„Jak ráda bych vyprávěla svým vnoučatům, že mi maminka zpívala ukolébavky, ruce jí voněly po mýdle a její výšivky přinášely radost nejen lidem z okolí… Že můj otec byl silný, musel být, protože celý život pracoval se žulou... tak ráda bych vyprávěla, kdo mi četl pohádky, kdo častěji pofoukal otlučená kolínka... Myslívám nejen na své blízké, ale i na ostatní ležácké děti, dva chlapci byli ještě mladší než má mladší sestra. Jak ráda bych vyprávěla nejen svým dětem, ale i vnoučatům o Ležákách. Ale nemůžu.“
Tak začíná připravovaná kniha vzpomínek poslední ležácké přeživší, Jarmily Doležalové rozené Šťulíkové, která ve středu oslavila osmdesáté narozeniny. Sama si na oslavy příliš nepotrpí.
„Přeju si jen zdraví, abych mohla vidět, jak roste moje rodina,“ říká čerstvá osmdesátnice Jarmila Doležalová. Je stále v pohybu, se svou dcerou jezdí do škol přibližovat svůj pohnutý příběh mladým. Ale je aktivní i jinak.
„Když je větší zahrada a dům, tak toho člověk v důchodu ani moc nestíhá. Pořád je co dělat. Myslela jsem si, že důchod bude úplně jiný,“ podotýká Doležalová, která ve středu v den narozenin mluvila se studenty pardubického Mozartova gymnázia.
Geli, Ati a Mila
Jarmile Doležalové, tehdy tedy Šťulíkové, byly necelé tři roky, když ji nacisté spolu s o rok a půl mladší sestrou Marií a dalšími jedenácti dětmi z Ležáků odtrhli od rodičů, kteří poté našli smrt na popravišti v Larischově vile v Pardubicích.
Ležácká tragédieJarmila Doležalová (rozená Šťulíková) se narodila 13. listopadu 1939 a žila v Ležákách s rodiči a o rok a půl mladší sestrou Marií ve Švandově mlýně. Počátkem roku 1942 se osada Ležáky stala základnou českých parašutistů výsadku Silver A, kteří zde našli zázemí. Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha bylo prokázáno, že osada Ležáky byla zapojena do odboje. 24. června 1942 byli všichni obyvatelé Ležáků zatčeni a 33 osob bylo popraveno, 13 dětí odvezeno do Prahy. Sestry Šťulíkovy byly vybrány jako jediné k poněmčení. 11 zbývajících dětí zahynulo v plynové komoře v Chelmnu. |
Třináct dětí bylo odvezeno do Prahy, z nich byly jen sestry Šťulíkovy vybrány jako vhodné k poněmčení, zbylých jedenáct zahynulo v plynové komoře ve vyhlazovacím táboře v Chelmnu.
„Ze svého dětství v Ležákách si bohužel nic nepamatuju. Vzpomínky mám až z doby, kdy jsem byla v dětském domově a čekala, až se dostanu do rodiny. Vybavuji si, že jsem chodila s jednou starší dívkou a hledaly jsme něco k jídlu,“ vzpomíná.
Poté se dostala do rodiny Peattelů, kde již vychovávali dvě dcery. Z Jarmily Šťulíkové se stala Camilla Paettel, žijící s novou rodinou v Polsku, protože zde měl nový otec zaměstnání. Rodinu měla jako vlastní, mezi dívky Angeliku a Beatrix vplula docela přirozeně.
„Říkaly jsme si Geli, Ati a Mila. Později, když jsem se dostala zpátky do Čech, se nechala moje německá maminka slyšet, že kdybych tady v Čechách nikoho neměla, že by si mě ráda nechala,“ vzpomíná Doležalová.
S německou rodinou kontakt nepřerušila. „Jsme ve styku, chovají se ke mně jako k vlastní sestře. Byla jsem v Berlíně slavit 70. narozeniny Angeliky. Nevěděla, že tam přijedu, bylo to dojemné,“ vypráví Doležalová. Její pravá sestra Marie loni zemřela.
V německé rodině pobyla do svých šesti let. Po válce ji vyhledal kriminální inspektor Josef Ondráček a dívku odvezl do Československa.
Ani česky, ani německy
Začít nový život v novém prostředí a s novou identitou bez otce a matky nebylo pro malé dítě vůbec jednoduché. Vychovával ji spolu se sestrou dědeček, který se vrátil po třech letech z koncentračního tábora. „Česky jsem neuměla, německy jsem docela brzy zapomněla,“ vzpomíná na nelehké začátky v pravém domově Doležalová.
Po základní škole pokračovala na pedagogické, aby mohla učit v mateřské školce. Tam také mezi dětmi pracovala až do doby, než se jí narodilo jejích sedm vlastních potomků. Na jejich výchovu zůstala poměrně brzo sama, protože manžel zemřel.
Při dětech vystřídala hodně zaměstnání, pracovala například v Ústavu sociální péče ve Slatiňanech, dále jako uklízečka nebo pomocná síla v kuchyni.
Víra nepomohla
Při všech peripetiích se nemohla opřít ani o víru, která posilovala v těžkých časech řadu lidí na vesnici. Doležalová v ní však útěchu nenašla. „Do kostela chodili moji rodiče a nikdo jim nepomohl, a i když tak věřili, dopadlo to tragicky,“ vypráví.
Činná osmdesátnice žije v domě ve Včelákově na Chrudimsku poblíž svých dětí a vnoučat. „Maminka je velmi skromná, pracovitá a obětavá. Někdy až moc,“ říká Jarmila Doležalová mladší, která v rodinném nakladatelství vydává knihy o ležácké historii nebo o osudech obcí a osad, jejichž obyvatelé skončili stejně tragicky jako ta, v níž se narodila její maminka.
