„Pozvali jsme spíše kapely, se kterými se známe osobně, protože na punkrockové scéně fungují už léta. Budou tam SPS, Totální nasazení, N. V. Ú., Márdi s Pítrsem z Vypsané fixy, Punk Floid a další,“ říká zpěvák kapely Pavel Milichovský.
Na vašem narozeninovém festivalu se představí i Záviš. Je to poměrně kontroverzní umělec. Proč jste pozvali zrovna jeho?
Jezdíval s námi na hory, i když nelyžuje. Každý večer pěl své sprosté písně. Sice jsou vulgární, ale je to perfektní hra s češtinou a není to přiblblé. Navíc na rozdíl od nás umí perfektně hrát na kytaru. Program uzavře, protože by to někdo nemusel přijmout. V Poličce na něj jednou zavolali policii kvůli ohrožování mravní výchovy mládeže.
S Michalem Maredou a Petrem Martínkem z Vypsané fixy jste měli úplně první koncert. Jak na to vzpomínáte?
Bylo to v roce 1995 v Rosicích v restauraci U Skalů. Už si to moc nepamatuji. Největší Mekkou byl Žlutý pes, ale tam nás nikdo nepustil, protože jsme nebyli známí. Museli jsme si pronajmout sál někde poblíž Pardubic. Všechno jsme si dělali sami – ostatně jako doteď, od výlepu plakátů přes hosty po propagaci. Samozřejmě bylo méně lidí, ale i tak jsme byli nervózní.
Dokázali jste si v té době představit, že jednou budete mít tolik fanoušků jako dnes, nebo jste to neřešili?
Děláme to jako zážitkovou turistiku, prostě si jdeme zahrát. Teď už za to máme aspoň i honorář, což je příjemné. Do zkušebny ale chodíme zhruba jednou za rok. Když má člověk rodinu, těžko se tam dostane častěji.
Jak je možné, že jste dvacet let vydrželi pohromadě?
Základní věc je, aby si ti lidé vyhovovali a nevadilo jim být spolu. Když si ale vyhovují moc, také to není ideální, protože pak moc paří. Je to ale dar, když lidem nevadí pořád něco vymýšlet a koncertovat. Musí se to nějak skloubit. Tím, že máme každý spoustu aktivit, kolikrát nemáme čas se sejít. Třeba bubeník je myslivec, přijede z koncertu a jde střílet jeleny. Bereme to tak, že si odpočineme od normálního života. Někdy máme průšvih, když se někdo z nás moc opije, ale snažíme se dávat si na to pozor.
Měli jste někdy ponorkovou nemoc?
Nejsme na hraní závislí, neživí nás to, takže žádná ponorka ani být nemůže. Trávíme spolu sice hodně času, ale mění se to, jak člověk stárne. Prošli jsme si to všechno spolu. Byli jsme středoškoláci, pak na vysoké škole, potom bezprizorní, nakonec práce a rodina. Měli jsme to všichni stejně.
Za celou dobu vám tedy odešel jen jeden člen, Jan Vlasatík?
Ano. A ten ještě odešel kvůli stěhování. Léta pracoval v Norsku a na koncerty dojížděl, dalo se to skloubit. Pak ale dostal nabídku do Kataru, odkud dojíždět pochopitelně nemohl. To by mohl leda katarský princ. Honza Vlasatík pak začal hrát v katarské punkové kapele. Vždy hrají někde na pláži, muslimové na to pogujou. Směju se, jak všichni proti uprchlíkům protestují, ale ti lidé jsou stejní.
Jak mohl takhle často létat z Norska?
Dělal u nějaké nadnárodní firmy a dohodl si ve smlouvě, že mu to budou platit. Jezdil jednou za 14 dní. Zvykli jsme si na to, že se moc nezkoušelo, a hráli jsme pořád stejné písničky. Proto taky nemáme vydaných tolik cédéček. Je to prostě koníček. Také to musí brát rodina, bez toho máte útrum.
Jakým způsobem to manželka a děti berou, že tatínka moc často nevidí?
My to tolik nepřeháníme. Děti nás nevidí akorát večer, ale ráno ano – což bývá kruté (smích). Z koncertů se vždy vracíme, nikde nepřespáváme. Vyhýbáme se tomu, abychom hráli v pátek i v sobotu. Jen teď jsme udělali kvůli turné ke dvaceti letům výjimku.
Co vás za těch dvacet let na hudební scéně nejvíce překvapilo?
Lidé teď mají mnohem víc možností, jak se bavit, mohou cestovat. Hudba už je jen jedna z variant zábavy. Dříve to tak nebylo. Před rokem 1989 byla spousta kapel zakázaných, ale potom už na ně bylo možné chodit. Kapel je moc, je velká konkurence a lidé jinak tráví volný čas. Myslím si ale, že je hodně festivalů. Na ty lidé chodí. Je to dané tím, že je to společenská událost, která není jen o hudbě. Třeba na Sázavafestu byla i kosmetická studia. Tak jsem si říkal, co to jako je. Ale proč ne.
Za dvacet let jste nahráli čtyři alba, dva demosnímky a jedno EP. Cítíte v nich nějaký progres?
My se naopak snažíme, aby tam žádný progres nebyl a bylo to pořád stejné. V punku nesmí být progres. Musíte hrát tak, aby vám to zafungovalo na koncertě a pod pódiem vznikla mela. O to se furt snažíme, ale jinak to neřešíme. Samozřejmě děláme i nové písničky, ale čím je člověk starší, tím víc se to nedaří. Stává se však, že musíme hrát jen staré písničky, Češi jsou konzervativní národ. Zlepšili jsme se ale zvukově. Poslední EP jsme dělali u Ondry Ježka v Praze. Je to kluk, který nemá s punkovou hudbou nic společného. A udělal to úplně jinak, zkresloval nám i hlasy. Ale prý to udělal proto, že jsme zpívali falešně a nic jiného mu nezbylo (smích).
Změnil se za tu dobu váš přístup k hudbě? Někteří hudebníci třeba až s úspěšnou kariérou začínají chodit do hudebních škol.
Ne. Myslím si, že to i škodí. Učí vás tam něco, co už někdo jiný hraje. Na druhou stranu s námi hraje člen Komorní filharmonie Pardubice. Je hudebně vzdělaný, takže vyrovnává ten náš amatérismus. Pak si ale dá šest piv navíc a dostane se na naši úroveň.
Pavel MilichovskýZpěvák, kytarista a zakládající člen pardubické punkové kapely Volant se narodil 7. září 1974. Vystudoval Stavební fakultu ČVUT a v současné době pracuje jako projektant, což považuje za největší punk. Skupinu Volant založil v roce 1995. Od té doby kapela vydala čtyři alba, dva demosnímky a jedno EP. Kromě hudby je velkým koníčkem Pavla Milichovského také sport. Do čtrnácti let byl vrcholovým plavcem, nyní hraje rekreačně florbal se členy další pardubické kapely Dukla vozovna. Je ženatý a má dvě děti. |
Máte nějaké postupy, jak alkohol uhlídat, aby z toho při koncertu nevznikl nějaký problém?
Střídáme se v řízení a ze zkušebny se musí každý dostat sám. A to funguje. Jinak se snažíme nehrát moc pozdě večer. Občas se to samozřejmě nepovede, ale to je tak maximálně dvakrát... do roka. (smích)
V jedné z písní zpíváte, že je všechno na hovno. Je to i váš pohled na svět?
Je to báseň Radka Háska. My nejsme tolik negativističtí. Ale musím říct, že je to jediná píseň, která se líbí mému devítiletému synovi. Jinak je podle něj všechno trapné.
Jak obecně vaše okolí či váš zaměstnavatel vnímá, že hrajete v takovéto kapele?
Můj zaměstnavatel to vůbec neřeší a kolegové na moje koncerty chodí.
