Každý sportovec ví, že s plným žaludkem se běhá špatně. Biatlonisté v tomto směru nejsou výjimkou. Klíčová je pro ně samozřejmě fyzická kondice a klidná ruka na střelnici. Pro pohodu závodníků je však nezbytné i správné stravování, o které se na mistrovství světa ve finském Kontiolahti staral Petr Bielčík.
„Když nabídka přišla, neváhal jsem, jelikož to je velký zážitek,“ říká Bielčík.
Možnost starat se o žaludky reprezentantů se jen tak nepoštěstí. Odkud vzešla nabídka?
Před pěti lety jsem spolupracoval s juniorskou reprezentací a byl jsem s ní i na nějakém soustředění. Tak se mi tentokrát ozvali i k seniorskému výběru. Nebylo to tedy žádné výběrové řízení.
Podle fotek na webu svazu jste musel vařit v poměrně skromných podmínkách. Jak jste se s menším prostorem vypořádal?
Rozvržení a uspořádání práce bylo složitější. Musel jsem vše postupně navářet, různě přehazovat hrnce, ale šlo to. Počet strávníků nebyl nikdy úplně stejný, protože někdo byl na stadionu a jiný v motelu.
Měl jste při přípravě volnou ruku, nebo byl jídelníček daný?
Zajišťoval jsem kompletní servis od snídaně až po večeři. Specialistka na výživu připravila jídelníček, podle kterého jsem se chystal i já. Ačkoliv byl seznam nachystaný, tak se nakonec úplně nedodržel. Něco se řešilo až na místě podle chuti závodníků, ale tak z osmdesáti procent zůstal dle plánu.
Přivezli jste si šest beden zásob. Postrádal jste přesto nějaké suroviny, které jste si zapomněl vzít?
Něco do základů jsem si s sebou vezl z domu, třeba koření, u kterého jsem se obával, že bych ho ve Finsku nesehnal. Podstatná část surovin se však dala koupit na místě.
A ve vybavení kuchyně nějaké rezervy byly?
Snad ani ne. Sbalil jsem si s sebou velké hrnce, o kterých jsem předpokládal, že tam asi nebudou. Vezl jsem tři a stačily. Celkově ta kuchyň byla slušně vybavená.
Vyrazil jste na místo až se zbytkem týmu, nebo jste si předem „obhlédl terén“?
Ne, bylo to pro mě překvapení. Kluci tam jezdí pravidelně na světový pohár, takže jeden z nich mi poslal fotku, jak kuchyň vypadá. Měl jsem tedy zhruba představu, jaké možnosti tam budou.
Vařil jste pro všechny jednotné jídlo?
Dá se říci, že stejná byla jen snídaně. Základem byla vločková, rýžová nebo jáhlová kaše. Na nich to bylo postavené. K tomu se ještě běžně přidávaly medy či džemy. Nechyběly ani sýry a šunka, prostě taková klasická snídaně. Obědy byly odvislé od toho, jaký byl právě denní program. Když měly ženy závod a muži volno, tak se vařilo pro každou skupinu něco jiného. Na stravu je každý závodník v den startu hodně opatrný. Vařit se tedy musely i dva druhy jídel.
Ondřej Moravec si dával čočku na kyselo. To je poněkud záludná strava…
To bylo k večeři, což se zas tak neřeší. Každý už ví, co může a nemůže. Večer jedl tak nějak každý všechno. Samozřejmě, že žádný bůček nebo uzeniny nikdy nebyly.
Překvapil vás nějaký jídelní požadavek?
Ano, v seznamu byly i pokrmy, které jsem nikdy předtím nevařil. Musel jsem se s nimi před odjezdem trochu seznámit, abych vůbec věděl, o co jde, protože to pro mě byly novinky. (smích)
Které konkrétně?
Třeba jídlo, které se jmenuje congri, o kterém jsem nikdy neslyšel. Hledal jsem si ho na internetu. Jde o dušené fazole s rýží, k tomu kuřecí maso. Povětšinou ta jídla byla založená na těstovinách a rýži, což sami závodníci vyžadují. Největší úspěch měla ryba, losos na různé způsoby byl nejoblíbenější.
Ten si pochvalovala zejména Veronika Vítková. Takové uznání potěší, že?
Nesmírně, jsem rád, že byli všichni spokojení. Je to parta perfektních lidí, z nichž každý chtěl pomáhat. Do mytí nádobí se třeba zapojil každý.
A objevila se naopak nějaká přímá kritika?
Snad jsem žádnou ani neslyšel. Něco jim samozřejmě chutnalo méně, ale vyloženě na nic konkrétně si nestěžovali.
Jsou biatlonisté hodně vybíraví?
Nikdo si nevymýšlel. V den závodu má každý zaběhnutý rituál a ten dodržuje. S holkama to je horší, protože ty dodržují jídelníček, který je pro mě dost nezajímavý. Stačí jim kolikrát hrnec rýže a zelenina.
Gabriela Soukalová se ale přiznala, že spořádala na pokoji pytel brambůrek…
To muselo být tajně, protože před ostatními by si to nedovolila. Gabča sice tímto způsobem trochu zahřešila, ale je si vědoma, co si může dovolit. Jinak závodníky nikdo nehlídá, aby nad nimi stál a koukal, co jedí.
Dá se říci, kdo byl největší mlsoun?
K večeři se dělaly moučníky, což přivítali všichni. Po výkonech a trénincích měli na sladké chuť a rádi to snědli.
Stihl jste sledovat závody přímo v areálu, nebo jen v televizi?
Byl jsem se dívat a dostal jsem se až na střelnici, kam bych se jinak asi nepodíval. Být s trenéry v centru dění bylo úžasné. Obrovské napětí často vystřídala stejně velká radost. Společně s týmem to bylo krásné a nezapomenu na to do konce života.
Veronice Vítkové se ale přestalo dařit střelecky. Projevilo se to nějak na její chutí k jídlu?
Byla hodně smutná a pobrečela si, ale když se vrátila, tak už si z toho dělala srandu. To nejhorší si odbyla na stadionu.
Výprava čítala celkem 26 osob. Kuchyň přitom sloužila i jako společenská místnost. Nepřekáželi vám?
Všichni se tam scházeli, ale snažili se neplést. Bylo to vlastně jediné místo, kde se mohla sejít větší skupina. Večer se tedy sedělo, povídalo a rozebíralo.
Pokud by se zase objevila nabídka, přijal byste ji?
Myslím si, že to byla pouze jednorázová akce, které nasvědčovaly podmínky. Při loňském svěťáku tam měli místního kuchaře a moc jim nechutnalo, tak to teď chtěli mít zajištěné jinak. Pokud by však přišla nabídka znovu, tak bych ji pochopitelně neodmítl.
