Matěj Krajíček se dostal do povědomí lidí svým originálním způsobem opravování děr v chodníku. Lidé v Pardubicích si ho pro jeho mozaiky oblíbili, mezi nimi i ředitelka Centra Kosatec Pavlína Potůčková, která se rozhodla mladého umělce oslovit ke spolupráci.
„V Kosatci působím od roku 2004, kdy jsem nastoupila jako konzultantka hledající práci pro hendikepované. Dodnes se stále snažím činnost centra rozvíjet. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, jak dostat zákazníky do naší kavárny. Zkoušeli jsme v průchodu lepit na zem i stopy, ale nemělo to efekt. Pak jsem ale jednou šlápla na mozaiku a nadchlo mě to natolik, že jsem si začala zjišťovat, kdo je autorem a oslovila jsem Matěje na sítích,“ řekla ředitelka Centra Kosatec.
Podle Krajíčka se jednalo spíše o prosbu než konkrétní zadání. Začal proto vymýšlet plán, jak na činnost centra upozornit. „Původně jsme uvažovali nad tím, že se vytřískají kostky a vytvoří se mozaika na zemi nebo malba na stěnách. Ta by ale působila příliš stísněně. K činnosti centra a chladnému počasí mi nakonec jako nejlepší varianta přišla paradoxně ta nejsložitější,“ řekl mladý umělec.
Krajíček se totiž rozhodl pro vytvoření první pixelové galerie v Česku, která je sice pracná, zato ale zaručeně každého procházejícího alespoň na chvilku zastaví. „Od začátku nám šlo o to, abychom pozvali lidi právě do centra. Sám jsem se v Pardubicích narodil, ale doteď jsem vůbec neměl tušení, kolik skvělých věcí se tu děje. Kromě pekárny a krásné kavárny tu mají i jedno z nejlevnějších piv ve městě,“ vypráví Krajíček.
Inspiraci čerpal opět ze světového street artu, konkrétně u pouličního umělce Invadera. „Viděl jsem podobné práce třeba ve Štrasburku, kde jsou pixelové postavičky různě po historických památkách. Člověk si pak těch míst víc všímá, hledá je a začne to město vnímat úplně jinak. Trochu mě mrzelo, že tak skvělou věc v Česku nenajdeme,“ říká.
Sny, fantazie a krychlič pod jednou střechou
Pixelová galerie v průchodu ze Sladkovského ulice k Centru Kosatec má podpořit sny. Téma totiž podle autora přirozeně reaguje na město jako takové i na samotnou činnost centra. „Snít přece může úplně každý. Nezáleží na věku, pohlaví, barvě kůže ani na hendikepu. Sny nám prostě nikdo nikdy vzít nemůže. A to mě na tom baví nejvíc, tohle dílo totiž není o mně, ale o každém jednom návštěvníkovi, který se rozhodne vstoupit. Když si pak dá v kavárně dobrou kávu, podpoří tím zároveň i činnost centra. A o to nám šlo především,“ dodává.
Jednotlivé motivy přímo souvisí s Pardubicemi a jejich okolím. Objevují se zde známé symboly města i osobní vzpomínky. Například rozpixelovaná Zelená brána má pro Krajíčka jasný příběh související s jeho dětstvím.
„Když jsem jako malý kluk chodil s našima po třídě Míru, vždycky jsem svůj pohled věnoval Zelené bráně. Říkal jsem jí raketa, protože mi ji připomínala a představoval jsem si, že zrovna vzlétá. Tyhle dětský sny tam možná pořád někde jsou,“ vypráví.
Součástí galerie jsou například i Automatické mlýny, v podobě pixelové invaze, nebo všem Pardubákům velmi dobře známý krychlič. Kombinace reálných motivů a fantazie podle autora dodává průchodu život a zároveň zůstává otevřena možnost dalšího rozvoje. Projekt, ač by se zdál být již dokončen, zůstává otevřen dalším snům, které má Krajíček v plánu časem doplnit.
Galerie se navíc brzy dočká QR kódu z pixelů, díky kterému budou moci lidé zjistit více informací o projektu a prohlédnout si fotografie, jak vznikal. „Já jsem tu sice něco začal, ale hotové to ještě není. Chci, aby se to dál rozvíjelo. Mohou tu být dílničky pro děti i dospělé, soutěže pro školy, kde si budou moci děti navrhnout svůj sen a ten nejzajímavější se do galerie přidá,“ říká.
Týdny práce v nepříznivých podmínkách
Na projektu se kromě Krajíčka podílela i jeho přítelkyně Simona Hochmalová, rodina a přátelé, kteří se zastavili, aby jeho tvorbu podpořili a přiložili ruku k dílu. Samotná realizace byla časově náročná a tvůrci museli mnohdy pracovat v tvrdých podmínkách. Výrobě samotných kostiček se věnovali denně po škole zhruba čtyři až pět hodin.
„Dva měsíce jsme každý víkend od pátku do neděle s Matějem sprejovali, skládali a lepili. Někdy nám došel počet kostiček, které jsme v té barvě zrovna potřebovali, a tak Matěj vyběhl o půlnoci ve spodním prádle ven do té zimy, aby jich pár zase dosprejoval,“ vzpomíná Krajíčkova přítelkyně.
„Museli jsme si tu zatopit fukarem a zabarikádovat průchod, aby nám to po aplikaci vůbec schlo. Pracovat pak v nějakých třiceti, někdy i čtyřiceti stupních byl fakt zážitek. Pak jsme museli dlouho větrat, abychom se vůbec mohli nadechnout. Bereme to ale jako super zážitek, protože komu se poštěstí ustlat si v průchodu uprostřed města a nebýt vykázán,“ vypráví se smíchem Krajíček.
Vzhledem k tomu, že projekt měl převážně dobročinný charakter, bylo nutné sehnat prostředky na jeho realizaci. To se nakonec Krajíčkovi podařilo. „Nakonec nám Hornbach poskytl poukázky na nákup materiálu. Jsem rád, že se rozhodli nás podpořit. Každá jedna dlažební kostička pak musela projít ruční úpravou, protože rozměry, které jsme potřebovali, jsou téměř nesehnatelné. Každou jsme museli ořezat a pak ji přesprejovat do odstínu, který jsme potřebovali,“ říká Krajíček.
Kosatec pomáhá lidem s hendikepem
Centrum Kosatec dnes patří mezi zaměstnavatele, kteří dlouhodobě drží podíl více než 50 procent zaměstnanců s hendikepem. Lidé zde pracují na různé úvazky a často právě práce dává jejich dnům řád a smysl. I to s sebou ale nese potíže, které jsou veřejnosti skryté. „Musíme si hlídat, abychom skutečně zaměstnávali lidi s hendikepem. U některých je hendikep pouhým okem neviditelný, protože může být i psychického rázu,“ říká ředitelka centra.
Velkým paradoxem systému je totiž často situace, kdy je některým zaměstnancům po určité době odebrán invalidní důchod. „Najednou jsou z nich zdraví lidé, ačkoliv to tak ve skutečnosti vůbec není. Hendikep ani zdravotní potíže jim nezmizí, ale u nás najednou jako zdraví pracovat nemohou,“ říká Potůčková.
Po roční takzvané době hájení pak často tito lidé musejí odejít na běžný trh práce, kde se však uplatňují jen velmi obtížně. Psychický propad, návrat k medikaci a pocity selhání nebývají výjimkou. „Často se stává, že se nám po letech vrátí a začínáme znovu od nuly. Ti lidé už jsou na tom ale mnohem hůř než předtím. To mi pak rve srdce,“ dodává.
Kromě dvou hlavních budov spravuje Kosatec ještě staré prostory na Zeleném předměstí v ulici K Višňovce, kde plánuje výstavbu nového bytového domu s jedenácti byty pro zdravotně hendikepované a seniory. Projekt je zatím ve fázi souhlasu s demolicí, s dotacemi ale vedení centra nepočítá. Centrum se snaží svou činnost stále rozvíjet, kombinuje sociální služby s činnostmi sociálního podnikání. Pod jednou střechou tak lze najít rehabilitace, asistenci i poradenství, ale také kavárnu, pekárnu, keramickou dílnu i 3D tisk.
Street art bez spreje. Mladý student mění vzhled města i pohled na pouliční umění |
Na 24. ledna je plánována Krajíčkova vernisáž právě v Centru Kosatec, která bude spojena s doprovodným programem a koncertem.
