Kdyby bylo možné zvolit si zasvěceného průvodce centrem Pardubic, pak by volba Františka Šebka byla tou nejlepší.
„Spousta Pardubáků si neuvědomuje, že je historické jádro města z celostátního hlediska perlou,“ říká poutavý vypravěč, který pardubické dějiny celý život studoval a nyní své poznatky předává jiným.
Proč jste se vydal právě na dráhu historika?
Už jako malý kluk na obecné škole jsem si historii zamiloval díky svému dědovi mlynářovi, který byl prototypem písmáka. Ten mě vodil na procházky a vyprávěl to či ono z historie. Od začátku jsem si myslel, že to budou staré dějiny, hodně brzo jsem si přečetl Palackého Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě, proto pro mě dlouhou dobu historie končila rokem 1526. Středověk mě do dneška baví, ale mým dalším oblíbeným tématem je 17. století a třicetiletá válka. Občas zabrousím i do 19. století. Nejsem úplně vyhraněný, asi i proto, že jsem se brzy zabýval regionálními dějinami, což vyžaduje zvládat větší časový úsek.
Učíte na Univerzitě Pardubice a občas jinde. V čem jsou dnešní studenti jiní ve srovnání s dobou vašeho mládí?
Jsou úplně jiní. Na vysokou školu přicházejí daleko méně připraveni než jsme byli my, nevědí spoustu věcí. Vysoké školy nejsou tak výběrové, jak byly dříve, na intelektuálním přístupu ke studiu je to evidentně vidět. Sklízejí výsledky reforem dřívějších ministrů školství. Jiní jsou i v tom, že se u dnešních studentů více projevují kvalitativní rozdíly. Jsou jedni, s nimiž je radost komunikovat, ale je jich tam hodně i netečných, kterým je všechno jedno. A procento netečných se zdá být větší než těch, kteří dělají člověku radost. Ale zároveň je to nová generace, už lépe jazykově připravená, má rozhled po světě. Všechno, co jsme museli vysedět v knihovnách, si vyhledá na internetu. A to, co už poznali na cestách osobně, jsme my poznávali jen z dálky - z rozhlasu, z televize, z knížek. Je nesmysl říkat, že to bylo nebo nebylo za našich mladých časů lepší. Bylo to jiné a je to přirozené. V každém případě mě styk se studenty ohromně nabíjí. Někdy mají nápady, které člověka nenapadnou, umějí přemýšlet, neustále mě nutí na sobě pracovat. Takže mě pobyt mezi studenty baví a táhne dopředu.
Významná část vašeho života byla spojena s obnovou pardubického zámku. Je to věc, které si nejvíc považujete?
Určitě. Když jsem v roce 1968 do muzea nastoupil, o opravě se jen mluvilo a stav se postupně zhoršoval. V roce 1978 se dokonce zřítily stropy a začala takzvaná generální rekonstrukce za provozu muzea, sbírky jsme neustále přesouvali z kouta do kouta a byly v zoufalém stavu. Ředitelovat jsem začal od roku 1991 a o tři roky později přišel přelomový rok, kdy naštěstí padly avanturistické představy o komerčním využití zámku a muzeum převzalo od ledna 1994 zámek do své správy s úkolem do tří let aspoň část zprovoznit. To se povedlo a po dvaceti letech se tedy začal otvírat veřejnosti. Dnes už by se to asi kvůli obrovské byrokracii nepovedlo. Když jsme začali, měl jsem s maximální odpovědností i maximální kompetence, mohl jsem stavbu ovlivňovat. Ještě v roce 1996 jsem vezl na ministerstvo složku papíru s dvaceti stránkami, v roce 2003 jsem tam při stejných penězích vozil k posouzení balíky papírů. Podstatné také bylo, že vedení města, které se nejdřív dívalo na opravu skrz prsty, když vidělo, jak zámek roste, udělalo obrat. A dvě politické garnitury na radnici přidaly na rekonstrukci zámku k penězům státu přibližně třetinu financí z pokladny města. To už by se asi taky dnes nestalo.
Co by se dnes dalo na zámku ještě vylepšit?
Bolí mne, že se přestala dělat základní údržba, což je vidět při procházce kolem hradeb. Ty jsou nesmírně památkově hodnotné, dochovaný opevňovací systém byl v jisté době dokonce podnětem k úvahám zapsání zámku do seznamu památek UNESCO. Nyní se už asi šest let průběžně neopravují, přitom právě tady je nutná pravidelná údržba.
Co nejpozoruhodnějšího jste se dozvěděl o Pardubicích v posledních letech?
Jsou to hlavně poznatky z archeologických nálezů. Zajímavé jsou například stopy starého předpernštejnského období ze sond mezi zvonicí a Komerční bankou. Pořád se něco objevuje i z novějšího období, i když to nejsou zásadní věci, ale přinášejí nové úhly pohledu. Archivních dokumentů ze 17. a 18. století je ještě tolik neprostudovaných a nepřečtených, že mně dělá občas radost, když se povede student, který z nich něco vykutá, byť jsou to drobné kamínky mozaiky.
Do čeho byste dnes v historické části Pardubic ještě investoval?
Stojí za to investovat peníze do historického centra, aby neopadala fasáda, protože si spousta Pardubáků neuvědomuje, že historické jádro města je z celostátního hlediska perlou. Hodně mě mrzí, že Winternitzovy mlýny zřejmě nebudou sloužit kulturním účelům, pokud budou privátní. Líbil by se mi triumvirát zámek - mlýny - Zelená brána jako spojení středověku s moderní zajímavou architekturou a kulturou i s vybudováním parkovacího zázemí. Z hlediska urbanismu je třeba udržet nezastavěný zelený pás mezi Polabinami a Pardubicemi. Pokud by se to mělo zabetonovat, byl by to velký hřích na geniu loci Pardubic.
Sedmdesátiny si spojujeme s bilancováním a moudrostí. K jakým zkušenostem jste například dospěl?
Je jich moc. Člověk se na dění ve světě dívá s nadhledem, protože si říká, to už tady bylo a taky jsme to přežili. A když je člověk historik, tak vidí hodně hluboko do minulosti a ví, že je člověk nepoučitelný, lidstvo nenapravitelné, ale přesto všechno se svět nějakým způsobem sune dopředu. Vždycky je důležité zachovat rozvahu a nepanikařit. Přitom se mi často vrací slova mého otce - nebát se velkých zvířat.
František Šebek (1946)historik, pedagog, emeritní ředitel pardubického muzea Ženatý, má dva syny a tři vnuky. Pardubický rodák. Absolvoval Pedagogickou fakultu v Hradci Králové a Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. Od roku 1968 působil v pardubickém muzeu, kde od roku 1991 do roku 2009 vykonával funkci ředitele. Měl velký podíl na rozsáhlé rekonstrukci pardubického zámku. Je autorem řady knih jako například Pardubicko, Dějiny Pardubic, Stoleté ohlédnutí. O historii přednáší na veřejnosti, je autorem řady statí a publikací z muzeologie. Naplňuje tradiční rubriku Toulky historií Pardubic, která je již mnoho let nedílnou součástí Radničního zpravodaje. Nyní učí na Ústavu historických věd Univerzity Pardubice. V Asociaci muzeí a galerií, v níž dříve po tři funkční období vykonával funkci předsedy, vede nástavbový kurz Školy muzejní propedeutiky. Kromě toho učí v Brně na katedře muzeologie Masarykovy univerzity. Vedle historie ho baví také divadlo. |
Jak byste jako historik charakterizoval dnešní dobu?
Těžko říci. V každém případě je dramatická. Já nevěřím moc na přelomy typu říjnových či únorových revolucí, které přijdou a všechno se změnilo. Byly to sice zlomové okamžiky, ale situace postupně narůstala a pak nějakým způsobem vygradovala. Když sleduji dnešní problémy ekologické, migrace, s Evropskou unií, tak mně tanou na mysl paralely se zánikem starořímské civilizace. Ale nikdy to neznamená zánik, vždycky se objeví nová kvalita.
Zůstane podle vás téma migrace významným jevem i do příštích let?
Bude to dlouhodobý jev připomínající období stěhování národů v pátém a šestém století. Teď je otázka, jak si s tím západní evropská civilizace dokáže poradit, do jaké míry bude schopná migranty integrovat. Pokud to bude integrace neřízená, tak to může dopadnout všelijak. V žádném případě však není na místě nějaký radikalismus a xenofobní tendence protiislámské či jiné. To k ničemu nevede, naopak to situaci komplikuje. Je třeba se na to dívat konstruktivně. Integrace ano, jde o to, jestli my budeme integrováni do nové civilizace, anebo naše integruje je, obojí je možné. Těžko říci, jak si s tím evropská civilizace poradí, všechno je v pohybu. Sebezáchovou je zachovat kontinuitu evropské civilizace, pokud toho bude schopna a najde k tomu vnitřní sílu, která nespočívá v radikalismu, v tvrdých postizích a zákazech a v násilných stěhováních jinam. To vyvolá jen protitlak, který může uškodit.
