Nejde ale jen o album pozoruhodných, někdy až bizarních staveb – Jan Holkup do knihy vložil roky práce, cestování i citlivého pozorování krajiny. Na vydání knihy se navíc ve veřejné sbírce podařilo vybrat přes sto tisíc korun, což jen dokazuje, jak moc jeho fotky s lidmi rezonují. Oficiální křest proběhne 24. června v pražské kavárně Café Neustadt na nádvoří Novoměstské radnice.
„Vybraná částka nám umožní pokrýt jen část nákladů, zdaleka to nebude stačit na vydání knihy. Já jsem upřímně nějaký zájem čekal, protože už se s těmi posedy veřejně prezentuji řadu let a často se mi ozývají lidé s tím, kdy už bude kniha, že se na ní těší. Ale i tak jsem samozřejmě velmi potěšen,“ řekl Holkup.
 |
Můžete prozradit, co v knize najdeme? Jsou to pouze fotky nebo i nějaké příběhy, vaše postřehy?
Ta kniha je koncipována spíše jako fotografický projekt, jehož základem je 136 barevných fotografií, které jsou doplněny texty od šéfredaktora časopisu Svět myslivosti. Pojednává o posedech z mysliveckého hlediska, pak je tam text od historika umění a odborníka přes fotografii Tomáše Pospěcha, který má na svědomí editaci celé knihy a je i nakladatelem. Díky tomu, že posedy jsou samy o sobě hodně originální, jsme se rozhodli jít i do poněkud odvážnějšího designu, ten si vzal na starost Milan Nedvěd.
Vzpomenete si na úplně první posed, který jste vyfotil? Jak vypadal? Kde to bylo?
Na ten jsem narazil úplnou náhodou, když jsme v roce 2009 byli s manželkou na čundru. Konec zimy, mlha, zbytky sněhu a my jsme slézali polské hranice lesem. Najednou se přede mnou zjevil na skále posed, takový ten krytý – myslivci přezdívaný kazatelna. Velmi to na mě zapůsobilo a tak jsem si ho prostě jen vyfotil. Od té doby, když jsem pak viděl nějaký zajímavý posed, fotil jsem a začal se svou sbírkou. V té době jsem ještě vůbec netušil k čemu mi to bude…
Co se za ta léta, co fotíte, změnilo? Mění se posedy v čase? Podléhá i tahle „lovecká architektura“ módě a technologiím?
Většina těch, co vyhledávám, se opravdu liší kus od kusu. Pravdou je, že se dnes dají na posedech najít třeba solární panely, vysílače wifi, infračervená topení – to před léty nebylo, takže vlastně nějaký pokrok tam je.
Čím jsou pro vás posedy vlastně tak fascinující? Kde se to ve vás vzalo? Vzbuzují ve mně emoce a fantazii – svým zjevem, tím jak působí na člověka. Když je nějak zajímavý, legrační nebo krásný, mám potřebu si ho zaznamenat. Je to zkrátka taková sběratelská vášeň, stejně jako má člověk radost z každého nového kousku do své sbírky, tak i já mám tu radost a potřebu si originální kousek do té své doplnit. Kniha by se tedy dala nazvat mou letitou sbírkou.
Narazil jste někdy na posed, který vás něčím chytil za srdce nebo naopak naprosto šokoval?
Takových bylo hned několik, ale konkrétně asi nejvíc toho ve mně zanechal posed, který vyrobil syn pro svého tátu myslivce, odkázaného na invalidní vozík. Celé to vymyslel a zrealizoval. V posedu je postel, kamínka a nahoru vede zdvižná plošina, kterou si táta může sám obsluhovat. Syn ho přiveze autem k posedu, pomůže mu do vozíku a zbytek už zvládne sám – nasadí aku vrtačku bez vrtáku na takovou převodovku, pustí ji a pomalinku vyjede nahoru a tam pak tráví klidně i několik dní. Ten příběh je hodně silný, protože ten muž byl zvyklý často chodívat na čekanou a po úrazu zůstal připoutaný doma. Teď díky synovi může být zase v přírodě.
Co jste díky posedům pochopil o myslivcích, krajinách a samotě?
Velmi jsem si oblíbil ty cesty za nimi. Často to bývalo tak, že jsem od někoho dostal tip, večer jsem vyrazil autem a přespal někde v blízkosti toho posedu, abych si ho třeba hned při východu slunce mohl vyfotit. Vždy jsem si úplně odpočinul od stresu, práce, rodiny a byl jsem třeba den, dva jen sám. Z těch samotných posedů se dá hodně vypozorovat, protože myslivci si je zabydlují různými vychytávkami nebo třeba hanbatou výzdobou. Dost se také člověk dozví při konverzacích přímo s myslivci.
Jánoshalma, Maďarsko (2. června 2025)
Dnes už si zadáte souřadnice a posed najdete raz dva, jak jste je ale vyhledával v začátcích, kdy na tom technologie ještě nebyly tak dobře? Máte nějaký zážitek z pátrání po posedu?
Já celkově technologie využívám rád, protože mi v tom lovení posedů fakt pomáhají. Bez mobilu či navigace, díky které posedy najdu snadno, si to už skoro neumím ani představit. V začátcích jsem jezdil tak, že jsem měl vytištěné obrázky posedů a mapky, kde se nachází. Následně jsem pátral po místních lidech a dotazoval jsem se, aby mě k němu navedli – bylo to hodně dobrodružné.
Takový nezapomenutelný zážitek mám třeba z Maďarska, kdy jsem zastavil uprostřed vesnice a potkal tam místní u obchodu. Nejprve jsem se jim snažil anglicky vysvětlit, co vlastně hledám, ale bohužel mi nerozuměli. Podle fotky však pochopili, že nejspíš hledám ten posed, a tak mě k němu komunikací tzv. rukama nohama nasměrovali.
Jak fotíte posed? Sledujete kompozici, světlo, nebo je to čistě dokumentární přístup?
Určitě je to dokumentární přístup, ale světlo je pro mě samozřejmě taky důležité. A nejen to, třeba i roční doba. Focením jsem se zabýval už kdysi, fotil jsem krajiny. V případě, kdy už mám tip na posed, se snažím naplánovat v jakém ročním období je nejvhodnější tam jet, z jaké světové strany ho fotit. Pak, když přijedu na místo, doufám, že se trefím do toho správného světla. Častokrát se stane, že třeba i netrefím, a tak se později na místo vracím. Některé posedy jsem tak fotil třeba i na třikrát, než jsem byl spokojený.
Ačkoliv jste mezi myslivci stále více známým a oblíbeným, všimla jsem si, že někteří lidé v diskuzích si z vašeho koníčku utahují. Někteří jsou dokonce přesvědčeni, že jste fotky vytvořil umělou inteligencí. Jak vnímáte podobné reakce a co byste vzkázal?
Přijde mi, že je tu stále ještě mnoho lidí, kteří myslivce nenávidí a jsou přesvědčeni, že to řemeslo by mělo zaniknout, protože vraždí zvířata. Já s tím absolutně nesouhlasím, protože jsem si v průběhu času, jak jsem myslivce poznával, uvědomil, že se hodně starají o přírodu. Je s tím spojená spousta práce, kterou člověk z města zkrátka nevidí, a neuvědomuje si, že to není jen o tom přijít a zastřelit jelena.
Co se týká toho, že některým přijdou fotky až příliš neuvěřitelné a mají pocit, že se jedná o umělou inteligenci, bych rád zdůraznil, že všechny fotky jsou bez jakýchkoliv manipulací. Proto je i obvykle doplňuji jménem obce, u které jsem je vyfotil, abych tím zdůraznil dokumentární charakter.
