Podle Soni Krátké z Regionálního muzea ve Vysokém Mýtě se ještě v roce 2011 zvyk dodržoval v devětadvaceti obcích regionu. Za pár let jich výrazně ubylo.
„Třeba právě v Pustině, odkud pocházím a pamatuji si Jidáše jako malá holka, už Jidáše nikdo nevodí. A v sousedních Řepníkách teď hledám pamětníky, kteří by mi tam zaniklý zvyk popsali,“ říká.
Původ tradice dle etnografů sahá až k pohanům a na Vysokomýtsku se drží dlouhá staletí. Skládá se ze dvou částí. Na Zelený čtvrtek odletí podle křesťanské liturgie zvony do Říma a v městech a vsích utichnou.
A právě hluk zvonů nahrazují chlapci, kteří ráno, v poledne a pozdě večer obcházejí obec s hrkačkami či řehtačkami. Děti takto rachotí až do Bílé soboty, kdy vodí Jidáše.
„Zvyk se drží už jen v oblasti mezi Vysokým Mýtem, Chroustovicemi, Luží a na několika málo dalších místech Česka, známe ho ještě třeba z Bučovicka na Moravě,“ upozorňuje Krátká.
Vodění Jidáše je na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky a Pardubického kraje. Nominovali ho tam před šesti lety památkáři z Hlinska.
Někde chlapce nahradily dívky
Největším úskalím zvyku jsou děti. A to buď jejich ochota se jej účastnit, nebo jejich prostý počet. Některé vesnice dnes udržují vodění Jidáše tím, že na přechodnou dobu doplní chlapce děvčaty, i když by mělo jít čistě o chlapeckou výsadu.
„Tak to udělali třeba ve Stradouni, a když dorostli další chlapci, děvčata z vodění Jidáše vyřadili. Ale třeba v Domoradicích chodí děvčata také a nikomu to nevadí,“ říká pracovnice muzea.
Jidášem je podle zvyku nejstarší chlapec v obci, ale nesmí mu být víc než osmnáct. Často má tvář ukrytou za slaměnou kápí, ale někdy má odkrytý začerněný obličej. A v kostýmu buď z koudele, sena nebo nevymlácené žitné slámy.
Nejstarší chlapec celý ohlušující průvod vesnicí po tři dny vede a pečlivě zapisuje docházku, jak se děti hrkání a konečného vodění Jidáše účastní. Podle docházky a třeba i dodržování rytmu klapání a hrkání po ukončení zvyku v sobotu tento „vedoucí“ rozdělí koledu.
Soňa Krátká upozorňuje, že často právě koleda děti na zvyku, po možnosti dělat tři dny velký rámus v obci, nejvíce láká. Výdělek může být totiž až v řádu tisícikorun.
Další věc, která podle ní děti na vodění Jidáše baví, je konec, kdy jeho slaměný oděv skončí v plamenech. Pak přichází na řadu dělení často bohaté koledy. To vše podle Soni Krátké odkazuje na předkřesťanské rituály jarní očisty území a vítězství dobra nad zlem.
Někde etnografové mluví ne o vodění, ale honění Jidáše. „V některých obcích totiž Jidáš doslova běží. Třeba v Sedlci se Jidáš na začátku rozeběhne a má opravdu ostré tempo, kdy ho některé děti, co chodí s koledou, ani nestíhají,“ přibližuje pracovnice muzea, která zvyk dokumentuje.
Ve Vinarech má například Jidáš na oděvu papírové fáborky na kolíčcích, a když obchůzka s ním skončí na kraji vesnice, děti se na něj vrhnou, povalí jej na zem, přemůžou ho a ty kolíčky z něho strhají. Děti si je pak nechají jako suvenýry.
