Jan Frydrych má rád přesnost, pozdě zásadně nechodí. Dochvilnost a preciznost mu ostatně dost pomáhají při sběratelství a kompletaci starých hodin. Titěrnou práci na opravě hodin pak kombinuje s vyráběním plastik z optického skla.
„Měl jsem souseda, jehož vášní byly hodiny a dalekohledy. Ale měl dcery a ty k jeho koníčkům příliš vstřícné nebyly. A já jsem byl po ruce,“ popisuje Frydrych.
Nejdřív souseda při stavbě dalekohledu jen obdivoval, pak mu začal pomáhat. „Při stavbě dalekohledu mě přivedl i ke sklu. Nechával mě v 15 letech brousit sklo na dalekohledy, zrcadla do teleskopů a tím jsem zjistil, jak s ním pracovat. To byl hlavní impulz k mé další práci,“ říká Jan Frydrych.
Doma má 456 exponátů převážně z 18. až 20. století.
„Jeho sbírka je pouze z plně funkčních a kompletně zrenovovaných hodin. Až když jsou dokonalé, zařadí je do své sbírky,“ popisuje kurátor výstavy Ivo Křen.
Svůj první kus sbírky, takzvané předocaplovky s kyvadlem vpředu z let 1740 až 1760, dostal od kamaráda, který je našel po požáru starého domu v popelu. Byly silně poškozené a nekompletní.
„Jelikož jde o velmi starý systém, který není běžný, čekal jsem 40 let, než jsem zajistil chybějící součástky a hodiny opravil. Uvnitř kovového kastlíku je kůže, kterou požár spálil.
Dlouho mi nedocházelo, proč tam ta jelenice je. Až když jsem hodiny opravil, zjistil jsem, že neuvěřitelně hlasitě tikají, takže ta kůže je tam kvůli ztišení hluku. Tyto malé hodiny si dáte do pokoje a neusnete, tak hlasitý mají zvuk,“ vypráví o počátku své sběratelské vášně Jan Frydrych.
Hodiny hrají melodii, která se později stala hymnou
Z nástěnných hodin zaujmou rámové zlacené z období biedermeieru. Neobvykle vysoké a úzké hodiny s hracím strojkem od firmy František Řebíček hrají melodii od Františka Škroupa, která je základem české hymny.
„Je to 100 let před tím, než se stala českou hymnou,“ upřesňuje Frydrych. Vzácným kusem jsou například „čínské“ komodové hodiny z konce 18. století, jejichž skříňka je vyrobena z bahenního dubu.
„Již takto staré hodiny mají vteřinovou ručičku, což je v této době výjimečná záležitost. Byly vyrobeny hodinářem v Zakázaném městě a určeny pouze pro císaře a jeho nejbližší. V Evropě existuje jen pár podobných kusů,“ upozorňuje Frydrych.
Svou sbírku představuje veřejnosti vůbec poprvé. Nikdy ho prý nenapadlo, že by měl hodiny představit někomu jinému. Frydrych je také konstruktérem náročných chronografů, jež osazuje do exkluzivních skleněných bloků.
Plastiky působí z každého úhlu jinak
Skutečné vjemy, které zažívá návštěvník při pozorování plastik z optického skla, nedokáže vyjádřit ani fotografie, ani slovní popis. Artefakty působí z každého úhlu jinak, vybízejí k hledání konce nekonečných hlubin, zkoumání odlesků i hry zrcadel. Nedokonalost je podle Frydrycha předem vyloučena. „Pro svou tvorbu jsem si našel materiál, který odpovídá současnosti. Možnosti optického skla nejsou úplně využité,“ vysvětluje Frydrych.
Plastiky mají geometrické tvary, jako například jehlany, kužely, krychle nebo koule. Každá je slepena z mnohakilogramových částí, které autor spojuje stejným lepidlem, které používala americká vesmírná agentura pro přilepení keramických destiček raketoplánů.
Na skleněné plastice pracuje zhruba tři měsíce. „Není tam prostor na chyby. Buď je to nejlepší, nebo žádné,“ říká Frydrych.
Optické sklo, ze kterého vyrábí, přirovnává k nejkvalitnějšímu benzínu. „Je to, jako kdybyste si pro benzín jezdili do lékárny. Je natolik čistý, že ho nikdo nedá do auta. Obyčejné nápojové sklo s tímhle optickým se nedá vůbec srovnávat. Tato skla mají vysoký obsah křemíku, taví se při vysokých teplotách a blíží se spíš optickým vláknům,“ popisuje Frydrych. Broušením a leštěním se pak dopracovává k dokonalým tvarům.
Jan Frydrych má za sebou desítky výstav po celém světě a jeho díla jsou součástí sbírek muzeí a galerií v Česku i v zahraničí.
