Důlní činnost na Hřebči skončila před více než dvaceti lety, kdy z místního závodu vyjel poslední důlní vozík se zvláštní horninou zvanou lupek, která se používá k výrobě žáruvzdorného šamotu.
Dnes by si na opuštěné doly málokdo vzpomněl, nebýt úzkorozchodné průmyslové dráhy s čadícími parními lokomotivami, které víkend co víkend šplhají z někdejšího zpracovatelského závodu v Mladějově po úpatí Hřebečského hřbetu.
Od letošního května se mohou do areálu závodu v příkrém svahu nedaleko serpentin na staré silnici I/35 podívat i návštěvníci. Doly sice mají svoji největší slávu už dávno za sebou, avšak jedenáct kilometrů dlouhá trasa výletním vlakem, která se zpáteční cestou trvá čtyři hodiny čistého času, za to však stojí.
Rachot důlních strojů se tímto místem začal rozléhat na přelomu 19. a 20. století. Tehdy se z hlubin masivu těžilo ne příliš kvalitní uhlí, které bylo vzpruhou pro tehdejší průmysl.
Až s rozvojem těžby černého uhlí na Ostravsku význam hřebečského uhlí upadal a do popředí se dostala těžba keramických jílů.
Nejvýznamněji si zdejší prostředí podmanil podnikatel Gerhard Mauve, který díky svému otci, významném řediteli dolů a hutí v Katovicích, hornické prostředí velmi dobře znal.
Mladějovské uhlí potřeboval podnikatel jako zdroj paliva pro vypalování jílovců v pecích, a tak začal skupovat doly v okolí celé Hřebče. V roce 1904 koupil největší důl v revíru Václav - Theodor a ze dne na den v něm začal místo uhlí těžit žáruvzdorné jílovce.
O Mauveho výnosném podnikání se brzy dozvěděl kníže Liechtenstein, jemuž Mauve odváděl poplatek z každé vytěžené tuny uhlí, protože knížecí rodina na pomezí Čech a Moravy držela rozsáhlé panství.
Netrvalo dlouho a Liechtenstein začal žáruvzdorný jílovec těžit, navíc obvinil podnikatele z podvodu. Mauveho firma totiž knížeti nenahlásila, že místo uhlí těží žáruvzdorné jílovce, které jsou podobné takzvanému křídovému uhlí.
Dodnes zdejším krajem koluje úsměvná historka, v níž Gerhaurd Mauve Liechtensteinovi praví: „Těžím uhlí, jíl přece nehoří. To, co prodávám, je škvára po spálení uhlí.“
Spory se po dlouhých tahanicích vyřešily až po smrti Gerharda Mavueho fúzí obou firem. Dvacátá léta byla poté ve znamení rozšiřování, vznikla třídírna pálených lupků a modernizován byl i závod na Hřebči. Vylepšení se dotklo i dolů Václav-Theodor a Gerhard, které byly vytěženy po druhé světové válce.
„Uhlí se ve starých štolách těžilo do roku 1961, jílovce se naopak těžilo čím dál víc. Po druhé světové válce fungovalo na Hřebči přes sto pecí na vypalování šamotu. Dnes vstupy do štol vypadají průchodně, ale jde jen o makety. I kdyby kus štoly existoval, tak to může být poslední věc, kterou v životě uvidíte. Samotné doly jsou dnes až na jednu výjimku zatopené nebo zhroucené,“ říká průvodce v Průmyslovém muzeu v Mladějově Lubomír Hakl.
Dnes jedinou vzpomínkou na důlní činnost je vstupní vodorovná štola 6002 do nitra Hřebečského hřbetu, která tady jako jediná po útlumu těžby zbyla.
„Je dlouhá asi 200 metrů a vyztužena ocelovými hajcmany, dál to bylo zabetonované. Celkově šlo o velmi rozsáhlý komplex chodeb. Zajímavostí je, že několikakilometrovými štolami chodili do práce i horníci. Jílovec se vyvážel na povrch nejdříve lanovkou a dál na důlních vozících s pomocí dieselových lokomotiv.
Průmyslové muzeum MladějovČtyři páry výletních vlaků z Mladějova do Nové Vsi u Kunčiny a tři páry vlaků na Hřebeč jezdí v létě každou sobotu. Po letních prázdninách pak 1., 15. a 29. září. Na Nové Vsi i na Hřebči je připravena krátká komentovaná prohlídka pozůstatků po důlní činnosti a po návratu do Mladějova je možné navštívit expozice Průmyslového muzea, které je v areálu bývalého šamotového závodu otevřené denně mimo pondělí od začátku května do konce září od 9 do 15 hodin. Pyšní se například sbírkou úzkorozchodných průmyslových lokomotiv, historických motocyklů, bagrů a další zemědělské i stavební techniky. |
Vytěžená hornina šla za pomocí rotačních výklopníků do drtiče a nadrcený jílovec potom na dopravníku do vagonů dráhy. V Mladějově se v šachtových pecích od poloviny šedesátých let vše vypalovalo,“ popisuje průběh tehdejší těžby Lubomír Hakl.
Z nově rozfáraných ložisek pod Hřebčí se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vyváželo za směnu přes 600 vozíků materiálu. Nejvíce tun lupku bylo vytěženo v roce 1965. Těžba postupně klesala, do konce provozu se však průměrně držela na 106 203 tunách žáruvzdorných jílovců za rok. V rozmezí let 1965 až 1986 bylo z Hřebče odvezeno 2 230 265 tun žáruvzdorných jílů a jílovců.
Těžba v dole definitivně skončila 18. září 1991, kdy z dolu vyjel poslední naložený vozík.
Výhledově by z důlní štoly mělo vzniknout hornické muzeum. Železniční nadšenci z mladějovské dráhy plánují do budoucna na Hřebči zkulturnit i zázemí a turistickými vlaky zajíždět až ke štole.
„Jednou z našich vizí je udělat z Hřebče industriální skanzen s ukázkami důlních technologií, které se v areálu dochovaly. Chceme také skrze pravidelné vlaky z Hřebče přiblížit průmyslové muzeum v Mladějově lidem, kteří jezdí po silnici I/35,“ říká předseda mladějovského spolku Martin Janata.
Přírodní zajímavosti způsobené člověkem
Nejenže si příroda bere zpět opuštěný hornický závod na Hřebči, činnost člověka se podepsala i na přírodě. Kromě haldy hlušiny připomínající měsíční krajinu, odkud je za pěkného počasí krásný výhled na Moravskou Třebovou a Jeseníky, je turistickým magnetem i Rezavý potok.
Ačkoli vypadá na první pohled zajímavě, voda je prakticky bez života. Vyvěrá totiž ze zavalených důlních šachet. Oxidačními procesy se snižuje jeho kyselost, která má na svědomí vysrážení kovů, zejména železa a manganu. Voda se dočišťuje v záchytných nádržích až pod Hřebčí.
