Jednačtyřicetiletá absolventka přeloučského gymnázia a Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy vyměnila černý talár za vojenskou uniformu v roce 2013. Do té doby třináct let působila jako farářka v Krkonoších.
Služba v církvi ji naplňovala, na druhou stranu, ale měla pocit, že potřebuje změnu.
„Cítila jsem, že potřebuji ve svém životě zkusit něco jiného. Možností, kde se nezříct duchovní služby, moc není. V nemocnicích systematizovaná místa nejsou, ve věznicích sice jsou, ale člověk tam musí být rok dobrovolníkem. Kolega mi pak navrhl, abych zkusila armádu. Rozhodla jsem se, že do toho půjdu,“ říká Gabriela Horáková, která do té doby sloužila jako farářka v Křižlicích na Semilsku.
Duchovní služba, jejíž tradice v české armádě sahá do dob první republiky, je budována na ekumenickém základě, tedy tvoří ji faráři ze všech křesťanských církví. Farářku, která má s manželem dvě dcery a jednoho syna, do služby vojenské kaplanky vyslala Českobratrská církev evangelická.
Vojenským kaplanem se však člověk nestane mávnutím kouzelného proutku. Její místo v duchovní službě musela schválit Česká biskupská konference a Ekumenická rada církví. „Protože jsem žena, ze začátku bylo trochu napětí s mým pověřením do kaplanské služby v armádě, protože v ekumenické radě jsou sdruženy i církve, které ženy do duchovní služby nevysílají. Ale nakonec dopadlo všechno dobře,“ říká první česká vojenská kaplanka.
V Armádě České republiky je momentálně 32 vojenských kaplanů z osmi církví. Ona je jedinou ženou.
Po vstupu do profesionální armády prošla jako všichni ostatní nováčci povinným výcvikem na Vojenské akademii ve Vyškově, kde se na velitelství stala kaplankou, kterou tady dělá dodnes. Za pár dní čeká nadporučici Horákovou nová životní zkušenost. S chrudimskými výsadkáři odlétá na půlroční misi do Afghánistánu, kde pokračuje ochrana letecké základny Bagram.
„Odjet na misi není povinnost. Ale od kaplanů se čeká, že s vojáky vyjedou a pro mě je to osobní i profesní zkušenost,“ svěřuje se Gabriela Horáková.
Padre, madre? Cvičením projít musela
Do zahraniční operace jsou vojenští kaplani vysílání zpravidla v případě, že jednotka má alespoň 100 vojáků, což mise v Afghánistánu splňuje. „Vojáci trochu přemýšlejí, jak mi mají říkat. Vojenským kaplanům se většinou říká padre, mě začali oslovovat madre, což je španělsky matko,“ směje se kaplanka, která chrudimským vojákům věří.
Na svůj výjezd se intenzivně začali připravovat již od září loňského roku. Prošli řadou cvičení na střelbách, procvičovali taktické drily, zdravotní průpravu či sehranost se štábem. Kaplanka s nimi absolvovala část cvičení včetně toho závěrečného začátkem března ve Vyškově.
„Když jsme minulý týden končili certifikační cvičení ve Vyškově, tak řídící cvičení řekl, že poslední tři roky neviděl tak dobře secvičenou jednotku. Jsou mimořádně šikovní,“ dodává na adresu chrudimského praporu. Během tohoto závěrečného cvičení museli chrudimští vojáci řešit na padesát rozehraných incidentů. Připravili je na ně kolegové ze 4. strážní roty a vyškovští rozhodčí na základě skutečných situací, které je mohou v Afghánistánu potkat.
Role kaplanky v zahraniční operaci bude hodně pestrá. Gabriela Horáková bude tím, kdo na základně Bagram vojáky v těžkých situacích vyslechne, kdo se bude snažit porozumět jejich starostem a podpořit je v jejich osamělosti.
„Řada mužů jsou tátové od rodin, kterým se jednoduše stýská. Půl roku jsou vystaveni nebezpečí a každému z nich se hlavou honí různé věci. Kaplan vojáky provází, vyslechne je, popovídá si s nimi, snaží se nabourat každodenní rutinu,“ říká ke své půlroční misi. Vedle pravidelných bohoslužeb už teď chystá další program pro vojáky, jako třeba filmový klub a sportovní utkání.
Největším nepřítelem je náhoda
Vojenský kaplan musí samozřejmě reagovat také na krizové situace, které se v Afghánistánu bohužel nevyhýbají ani českým vojákům. Letos tomu bude dva roky od útoku sebevražedného atentátníka, který zabil spolu s řadou místních obyvatel i pět českých vojáků.
„Pokud dojde k úmrtí, je to pro celou jednotku těžká věc. Vojenský kaplan musí připravit rozloučení. Jeho úkolem je také dát jednotce prostor o celé situaci mluvit a podpořit vojáky tak, aby se s takovou situací vyrovnali. To nicméně doufám se nestane,“ myslí nerada na rizika s misí spojená. „Nejvíc se bojím náhody. Lidé jsou vycvičeni dobře, ale před náhodou se člověk neubrání.“
Kdo je Gabriela HorákováGabriela Horáková se narodila v roce 1974 v Pardubicích. Po maturitě na gymnáziu v Přelouči vystudovala Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy v kombinaci se studiem lékařské psychologie a psychoterapie na 1. lékařské fakultě UK. Třináct let působila jako farářka v Křížlicích a rok v britské United Reformed Church. Pracuje jako kaplanka v Armádě České republiky, nyní v hodnosti nadporučíka jako kaplanka oddělení duchovní služby Velitelství výcviku – Vojenské akademie Vyškov. S manželem Martinem, farářem jednoho z brněnských sborů, mají dvě dcery a syna. |
A jakou roli hraje tisíce kilometrů od domova víra? Národ ateistů se nezapře. Podle jediné vojenské kaplanky v České republice jezdí na mise malé procento aktivně věřících vojáků. „Pro ně je podstatné, aby se konala nějaká bohoslužba a mohli tam přijít. Vůbec neřeší, zda ji vede katolický nebo evangelický farář,“ říká kaplanka.
Přestože bude většinu času trávit v ostře střeženém areálu, nevyhne se ani kontaktu s civilním obyvatelstvem. „Pokud to bezpečnostní situace dovolí, chtěla bych občas vyjet s některou patrolou mimo základnu. Ráda s nimi pojedu, protože mi přijde důležité vidět jejich práci zblízka, ale bude to pouze v případě, že s tím bude velitel souhlasit,“ těší se na zajímavou praxi nadporučice.
Její rodina už je s cestou na daleký východ smířena. Když svým dětem před půl rokem oznámila, že pojede do Afghánistánu, byli z toho trochu rozčarovaní. Teď už jsou s rozhodnutím maminky smíření.
„Před 14 dny jsem jim řekla, že půjdu nahlásit do školy, že na ně bude půl roku jenom jeden rodič. Okamžitě zavětřili a řekli: Když dostaneme pětku, řekneme, že nám bylo po mamince strašně smutno. A začali mít také plány. Řekli mi, že už to všem řekli. A bylo by trapné, kdybych neodjela,“ směje se příslušnice armády.
