Do konce sedmého duelu s Kometou Brno chybělo osm minut. Přesto kapitán mistrů z roku 1987 Jan Levinský už odcházel z arény. Střelec vítězné branky, která pro Teslu Pardubice znamenala druhý titul v historii, věděl, že jeho nástupci další vlajku pod střechu zimního stadionu nepřidají.
Smutně, moc smutně končil úterní večer pro všechny ty, kteří přejí Dynamu Pardubice. Své místo na tribuně předčasně opustil i majitel organizace Petr Dědek. A není se čemu divit. Bolest musela být veliká. Před začátkem sezony přivedl už do hodně našlapaného kádru kapitána mistrů světa Romana Červenku a zdálo se, že Pardubice zlato prostě musí získat.
„Ať se na mne nikdo nezlobí, ale jestli Dynamo neudělá titul, tak jsou to žaludi. Tak to prostě je,“ prohlásil na startu ročníku bývalý extraligový hráč Radek Duda.
Jenže papírové předpoklady se od reality začaly velmi rychle vzdalovat. V extralize Pardubice předvedly jen pár povedených výkonů a do tabulky body sbíraly spíše silou vůle a individuální kvalitou než povedeným herním systémem. Na to reagoval trenér Marek Zadina, který rezignoval na svůj post. Jenže stejně se z Ligy mistrů Dynamo nedůstojně pakovalo už po základní části, Spengler Cup ve švýcarském Davosu také atmosféru nevylepšil.
Fanoušky hodně naštvala i říjnová výměna Tomáše Zohorny za Jáchyma Kondelíka. Odešel odchovanec, kabina ztratila přirozeného lídra a navíc se s jeho odchodem postupně vytratili Lukáš Radil a Robert Kousal. Zohornovi spoluhráči z útoku. Prvně jmenovaného navíc postihlo vážné zranění. Ta ostatně kosila celý tým opakovaně, a to včetně lídra a kapitána Lukáše Sedláka.
S týmem to vypadalo zle. Navíc herně to pod koučem Václavem Baďoučkem nefungovalo. „My jsme vůbec neměli systém, každej si dělal, co chtěl,“ přiznal během finále bez obalu útočník Martin Kaut, další dlouhodobě zraněný tahoun.
K lepšímu se to alespoň na krátko otočilo s lednovým příchodem kouče Miloslava Hořavy. Ten začal pracovat na defenzivě a pár kol se zdálo, že probudil spícího draka. Jenže v únoru přišla série porážek, která tým táhla tabulkou dolů. Nakonec až v posledním kole si Pardubice zajistily alespoň třetí místo po základní části soutěže.
Do play off šla jako jasný favorit na titul Sparta Praha a fanoušci červenobílých se jen modlili, aby neviděli nějakou ostudu. Očekávání rozhodně nebyla veliká. Jenže čtvrtfinále proti Motoru České Budějovice ukázalo, že únorový výpadek měl svůj důvod.
V zákulisí se totiž evidentně tvrdě pracovalo. Pardubičtí hráči najednou přepnuli na úplně jinou intenzitu, fyzicky své soky převyšovali, začali hrát systémově. Jihočeši neměli šanci a o moc lépe se nevedlo v semifinále ani Hradci Králové. „Sám jsem překvapený, jak kluci dobře hráli, hlavně do defenzivy. To jsem vůbec nečekal,“ řekl po vyřazení Mountfieldu 4:1 na zápasy trenér Hořava.
Chyběla psychická síla
Jeho tým byl místy až dominantní a nebyl důvod nevěřit tomu, že Kometu ve finále skolí. Jenže série nakonec zkopírovala během dvou týdnů celou sezonu. Tým ji tak nějak solidně rozjel, byť první prohraný zápas na domácím ledě je vždy problém. Přesto šly Pardubice v Brně do vedení 2:1 na zápasy a ve čtvrtém duelu vedly 3:1 ve druhé půlce první třetiny. První útok ve složení Roman Červenka – Lukáš Sedlák – Jan Mandát si ze soupeře dělal legraci, defenziva šlapala a zdálo se, že série spěje k rychlému konci.
A najednou jako když někdo otočí vypínačem. Po příchodu z kabiny brankář Roman Will inkasoval během pár vteřin dva laciné góly a celé momentum finále se otočilo. „Dneska bylo všechno špatně. Náš nejlepší hráč zápasu byli diváci,“ nadával i po pátém utkání, které Dynamo nezvládlo doma, Hořava.
Pak sice ještě jeho tým zabral v Brně, ale sedmému, na psychiku extrémně náročnému duelu, už uniknout nemohl. A tam to dopadlo stejně jako v roce 2003 se Slavií a loni s Třincem. Porážkou a slzami.
Sezona tak končí rozpačitě. Jasné je, že Petr Dědek a jeho peníze vybudovaly na východě Čech velkoklub. Ten získal tři medaile v řadě, junioři po 23 letech vyhráli zlato, aréna je věčně plná natěšených a hodně utrácejících fandů.
Na druhou stranu k absolutnímu triumfu stále něco chybí. Větší psychická odolnost týmu v klíčových chvílích. Větší klid v organizaci. Těžko říct. V každém případě cesta k titulu nemusí být už hodně dlouho tak umetená, jako byla letos.
