Více než čtvrt roku žil v pronajatém domku Karla Svobody v Miřeticích na Chrudimsku ještě jeden podnájemník – radiotelegrafista Operace Silver A Jiří Potůček. Svobodově dceři Věře tehdy bylo čtrnáct let, když se zcela bez příprav přestěhoval do jejich domácnosti.
„Jak říkala, nebylo pro ni snadné pochopit nutnost utajení pravého poslání nového člena rodiny. Z nenadálé situace vyplynul také přísný pokyn nesvěřovat se, byť jen v náznacích, ani nejbližším lidem nebo kamarádům. A je obdivuhodné i záslužné, že se toto mladé dívce podařilo. Nic neprozradila až do konce války,“ říká Jan Lán, který vyprávění této ženy slyšel mnohokrát. Byl totiž jejím synem.
Pozůstalost po ní ho dovedla k tomu, aby zaznamenal nejen vzpomínky její, ale také své babičky, vdovy po Karlu Svobodovi, který byl členem odbojové skupiny Čenda.
Lánova matka jako teenagerka tehdy byla do utajované činnosti zapojena také. Doprovázela například „nového strýčka“ Jirku, jak ostatně Potůčkovi doma i na veřejnosti říkala, na nádraží do Vrbatova Kostelce, aby samotný nebyl nápadný. A když nebyla jiná možnost, jak rychle doručit různé zprávy do Pardubic, jezdila tam s ním také.
„Jirka měl vždy ty zprávy pro případ nějaké kontroly v klobouku pod podšívkou anebo v botě. Jednou jich bylo tolik, že ho bota tlačila, a tak si je cestou musel rozdělit do obou bot,“ vzpomínala Lánova matka.
Pořád se omlouval, že musí kouřit
O nového nájemníka se Svobodovi starali jako o vlastního, a to za přispění nejbližších spolupracovníků odboje, což bylo v tehdejším systému přídělových lístků nezbytné.
Jan LánPracoval mnoho let jako obchodní zástupce pro několik firem. Ke knize se odhodlal poté, co našel v pozůstalosti své matky Věry Lánové rozené Svobodové a babičky Berty Svobodové další vzpomínky na Jiřího Potůčka. Právě ony tvoří páteř jeho knihy Jejich osud – vysílačka Libuše. Po válce obě ženy odešly z Miřetic do pohraničí, zakotvily na Děčínsku. Pětasedmdesátiletý Jan Lán žije v Ústí nad Labem, jeho o pět let mladší bratr v Praze. |
„Šlo hlavně o potraviny, šatstvo a cigarety. Z naší rodiny nikdo nekouřil, ale Jirka hodně. Pořád se omlouval, že nám znepříjemňuje život a že je to cítit v celém domě, i když kouřil hlavně ve svém pokoji,“ vzpomínala v knize na nového podnájemníka manželka Karla Svobody Berta. „Dá se říci, že již brzy po svém příchodu k nám udělal na nás všechny velmi dobrý dojem. Jediné, co nás trochu překvapilo, byl jeho věk. Rozhodně nevypadal jako mladík, přestože mu bylo teprve dvaadvacet let. Až po válce jsem zjistila, že byl nejmladším členem skupiny Silver A.“
S jejím mužem Karlem, který pracoval v lomu Hluboká jako hlavní mechanik a strojník, spolupracoval Potůček nejvíc. Ve stísněném prostoru pod střechou strojovny kamenolomu, kde se nedalo ani postavit, vysílal Potůček za Svobodovy pomoci depeše do Londýna.
Vždy večer se vydávali z miřetického domku do strojovny lomu Hluboká.
„Nemůžu si ani pamatovat všechny ty obtížné dny a noci, které se stále opakovaly a stávaly se jakousi samozřejmostí. Jenom jsem vždy večer připravovala jak manželovi, tak i Jirkovi teplé prádlo a oblečení a také termosky s horkým čajem. Sama jsem toho potom v noci také moc nenaspala. Spíše to byly noci probdělé, při kterých jsem si jen přála, aby se k ránu oba vrátili v pořádku domů. Přicházeli unavení, promrzlí a mnohdy i nastydlí,“ vzpomínala Berta Svobodová.
Výsadkář byl pravý baťovec
Jiří Potůček byl málomluvný, navíc důsledně dodržoval pravidla konspirace. Přesto se během týdnů, které prožil ve společnosti Svobodovy rodiny, dozvěděli o podnájemníkovi, který byl vedený jako hlídač kamenolomu Alois Tolar, zajímavé informace.
„Jirka vyprávěl hodně o rodičích, zejména mamince, a také o svém pobytu v Jugoslávii, kam byl těsně před válkou vyslán firmou Baťa do její pobočné továrny. On byl totiž pravý baťovec, který se ve Zlíně vyučil a dále vzdělával, a kdyby nepropukla válka, jistě by se stal úspěšným vedoucím pracovníkem firmy,“ líčila jeho vzpomínky v knize svého syna Svobodová.
Svobodovi se od Potůčka dozvěděli, jak komplikovaně se přesouval do Anglie na tamní vojenský výcvik i o opakovaném odložení výsadku do Čech.
„Jirku zase zajímalo Karlovo působení v našem prvorepublikovém vojenském letectvu,“ popsala v knize Berta Svobodová, která v březnu 1942 přechodila nachlazení a dostala zápal plic. Z nemocnice se vrátila až začátkem června.
Pamětníci a pozůstalí uctili operaci Silver A i odsoudili válku na Ukrajině |
Týden poté začala naplno propukat ležácká tragédie. Tou dobou se Potůček přesunul s vysílačkou na Bohdanečsko, odkud zkoušel vysílat. Se Svobodou však i nadále spolupracoval.
Karla Svobodu zatklo gestapo 21. června v ležáckém mlýně. Manželka s dcerou rychle spálily dokumenty, které by ukazovaly na jejich spolupráci s Potůčkem. Rodinná alba připomínající Svobodovu minulost u vojenského letectva zabalily do staré pláštěnky a uschovaly v kůlně u dobrých známých.
Svoboda i Potůček zemřeli ve stejný den
Svoboda byl spolu s dalšími spolupracovníky popraven v Pardubicích 2. července 1942. „S dcerou Věrou jsme byly po dvou výsleších ušetřeny těch nejhorších perzekucí a po několika předvoláních na gestapo v dalších letech jsme se dočkaly konce války. A teprve po válce jsme zjistily, že náš Jirka Potůček alias Alois Tolar nebo také Josef Procházka byl zastřelen při strastiplném útěku ze svého posledního úkrytu v tentýž den, jen o několik hodin dříve, než byl u pardubického Zámečku popraven jeho významný a nejbližší spolupracovník Karel Svoboda,“ vzpomínala přímá účastnice Věra Lánová, dcera manželů Karla a Berty Svobodových.
Pro jejího syna je kniha vzpomínek jakousi předávkou událostí dalším generacím. Jeho záměr před více než dvěma lety posvětil uznávaný vojenský historik a šéf Památníků Lidice a Ležáky Eduard Stehlík, který mu řekl, že by bylo škoda tyto vzpomínky nepublikovat.
„Je to odkaz dalším generacím. Zejména v prostřední části se nacházejí vzpomínky mé babičky a maminky na radiotelegrafistu Jiřího Potůčka,“ říká Lán, který při psaní vyšel právě ze vzpomínek dvou zmíněných žen.
