodne,“ říká Šverák.
