Když po roce 1989 přestala platit povinnost věnovat při výstavbě veřejných staveb jedno až čtyři procenta investic na umění, díla často známých autorů čekalo zapomnění. Sochami, plastikami a mozaikami lidé opovrhovali stejně jako vším, co jen v náznaku připomínalo normalizační šeď.
„Znárodněná projekce způsobila anonymizaci architektonické praxe a tím i odcizení veřejnosti, která si ji nespojovala s konkrétními osobnostmi a vnímala ji stejně negativně jako hromadnou panelovou bytovou výstavbu,“ vysvětluje historik architektury Miroslav Pavel, který na Ústavu teorie a dějin architektury na Fakultě architektury ČVUT mapuje poválečnou architekturu.
V posledních letech podle něj emancipace a zájem laické veřejnosti z řad mladších ročníků vede k tomu, že díla, která očividně neadorují minulý režim, začínají být vnímána z jejich skutečné podstaty.
„Největším úskalím této architektury je doba jejího vzniku, kterou má většina společnosti spojenou s obdobím nesvobody a potlačováním práv, nicméně její esteticko-umělecké kvality jsou plně srovnatelné se západní produkcí. Nyní bezmála čtyřicet let po sametové revoluci se daří k jednotlivým stavbám přiřadit plné autorství a především rozklíčovat mezi průměrnou a nadprůměrnou architekturou,“ dodává Pavel.
Redakci iDNES.cz zajímalo, jak se více než 35 let po sametové revoluci radnice měst v Pardubickém kraji k uměleckým dílům vzniklým za komunistického režimu staví. Nutno podotknout, že většina měst obstála. Nejenže díla evidují, ale některým z nich je dopřána i náležitá péče.
Krajské město jako příklad
Příkladem jdou Pardubice, kde je logicky ve veřejném prostoru nejvíc uměleckých děl nejen z éry socialismu. Zájemcům o umění ve veřejném prostoru je dostupná elektronická databáze, ve které je evidováno téměř 400 děl.
„Oddělení kultury v minulosti provádělo mapování uměleckých děl. Kolegové vycházeli zejména z inventarizace ve veřejném prostoru ve spolupráci s odborníky z Východočeského muzea, Gočárovy galerie a Státního okresního archivu. Výsledkem je veřejně dostupná elektronická Kulturní mapa, která obsahuje přibližně 350 děl nacházejících se na území města, kde lze vyfiltrovat díla dle uměleckého slohu i existující umělecká díla z dob reálného socialismu,“ uvedla Alexandra Tušlová z tiskového úseku magistrátu.
Rozbijte fontánu, nakázal ředitel. Ta byla uměleckým dílem, případ vyšetřuje policie |
Doklady o uměleckých dílech ve veřejném prostoru soustavně sbírá také Východočeské muzeum v Pardubicích, které má v novém depozitáři v Ohrazenicích uloženou například více než čtyři metry dlouhou mozaiku zachráněnou z Pardubické nemocnice.
„Kromě modelů pozdějších realizací máme ojedinělé finální dílo – mozaiku Jindřicha Rejnarta pro pavilon LDN pardubické nemocnice z poloviny 80. let. Příkladnou péčí investora bylo dílo sejmuto a následně svěřeno do naší péče,“ přiblížil osud mozaiky vedoucí historického oddělení Východočeského muzea Jan Ivanega.
K ojedinělým zánikům, v lepším případě přesunům uměleckých děl v minulosti přesto došlo. Pod polystyrenem při zateplování například zmizela sgrafitová výzdoba Mateřské školy v Polabinách III. Do zastrčeného koutu u parkovacího domu nedaleko ulice Karla IV. byla v minulosti převezena dosti realistická a na tu dobu i odvážná a povrchně líbivá socha svlékající se ženy od akademického sochaře Štěpána Kotrby a jeho ženy Marie Kotrbové-Procházkové.
Původně byla osazena na Karlovině v roce 1983 v prostoru před tehdejší kinokavárnou a společenským centrem. Na přelomu století byla socha kvůli revitalizaci sídliště přesunuta, jelikož koncepčně do prostoru nezapadala.
Socha měla skončit v lomu
„Nemohu vyloučit ani osobní pohoršení konkrétních jednotlivců, doložit je ale neumím. Na rozdíl od sochy Břetislava Bendy Vítězství na Dubině, kterou jedna z našich pamětnic kritizovala pro zobrazení nahoty ve veřejném prostoru,“ líčí Ivanega osud ztvárněné nahé ženy s ratolestí, která původně stála na náměstí Čsl. legií, později před plaveckým areálem.
Skončit měla jako podvodní atrakce v zatopeném lomu. Rozhodnutí zastupitelů však před více než deseti lety kritizovali patrioti i odborníci, což nakonec vyústilo v návrat do veřejného prostoru.
Paradoxní hlasování o odstranění sochy rudoarmějce. SPD pro, ODS proti |
Ne vždy byly porevoluční transfery zcela šťastné, jako v případě Poupat od Věry Janouškové z náměstíčka v Polabinách I do parku v ulici Kosmonautů.
Některé realizace na soukromých objektech jsou pro změnu znešvařené moderními reklamními plochami, což podle Ivanegy platí zejména pro mozaiku podle návrhu Vlasty Zahradníkové na domu na rohu Palackého třídy a ulice K Polabinám. Takto podle kurátora uměleckých sbírek muzea zanikají i cenná dobová sgrafita na Dukle, která jsou někdy zcela, někdy jen připomenuta „okénkem“ v zateplení nebo novodobou malbou napodobující původní motiv.
V Polabinách u školy je známá také velká plastika s názvem Plachetnice od Františka Janouška. Ta v roce 1970 ilustrovala snahy úředníků z pardubického národního výboru o zlepšení orientace v rostoucím sídlišti. Hodnota zprvu odmítaného díla byla však snížena novodobým zasypáním bazénku, v jehož středu plastika původně stála.
Doklady o uměleckých dílech ve veřejném prostoru jsou k vidění také na výstavě Život na sídlišti: Pardubice 1945–2000, kde zajímavý fenomén sídlištního umění muzejníci podrobně sledují, rovněž tak i ve stejnojmenné knize.
Z budovy krajského úřadu zmizel obří symbol komunismu, museli ho rozbít |
K přesunu díla z předlistopadové éry došlo nedávno i v Chrudimi, kde muselo ustoupit nově postavené pobočce městské knihovny v Topolské ulici. „Přesun řešil odbor investic a majetku. Plastika Pták je uložena v areálu Technických služeb. Pan architekt hledá nové umístění,“ sdělila za městský odbor Jana Stehlíková a vysvětlila, že umělecká díla z reálného socialismu v Chrudimi každoročně kontrolují.
Naopak v Litomyšli přesnou evidenci „rudých“ děl sice nevedou, ale v posledních letech byly opravovány například mozaiky na budově městského úřadu nebo na prodejně zahrádkářských potřeb. Opravena byla i socha na Dukelské ulici.
Připomínají doby minulé
Po kosmetické úpravě se daří zachraňovat i díla, která v sobě nezapřou propagaci minulého režimu. V Ústí nad Orlicí evidují ve veřejném prostoru z doby reálného socialismu dvě díla – sochu ženy před nákupním centrem na sídlišti Štěpnice a dvě skleněné mozaiky v průčelí kulturního domu.
Mozaiky byly vytvořeny v roce 1983 podle návrhu výtvarníka Václava Zemana. První představuje tři mladé ženy v abstrahované krajině a druhá muže a ženu v městské krajině, s rudou vlajkou na pozadí. A právě komunistický symbol nechalo vedení města v roce 2010 zatřít modrou barvou.
„V roce 2023 byly obě mozaiky doplněny a restaurovány do původního stavu. Socha ženy byla renovována v roce 2014 v souvislosti s celkovou rekonstrukcí nákupního centra Nová Louže,“ řekl starosta Ústí Petr Hájek.
Jak dokládá případ ze Svitav, některá díla jsou dokonce jako překvapení zakonzervovaná pro další generace. „Z tohoto období pochází mozaika na zdi uvnitř Bílého domu. Ta je stále na svém místě, nyní je zde provozovna pizzerie, kde byla pouze zakryta sádrokartonem,“ poukázala mluvčí Svitav Kateřina Kotasová.
