Michal Mareda. „Třída Míru není žádná Broadway, třída Míru není kosmická...

Michal Mareda. „Třída Míru není žádná Broadway, třída Míru není kosmická dráha,“ zpívá frontman Vypsané fiXy v jedné z písní. Pardubice jsou pro „Márdiho“ velkou inspirací. V jeho písních se mimo jiné objevuje i pardubické nádraží, Interhotel, Paramo či rockový klub Ponorka. | foto: Radek Kalhous, MAFRA

FiXa ještě nedopsala. „Jen síla přátelství a vášeň k hudbě nás udržela!“

  • 0
Charitativní hudební festival On the Road, jenž se uskuteční 28. až 29. srpna v Lázních Bohdaneč, spolupořádá frontman kapely Vypsaná fiXa Michal Mareda deset let.

Michal Mareda, řečený Márdi, je jedním z mála českých rockerů, kteří se dokáží uživit jen hudbou. Není to ale jen populární Vypsaná fiXa. „Jsem součástí projektů Kašpárek v rohlíku a Mixle v piksle, píšu texty pro jiné kapely nebo zpěváky,“ říká Mareda, který píše texty i pro Václava Neckáře.

Co vás přivedlo k myšlence pořádat charitativní festival takových rozměrů, jako má On the Road?
V Pardubicích dva roky paralelně fungovaly dva festivaly. Jeden jsme pořádali my u Žlutého psa, jmenoval se Uganda. Potom tady byla skupina lidí, kteří pořádali festival Kalkata. Jednou jsme na sebe narazili právě u Žlutého psa, skamarádili jsme se a došli jsme k tomu, že si zbytečně konkurujeme. Tak jsme se dohodli, že to uděláme dohromady.

Vypsaná fiXa pořádá i další charitativní festival - Animalfest. Co je důvodem, že se kapela tak moc angažuje v charitě?
Hodně to ovlivňuje náš bubeník Pítrs (Petr Martínek, pozn. red.), který je takhle nastavený. Nápady většinou přinese on a my se tomu nebráníme.

Vaše tvář už se stala určitou zárukou. Je tedy snazší přesvědčovat kapely, aby vystoupily na festivalu zadarmo?
Je to v podstatě taková celoroční hra. Sleduji, kde kdo hraje, pořád někomu telefonuju a skládám puzzle, jak by festival mohl vypadat. Máme občanské sdružení, kde se každý může vyjádřit, kdo by tam měl hrát. Tyto názory nasávám jako houba, zároveň sleduji, kdo by tam mohl hrát, a snažím se je přesvědčit, aby tam přijeli úplně zadarmo, nebo za výrazně sníženou cenu. S Jiřím Schmitzerem to trvalo pět let, s Tata Bojs šest let, než se mi podařilo je tam dostat.

Vy sami vystupujete na nějakých jiných charitativních akcích?
Někdy ano, ale musíme přesně vědět, na co ty peníze jdou. Raději si proto tyto akce děláme sami. Nabídek je hodně, ale nemůžeme brát všechno. Když se nám líbí ta myšlenka a máme volno, jdeme do toho. Hlavně pokud se jedná o Pardubice. Nedávno tu byl koncert pro holčičku, která má nemoc motýlích křídel, což jsme podpořili. Já často hraju pro Svítání, protože jsem tam byl na civilní službě.

Ve Svítání také údajně vznikla jedna z vašich vůbec nejpopulárnějších písní - 1982.
Napsal jsem ji tam a je tím ovlivněna, ale jsou v ní i některé věci, které souvisí s něčím jiným. Ale často jsme ji s postiženými dětmi hráli při hudební výchově. Dokonce jsme na ni vyrobili i kulisy obří kofoly a ledňáčka.

A pořád platí, že vás hudba živí?
Hudba mě živí, ale ne jenom Vypsaná fiXa. Dost času také trávím výchovou svého dítěte. Vzhledem k tomu, že mám převrácený režim a vydělávám spíše o víkendu, byl jsem na rodičovské dovolené.

Vnímá už vaše dcera Jasmínka to, že má známého tatínka?
Třeba ve středu se mnou byla na koncertu s Mixle v piksle, seděla sedm hodin v dodávce a myslím si, že ji to úplně nebavilo.

Takže jaký je váš pohled na popularitu? Přece jenom váš první koncert mimo Pardubice byl v kravínu, teď nemáte problém vyprodat velké koncerty a na festivalech jste tahouny.
Není to tak, že bych nikam nemohl chodit, nebo že bych hned všude byl obsypaný nějakým chtivým davem. Zpěvačka Zuzana Michnová říkala, že je slavná tak akorát. Mám to stejně.

Někteří umělci popularitu neunesou a své problémy pak řeší alkoholem a drogami. Vy jste si tedy žádným takovým obdobím neprošel?
Občas samozřejmě popijeme, ale už spolu hrajeme tak dlouho… Postupovali jsme po malých schůdcích, takže jsme nikdy nezažili takový šok jako umělci, kteří během tří let jsou najednou z nuly na vrcholu. Potom člověku ve dvaceti letech může hrábnout. Když nám bylo dvacet, byli jsme tady nejhorší a nikdo na nás nechodil. Jenom síla přátelství a vášeň k hudbě to udržela.

V současné době je ale Vypsaná fiXa odborníky považována za jednu z mála kapel, jejíž nové album je vždy ještě lepší než to předchozí. Čím je tento úspěch způsoben, když na začátku kariéry jste ani pořádně neuměli hrát na hudební nástroje?
To je hodně těžká otázka. Asi právě tím, že máme rádi hudbu. Snažíme si nechávat staré oči, které jsme měli na začátku.

Jak to myslíte?
Doba se změnila. Když my jsme začínali, byla hudba jako ta nejlepší počítačová hra na světě. Dlouho tu byl bolševik, poté přišla svoboda devadesátých let a mít kapelu bylo něco velkého. Dnes už to tak úplně není.

Je obvyklé, že umělce v tvorbě ovlivňuje město, v němž žije. Ve vašem případě je ale tento vliv enormní, o Pardubicích vzniklo hned několik písniček, jednu takovou jste napsal i pro pardubickou skupinu Volant. Čím to je?
Přijde mi to úplně normální. Tam, kde jste, o tom píšete.

Ale vy jste se angažoval i v kauze kolem Tyršových sadů, kdy jste s bubeníkem uspořádali protest na Pernštýnském náměstí.
To uspořádali jiní - my jsme se pouze přidali. Strávili jsme v Tyršových sadech kus života, máme rádi přírodu a bylo nám těch stromů líto. S Františkem Brendlem, který byl na druhé straně problému, jsme se nakonec shodli, že je dobře, že místní společnost takto zareagovala a vznikla nějaká diskuse. Je skvělé, že nějaké stromy se zachránily, park bude hezčí. Nejlepší jsou břízy, které zůstaly stát uprostřed cesty, je to pro mě taková památka.

Snažila se vás někdy nějaká politická strana přesvědčit, abyste za ni kandidoval?
Snaží se nás občas přesvědčit, abychom někde hráli. Každý máme v kapele trochu jiný politický názor, takže nemůžeme podpořit žádnou politickou stranu. Může to udělat jen každý sám za sebe. Já to ale nikdy dělat nebudu.

Proč ne?
Četl jsem knížku Raymonda Chandlera o detektivu Phillu Marloweovi, kde jedna postava říká, že služba u policie je stejná jako politika - vyžaduje nejlepší lidi, ale není na ní nic, co by nejlepší lidi mohlo přitahovat. Raději půjdu hrát dětem do školky na kytaru, udělám tím víc práce.

Ostatně jste také součástí uskupení Kašpárek v rohlíku a Mixle v piksle, což jsou projekty zaměřené především na děti. Proč vás hraní pro děti tak baví?
Děti jsou tabula rasa. S Mixle v piksle jsme měli šňůru po školkách, když jsme potřetí za sebou hráli Skákal pes, už nám z toho hrabalo, ale zase si odpočinete od ‚dospělého‘ hraní. Je to něco jiného.

Ani tahle hudba vaši dceru nebaví?
Hudba ji baví, ji nebaví to, že odjíždím. Když pak třeba v neděli přijedu v pět hodin ráno, tak si úplně nechci hrát. A když si nechci hrát, jsem nudný. Mně se v jejím věku líbil Ivan Mládek a pořád jsem ho doma pouštěl. Mámu to štvalo, protože chtěla poslouchat Rolling Stones a Beatles. Pak jsem si jednou pustil Lucy in the Sky a Mládek skončil. Pořád čekám na tenhle moment, ale to má ještě čas.

Kromě toho, že jste napsal píseň pro kapelu Volant, tvoříte i pro takové jméno, jako je Hana Zagorová. Jak taková mezigenerační a vlastně i mezistylová spolupráce vůbec funguje?
V Kašpárkovi v rohlíku jsem se potkal s Jurou Hradilem, který hraje na klávesy v Tata Bojs. Párkrát jsme spolu jeli autem a vedli jsme řeči. Jednou mi nabídl, jestli nechci napsat text na jeho hudbu pro Hanu Zagorovou, která právě v té době sbírala materiál na novou desku. K našemu velkému překvapení si právě naši píseň Bleriot vybrala a následně pak ještě jednu. S Jurou jsme pak napsali také jeden song pro Václava Neckáře.

Spojitost máte i s populární pardubickou kapelou, Ready Kirken, s níž jste na začátku kariéry sdíleli zkušebnu. Zpočátku byla tato skupina populárnější než vy, pak se ale rozešla se zpěvákem Michalem Hrůzou. Snažili jste si z toho vzít nějaké ponaučení?
Byli jsme s kluky na stejné startovní čáře a vždy měl někdo lepší nebo horší období. Myslím, že to byla zdravá rivalita, která oběma kapelám pomáhala. Sleduju je pořád, samozřejmě nás to ovlivnilo. Třeba v momentu, kdy právě vyhodili Michala Hrůzu z kapely, mě to hodně překvapilo a vlastně nás to spojilo. Bavili jsme se o tom a odkrylo to věci, o kterých se lidé nebaví, protože je to nepříjemné. Popovídali jsme si o věcech, o kterých si oni tenkrát možná nepopovídali. Měli jsme tehdy vydané tři desky a řekli jsme si, že uděláme změnu a vydáme novou s Dušanem Neuwerthem. Vznikla z toho deska Fenomén, která to pak hodně nakopla. Paradoxně bych řekl, že nám to pomohlo.

Vám se nikdy nestalo, že by přišla ponorková nemoc a byli byste na rozpadnutí?
Mockrát. To mají všechny kapely. Ale postupem času jsme se dopracovali k tomu, že se lidé rychleji ‚odurazí‘. Některé věci mě štvou, třeba to, že nejsme všichni v Pardubicích a nemáme každý týden zkoušku. Dá se kvůli tomu dobře pohádat, ale také se dá říct, že každý má právo na svůj život a dohodnout se, kam pojedeme na soustředění. Podle mě je hnací motor kapely, když si lidé dokážou spolu upřímně popovídat a že jsou spolu ti lidé rádi.

Natočili jste hudbu ke dvěma filmům - Čtyři slunce a Václav, kde jste si i zahráli sami sebe. Měl jste někdy herecké ambice?
Vyzkoušel jsem si to, ale talent na to nemám. U filmu pořád jen někde sedíte a čekáte, pak chvilku natáčíte a zase čekáte. Šel jsem do toho s tím, že to pro mě bude dobrá zkušenost, ale dobrý v tom nejsem. Byl jsem i na konkurzu na hlavní roli ve filmu Čtyři slunce, tím jsem neprošel. Pak jsme se ale skamarádili s režisérem Bohdanem Slámou a zjistili jsme, že naše síla je jinde.