V parlamentu pracoval Jiří Junek čtyři roky. Nepovažuje je za ztracené, ale déle už by v něm být nechtěl. „Přitom nejsem z těch, kteří vykřikují klišé typu, že politika je svinstvo, protože lidé jsou stejní v každém pracovním kolektivu,“ říká třiačtyřicetiletý muž, jehož představy o budoucím směřování muzea musejí být blízké nejen lidem se vztahem k historii, ale i k technice.
V těchto dnech zamířilo 122 nováčků do Poslanecké sněmovny. Jak vy vzpomínáte na první dny v této budově?
Tohle období bylo nejpříjemnějším z těch čtyř let. Všichni vám blahopřejí, což se však samozřejmě vytratí a převažují kritické hlasy. Takže jim vzkazuji, ať si ho užívají.
Neříkejte, že jste se hned ve všem vyznal...
Samozřejmě že ne, najednou se pohybujete v prostředí, které bylo pro vás na hony vzdálené. Navíc je Sněmovna neuvěřitelný barák složený z několika paláců a je to prakticky bludiště. První půlrok jsem měl strach, že někde zabloudím a najdou mě tam až po čtyřech letech. Všechno bylo nové, od zařizování kanceláří a shánění asistentů, ale byla to zároveň fáze tvořivá, zatímco běžná poslanecká práce je do značné míry šeď a leckdy mě nenaplňovala.
Na které chvíle související s prací poslance vzpomínáte rád?
Při obecném rozdělení týdnů při zasedáních, ve výborech a v regionu jsem měl asi nejraději týdny výborové, které byly akčnější a tvůrčí, setkával jsem se s lidmi, které problematika zajímala. Jako člen výboru pro životní prostředí jsem navštěvoval některé národní parky a poznával i další zajímavá místa. Konkrétně nejlepší pocit jsem měl, když byl přijat zákon o ochraně přírody a krajiny, byť mi neprošly všechny mé pozměňující návrhy. Ale nakonec uspěl, přes snahu potopit ho neférovými argumenty od mnoha lidí, počínaje prezidentem.
Příroda dnes už ovšem není třeba z pohledu nedávné předvolební kampaně pro politiky až tak důležitým tématem.
V devadesátých letech bylo životní prostředí tématem důležitým, protože bylo po čtyřiceti letech zplundrované. Pak se to zlepšovalo, ale mám pocit, že v dnešní době zájem o něj mizí. Přitom když se podíváte, jak je zhuntovaná zemědělská půda, jak vypadají naše lesy, jaký je stav vody a tak dále, tak je to stav vážný.
A na co z minulých čtyř let vzpomínáte obzvlášť nerad?
Vyloženě negativní zkušenosti ze Sněmovny nemám. Všude jsou typy, se kterými si sednete, se kterými ne, a demokracie je nádherná v tom, že je ve Sněmovně skutečný vzorek společnosti. Nejsou tam ti nejlepší ze všech, lidé volí ty, kteří jsou jim nejbližší, a podle toho Sněmovna vypadá. To je neoddiskutovatelné.
Proč jste se nepokusil svůj mandát obhájit?
Nebudu vzpomínat na to, že to byly čtyři ztracené roky, naopak si myslím, že je to práce jako každá jiná, je třeba mít k ní vlohy a musí vás naplňovat, pak je to fajn. Já jsem však nenašel motivaci k pokračování. Práce ředitele muzea je pro mě aktivnější, zajímavější, vytknu si cíl a postupně posouvám věci dál, abych ho naplnil. Zatímco zvláště ve Sněmovně jsou období úmorná a nedovedu si představit, že bych je měl zažívat ještě mnoho let jako třeba Marek Benda, kterého jsem ale poznal jako velmi schopného poslance a hluboce si ho vážím.
Média vás hojně citovala díky vašemu návrhu zákona, podle něhož by se mělo tolerovat cyklistům 0,5 promile alkoholu v krvi. Neuspěl jste. Co vy na to?
Neúspěch jsem nenesl nijak těžce, na tomto tématu nestojí blaho společnosti. Na druhou stranu jsme dnes v Evropě my a možná Poláci jediní, kteří tuto toleranci nemají. Mně šlo také o to, že se poslední léta „kohouty utahovaly“, lidé se neustále setkávali s dalšími omezeními a novými restrikcemi. A já měl pocit, že bychom jim mohli nabídnout také něco liberálnějšího, třeba aby při cyklovýletu nemuseli hlídat, zda si mohou dát jednu nebo dvě desítky.
Jiří JunekNarodil se v roce 1973 v Pardubicích. Vystudoval obor učitelství pro druhý stupeň základních škol, aprobace dějepis - občanská nauka, na Univerzitě Hradec Králové. Pracuje jako ředitel Regionálního muzea ve Vysokém Mýtě. Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2013 kandidoval v Pardubickém kraji jako nestranický lídr KDU-ČSL a byl zvolen poslancem. V nedávných volbách do Poslanecké sněmovny PČR již nekandidoval. Od roku 2006 až dosud je zastupitelem města Vysoké Mýto, v letech 2006 až 2010 navíc působil jako radní města. Jeho koníčky jsou¨historie, zvláště vojenská, cestování, Český klub velocipedistů či lyžování. |
Nyní budete mít více času na Regionální muzeum. Jaké máte hlavní cíle pro příští rok?
V příštím roce se chceme po svém věnovat výročí osmiček, které nám ve dvacátém století většinou pořádně zavařily. Hlavní výstava ke stoletému výročí naší republiky s pracovním názvem „Zlaté české...“ ukáže, jaké zajímavé věci Češi dokázali na poli techniky. Pro každé desetiletí plánujeme představit dva předměty, které byly na svou dobu špičkové i ve světovém měřítku. Prozradím alespoň lehký kulomet vzor 26, z něhož vznikl slavný britský kulomet Bren, jedna z ikon druhé světové války. Anebo Jawu 250 pérák, která předběhla dobu a byla oceněna na světové výstavě v Paříži.
Jak přiblížíte další osmičkové roky?
Rok 1948 zaměříme na osudy politických vězňů. Osmašedesátý rok na fatální následky pro Vysoké Mýto ve smyslu dvacetiletého pobytu sovětských vojsk, chceme zachytit další vzpomínky pamětníků. Největším problémem je připomenutí roku 1938, kdy známe obranné rozmístění vojáků z vysokomýtských kasáren v době mnichovské krize, ale prakticky nemáme fotografie z mobilizace ve městě v roce 1938. Je to dáno i tím, že fotograf Popelka a další případní fotografové byli sami mobilizováni. Samozřejmě bychom uvítali, kdyby nám někdo fotky s tímto motivem mohl poskytnout. Popřípadě i z dalších osmičkových roků.
Co nového přichystáte v Muzeu karosářství?
Slíbili jsme, že budeme každý rok měnit výstavy věnované jednotlivým karosářům. Po vrchlabské firmě Petera bude dalším Oldřich Uhlík, který tvořil karoserie pro význačnou pražskou klientelu. V publikační činnosti chceme pokračovat v řadě Sodomka a vydat první díl publikace mapující všech 307 karosáren v republice. V tomto dílu bude všech sedm karosáren z území Pardubického kraje, včetně Metyšovy z Litomyšle, Kadrmasovy z Chocně, Holického z Holic a další.
Máte i dlouhodobé cíle?
Když jsem se letos vracel do funkce ředitele, hovořil jsem se zástupci zřizovatele o tom, že prostory pro sbírky i výstavy nevyhovují a že by se mělo muzeum do budoucna více profilovat jako technické muzeum Pardubického kraje. Tedy že bychom se soustředili vedle karosáren i na další firmy, které v kraji byly, aby návštěvníci viděli, jak která technika fungovala. A to je moje dlouhodobá vize, kterou bych chtěl postupně naplňovat.
Prozradíte jaké výzkumy čekají známé archeologické oddělení, které má za sebou už řadu úspěchů?
Archeologové neví co dřív už kvůli záchranným archeologickým výzkumům na staveništích, chybí klid na badatelskou činnost s podporou Archeologického ústavu, která posunuje poznání historie. Jednu lokalitu na Vysokomýtsku jsme přesto pro příští rok vybrali, nebudu ji prozrazovat. Chceme zde provést některá měření a pevně doufám, že se v budoucnu dopracujeme ke skutečnému badatelskému výzkumu. Také bychom se chtěli posunout ve zpracování výzkumů z vraclavského hradiště a budeme pravděpodobně pokračovat ve zkoumání hradu v Brandýse nad Orlicí.
Na které akce zvete ještě letos?
Dobíhá výstava fotografií Enriqua Stanko Vráze, prvního českého cestovatele, který v mimoevropských zemích systematicky své cesty dokumentoval fotografiemi. Poslední listopadový týden se uskuteční pětidenní 14. ročník cestovatelského festivalu Okolo světa, návštěvníci se setkají s přednáškami a projekcemi o Arménii, výstupu na osmitisícovku Gasherbrum v Pákistánu, o cestách po Africe se Safari Parkem Dvůr Králové, se Senegalcem o Senegalu.
Na závěr zveme na přednášku Z Moskvy až na konec světa o devět tisíc kilometrů dlouhé cestě po Transsibiřské magistrále, kterou jsem absolvoval během své dovolené s Radkem Štěpánem a svým synem a synovcem. Vánoční výstava se bude věnovat vývoji výroby vánočních ozdob, čeká nás i vánoční jarmark a koncert i živý betlém v barokním areálu ve Vraclavi.
