Zpěvák, komik, číšník a bývalý účastník reality show Martin Hranáč dnes baví internet i publikum svými upřímnými historkami z prostředí gastronomie. Třiačtyřicetiletý rodák z Ústí nad Labem pochází z hudební rodiny, dědeček byl prvním houslistou České filharmonie, maminka učila hru na flétnu. Sám Hranáč navštěvoval od svých šesti let lidovou školu umění. V roce 2004 se mu sice v soutěži Česko hledá Superstar prosadit nepodařilo, ale později v roce 2006 se stal jedním z nejdiskutovanějších finalistů reality show VyVolení.
Sláva však měla i svou temnou stránku a po skončení show padl na samé dno. Neměl peníze, pro výdělek tančil u tyče, čelil nálepce losera, zápasil se závislostmi, trpěl panickými atakami a ztrátou sebevědomí. Tvrdou lekci nakonec přetavil v motivaci a dnes je oblíbeným bavičem, který si nebere servítky. S malou ukázkou ze své stand-upové Crazy Show se v létě zastavil i v Pardubicích na Summer Night Food Festivalu, který se konal v Bubeníkových sadech.
„V Pardubicích jsou super lidi a miluju pardubický perník. Mám pro něj slabost, jsem totiž taky z města perníku, jen trochu jiného. Jsem z Ústí nad Labem,“ říká s humorem jemu vlastním.
Kým vlastně dnes je Martin Hranáč? Zpěvák, číšník, komik, nebo všechno dohromady?
Momentálně mám spíš pocit, že jsem poslední dobou tak trochu ztracený sám v sobě. Nedokážu se teď přesně identifikovat. V Německu, kde pracuju a zároveň i žiju, se cítím jako číšník. Jakmile ale přijedu do Česka, ta energie od lidí mě nabije a najednou se cítím úplně jinak. Chtěl bych být hvězda, ale zatím to tak nevnímám. Je to pro mě zvláštní pocit.
Sledují vás statisíce lidí na sociálních sítích. Jaký byl váš první kontakt s publikem a jak se to liší od dneška?
Moje úplně první vystoupení před lidmi proběhlo na náměstí v Jaroměři. Lidé tam nedočkavě čekali na finalisty první řady Superstar. Já jsem tam sice také soutěžil, ale vypadl jsem už mezi první stovkou, takže byli docela zklamaní, že tam stojím zrovna já. Z toho jsem měl divný pocit, nakonec mě ale přijali hezky.
Byl jste v reality show Vyvolení, po které přišel rychlý vzestup a pak tvrdý pád. Co vám pomohlo to ustát? A co vám pomáhá dnes?
Obklopil jsem se lidmi, které mám rád. Vzpomínám si na své třicáté narozeniny, tenkrát jsem to pocítil poprvé intenzivně. Bylo to v Hradci Králové a neměl jsem vůbec žádné peníze. Fakt jsem byl úplně bez ničeho jako totální loser a socka. Přesto moji kámoši přišli, přinesli mi colu s rumem a hulení, abych s nimi ty narozky oslavil. Uvědomil jsem si, že popularita a peníze nejsou to hlavní. Důležití jsou a vždycky budou lidé, kteří vás mají opravdu rádi, tím se řídím i dnes.
V Hell’s Kitchen bude řádit i číšník a bavič Martin Hranáč z VyVolených |
Takže byla doba, kdy jste byl úplně na dně. Co kromě přátel vám pomohlo k návratu?
Hlavně asi to uvědomění a odhodlání, že to nechci jen tak vzdát. Nechtěl jsem, aby na mě lidé vzpomínali jen jako na nějakého losera z VyVolených. Chtěl jsem dokázat, že zvládnu dosáhnout toho, co jsem si vytyčil a jestli někdy skončím, tak skončím až tehdy, kdy to sám uznám za vhodné. Třeba až si řeknu, že už na to nemám a nechci to z nějakého důvodu dělat. Určitě ne kvůli bulváru nebo cizím názorům. A bulvár si mě v té době fakt slušně dával.
Práce číšníka pro vás byla i terapií. Jak vás změnila?
Změnila mi život strašně moc, opravdu. Uzemnila mě a taky mi připomněla, že nejsem víc než kdokoliv jiný na tomhle světě. Došlo mi, že se nemůžu povyšovat nad ostatní, protože jsem úplně stejný smrtelník jako oni.
Vaše videa mají obrovskou sledovanost. Co podle vás lidi tolik baví?
Myslím, že lidé se v nich nějakým způsobem poznávají. Když jsem ta videa začínal točit, všichni mi říkali, abych nebyl vulgární, protože se mnou nebude chtít nikdo spolupracovat a nepřijdou pak ani žádné reklamy. Ale já jsem si řekl, že si to budu dělat tak, jak chci já. Normálně ze života, jak to prostě běžně chodí. Neměl jsem co ztratit, byl jsem v tu dobu obyčejný číšník, který začal točit videa z gastra. Právě ta realističnost je to, co mě na tom baví nejvíc. V tom je asi celé kouzlo.
Měl jste někdy pocit, že jste zašel příliš daleko?
Ano, určitě měl. Mám kamarádku manažerku, které posílám videa, když si náhodou nejsem jistý. Někdy to sám poznám, ale někdy vůbec. Třeba jedno z mých oblíbených videí, kde porovnávám reakci anglického a českého číšníka. Měl jsem za to, že už to bude nejspíš trochu přes čáru, ale ona mi řekla, abych s tím šel klidně ven a počkal na reakce. Musím říct, že jsem dobře udělal. To video má dnes přes 3,5 milionu zhlédnutí.
Jaký nejbizarnější komentář vám utkvěl v paměti?
Takových komentářů je celá hromada, ale nejvíc bizarní pro měl byl asi komentář „Pošlete tu buznu do transportu“. Mě to ale hrozně baví a pomáhá mi každý jeden z nich. Všechny si je čtu a mnohdy je pak používám při rozhovorech nebo je zapojím do svých show. Já si zkrátka rád dělám legraci sám ze sebe. Někdy si při čtení těch komentářů i sám říkám, „ježiš, tenhle je fakt dobrej, ten se povedl“ nezlobím se za to, naopak. Velké ohlasy měly i komentáře, kde mě nazývali „pytložvejk“ nebo „ptákomlask“.
Jaký jste mimo kamery a publikum?
V dětství, respektive v dospívání jsem si prošel strašlivým obdobím šikany a tak různě. Víc o tom ani nechci mluvit, ale řeknu vám, že mě to dost uzavřelo před světem. Lidem ukazuju úplně jinou tvář, než jaký doopravdy jsem. To ani nikdy nikomu neříkám a svůj vnitřní svět si chráním a cítím se v něm dobře.
Kdy jste naposledy zažil pocit životního štěstí?
Upřímně, je to právě teď, když jsem vyprodal svoji podzimní/zimní tour. Prodalo se nějakých dvacet čtyři tisíc lístků. Na webu už jsme spustili i předprodej na rok 2026. V životě jsem nečekal, že by se mi něco podobného stalo a beru to jako velké životní štěstí. Každý den, každá minuta, každá vteřina mého života, je teď aktuálně můj splněný sen.
Jste před publikem hodně otevřený. Pomáhá vám to?
Ano, je to pro mě terapie. Když mám úzkost nebo stres, řeknu to lidem přímo v tu chvíli, protože mě to uvolní a uklidní. V Trutnově jsem to udělal před čtyřmi stovkami lidí a okamžitě se mi ulevilo. Myslím, že spousta lidí nedokáže ve své hlavě rozpoznat, co je v tu chvíli správné a zbytečně se přetvařují, trápí a hroutí. Mnohem lepší je o tom mluvit.
Máte velký sen nebo projekt, který byste chtěl uskutečnit?
Aktuálně připravujeme benefiční vystoupení pro nadaci Terezy Pergnerové, z nějž celý výtěžek půjde na dobrou věc. Zhruba sto padesát tisíc. Není to moc, ale ani málo. Chci světu vracet to, co mi dává. Musím se trochu odvděčit za to, co mi přišlo do života. Do budoucna bych se určitě rád věnoval něčemu takovému dál.
Teď spolupracujete mimo jiné i s DJ Roxtarem. Jak to začalo?
To je trochu vtipná historka. Původně jsem si totiž myslel, že mě chce „vojet“. Roxtar mi napsal na Instagram a jak jsem si ho tak prohlížel, říkal jsem si, že bych do toho klidně i šel. V té zprávě teda bylo jen to, že by se mnou chtěl dělat písničky. To už mi tak lákavé nepřišlo, ale nakonec jsem za to fakt rád. Mě ta práce s ním neskutečně moc baví. Když jsem kdysi dávno natáčel svoje první cédéčko, tak jsem prožíval takové nehezké období a bylo mi hrozně. Občas špatně intonuju a necítil jsem tam podporu, kterou potřebuju, abych ze sebe vydal maximum. Tu mi právě Roxtar dává a podporuje mě, i když sem tam něco zkazím. To je pro mě fakt důležité a těším se, co nás spolu ještě čeká.
