Režisér a kameraman Jiří Flídr při natáčení dokumentu o výtvarníkovi Janu Steklíkovi. | foto: Petr Wagenknecht

Rodí se tu šikovní lidé, říká autor filmových portrétů z Ústí nad Orlicí

  • 0
V Ústí nad Orlicí vznikl ve spolupráci radnice a dvou schopných tvůrců výjimečný počin, který sklízí mimořádný ohlas. Pod názvem „Tváře města Ústí nad Orlicí 2018“ byla otevřena výstava a vyšel kalendář fotografa Petra Wagenknechta s elektronickou přílohou obsahující dvanáct poutavých dokumentárních filmů režiséra Jiřího Flídra.

Představení kalendáře a dvanácti filmů Tváře města Ústí nad Orlicí 2018 v přeplněné Malé scéně provázely rozzářené tváře snad všech přihlížejících. Pro režiséra Jiřího Flídra byla tato premiéra životním zážitkem.

„Byl to úžasný večer, potěšil plný sál, reakce lidí pohladila po duši. Bylo to ocenění toho, že jsme s Petrem Wagenknechtem na tomto projektu dělali přes rok a půl a bylo to období krásné práce. Filmový dokument je jedinečná disciplína,“ řekl Jiří Flídr.

Kolik filmů máte celkem za sebou?
Zhruba 50 až 60, ale jsou to krátké filmy.

Na které jste nejvíc hrdý?
Na film „Vzpomínky na život“ o starých lidech z Orlických hor, což byl můj debut pro Českou televizi, a potom na tento projekt s Petrem Wagenknechtem o osobnostech města.

Víte o nějakém podobném v jiném městě?
Vím, že třeba vydávají kalendáře, a to spíše s osobnostmi historickými, ale o podobném filmovém cyklu jinde nevím. V tom je ústecká radnice osvícená, že do toho šla.

Jinde se staví lidem pomníky, ten malý flashdisk s tuctem filmů mi přijde jako 12 ústeckých pomníčků coby vzkaz z této doby generacím dalším. O lidech i o městě.
Ústí se oproti třeba Litomyšli nemůže chlubit tolika historickými budovami, ale může se pochlubit lidmi, kteří z něj pocházejí a mnohdy mají i mezinárodní přesah. Proto je dobře, že město projekt podpořilo.

Co jste jako tvůrce považoval při svém „portrétování“ za nejpodstatnější?
Šlo mi o to zachytit to nejpodstatnější nejen profesně, ale lidsky, což se myslím povedlo. Mám štěstí, že jsem nejen režisérem, ale i kameramanem, na „place“ jsme byli s Petrem Wagenknechtem jen dva a mohlo tak vznikat intimnější prostředí. Lidé se tak více otevřeli.

Mimochodem, s Petrem máte na tom „place“ velkou výhodu – jste oba stále velmi usměvaví, o to dříve se dostanete lidem „pod kůži“.
Bylo dobré, že jsme kamarádi a že jsme se doplňovali, vyměňovali si názory na fotky i filmy.

Byl pro vás inspirací televizní dokumentární cyklus GEN?
Určitě ne, ten se dělá trochu jiným způsobem, je dynamičtější a trochu víc zhuštěnější. Jinak nejkratší z těchto mých dvanácti filmů trvá necelých 11 minut, nejdelší méně než 15 minut.

Kdy se město rozhodlo, že nápad podpoří?
Na počátku byl nápad Petra Wagenknechta s kalendářem před dvěma lety, asi o čtvrt roku později přišel s tím, že by bylo dobré přidat i filmy. Městu jsme ukázali film o paní Evě Štanclové a rozhodlo se projekt podpořit. Použil jsem i řadu archivních snímků z ústecké radnice a zvlášť chci poděkovat Lukáši Prokešovi, který je vyhledal a poskytl.

Do výběru osobností město nějak zasahovalo?
Ne, jejich výběr byl jen na nás dvou. Ponechalo nám svobodu volby, což bylo dobré.

Jaké máte filmařské vzory?
Nemám žádné filmařské vzdělání, ale díval jsem se pod ruce jiným režisérům. Největším vzorem byl režisér Jan Špáta, ten mě hodně ovlivnil, filmařsky i lidsky. Když ještě učil, jezdil jsem za ním na jeho přednášky na FAMU.

Jak jste se na natáčení s ústeckými osobnostmi připravoval?
Ne všechny jsem znal, musel jsem si nastudovat profesní část, ale tu lidskou stránku objevuji až při natáčení. Na to se nedá extra připravit. Nasávám atmosféru a naslouchám, umění naslouchat je hodně důležité.

Nyní budeme listovat kalendářem a já prosím, abyste vždycky přidal co nejstručnější vzpomínku na natáčení s danou osobností. Leden přináší portrét nedávno zemřelého výtvarníka Jana Steklíka.
S Honzou to bylo hodně osobní. Vždycky když jsem k němu přišel, jako bych vstoupil do jiné dimenze, jiného času, jiného prostoru. Na takovou atmosféru jsem nikde jinde nenarazil. U něj jsem věděl, do čeho jdu a že to nebude úplně jednoduché, ale paradoxně byla v tomto případě práce ve střižně nejkratší.

Únor patří Jaroslavu Kulhavému, olympijský vítěz v jízdě na horském kole, mistr světa.
Nasával jsem atmosféru závodů Světového poháru bikerů v Novém Městě na Moravě, kde to člověka strhne, i když nezávodí. Příjemné bylo zjištění, že je tenhle olympijský vítěz úplně normální kluk.

Výtvarník, heraldik, podnikatel Zdeněk Velebný. Ve filmu mě například zaujala neskutečná historka o tom, že by povolení k otevření živnosti od úřednice nedostal nebýt toho, že publikoval kresby v časopisu Dikobraz.
Byla to doba plná absurdit. Myslel jsem si, že ho znám, ale nadchly mě další aktivity, které má, před ním klobouk dolů. V dnešní době, kdy chce svět spíše množství než kvalitu, je úžasné vybudovat něco takového.

Pedagožka, zakladatelka ústeckého tance Eva Štanclová, šaramantní dáma, která už před několika lety oslavila devadesátku.
První, co mě napadne, že je to miláček. Úžasná paní. U ní došlo k nejlepšímu propojení na duševní úrovni, hodně jsme si povídali i mimo kameru. Její příchod na pódium je oslňující.

Ač jde v případě Libora Jirouška o mnohonásobného mistra světa a Evropy, řada lidí mohla poznat tohoto výjimečného parašutistu zblízka poprvé, do Ústí přijíždí již jen občas. Co můžete říci o něm?
Je to šoumen. I ve filmu je vidět, jak si užívá to, co dělá. Pomáhal i v produkčních záležitostech filmu, pomohl i archivními materiály ze svých seskoků, které prozrazují jeho vášeň, euforii, nadšení.

Kavárník a kulturní aktivista Ondřej Kobza...
Velké dobrodružství. Ondra se pouští do věcí, do kterých by se 99,99 procent lidí nikdy nepustilo. To na něm obdivuji. I to, že projekty dotahuje do úspěšných konců. Logisticky i právně. Obdivuhodný je třeba jeho nápad s terasami na pražské Lucerně, přitom jezdí z Prahy bydlet na hrad.

Co si vybavíte u jména Aleny Peškové, celorepublikově známé, velmi půvabné tanečnice, choreografky a režisérky?
Komorní záležitost, vysoká profesionalita. Měl jsem ji možnost sledovat při práci a vidět, jak se u ní kloubí profesionalita a důslednost se skromností. Tyhle lidi mám rád a jsem rád, že je mohu potkávat.

Farář Erwin Kukuczka, rovněž básník, výtvarník, publicista...
Znám ho dlouho a rozhodně je s ním vždycky legrace, což je vidět i na této fotce v kalendáři. Miluje vše kolem sebe a je to skromný člověk, který si prožil velmi těžké období v dětství. Smekám před všemi lidmi, kteří tady jsou, prokázali vůli, píli, talent, jsou namíchaní z nejideálnějšího těsta.

V portrétu mnohonásobného mistra světa v hasičském sportu Lukáše Nováka jsem oceňoval unikátní záběry z hasičského auta projíždějícího areálem Pražského hradu, on seděl za volantem.
To je tak skromný člověk, hodně obětavý, asi proto dělá tuto profesi. I když si ji vybíral, jak řekl, protože „hořet bude pořád“.

Písničkář Slávek Janoušek, autor slavné písně Imaginární hospoda...

Režisér, kameraman, fotograf Jiří Flídr

50 let, rozvedený, dvě děti

Filmový dokumentarista a fotograf, zaměstnanec ČD Cargo.

Rodák z Litomyšle. V Ústí nad Orlicí bydlí od třetí třídy základní školy, školu začal navštěvovat v nedaleké milované Sopotnici.

Autor víc než 50 filmů, zakladatel a spoluorganizátor dvanácti ročníků ústeckého festivalu dokumentárních filmů Nadotek. Pracoval pro regionální televizi OIK TV i jako redaktor v Českém rozhlase v Pardubicích. Jeho cyklus 12 filmů na společné téma Tváře města Ústí nad Orlicí je jeho dosud největším filmovým dílem.

Výrazný podíl na jeho vzniku má i fotograf Petr Wagenknecht. Jeho fotografie, které se do kalendáře nedostaly, jsou vystaveny v kavárně ústecké Malé scény. Samotný stylově balený kalendář „Tváře města Ústí nad Orlicí 2018“, jehož součástí je také USB flashdisk obsahující všech 12 dokumentů, je možné zakoupit v Informačním centru města v budově radnice na Mírovém náměstí za 150 korun.

K Ústí má hodně silný vztah, pořádá tady folkový festival, a nevzdal to, i když na něm občas prodělal. Kdo to dnes udělá...

Pro mě bylúplně nové jméno Hana Kopecká. Medailon této módní návrhářky byl velmi příjemnou „pastvou pro oči“...

Přiznám se, že jsem na ni dostal tip od mé partnerky. A žasl jsem, co je člověk schopen dosáhnout, když si nehledá výmluvy, proč něco nejde. Dělala také kostýmy do prvních pět řad televizního pořadu Stardance, člověk si neuvědomí, co všechno musela z týdne na týden stihnout. Produkčně byl tento film nejsložitější, protože jsem musel na záběry z pořadu získat práva od BBC a České televize.

Poslední měsíc, prosinec, zdobí v kalendáři Tváře města světoznámý jazzový kontrabasista skladatel a pedagog František Uhlíř.
Mohu říci, že kamarád, protože se k nám tak chová. Výborný člověk. Vůbec si myslím, že lidé v Ústí jsou kamarádští. A když jsou navíc šikovní, může vzniknout něco takového, jako je kalendář a filmy.

Není někde v pozadí myšlenka, že na tento cyklus fotografií a filmů navážete spolu s Petrem dalším?
Teď si určitě dáme pauzu. Je to hodně časově náročné. Samozřejmě při té práci „vyplují“ další hodně zajímaví lidé, ale necháme to dozrát.