„Hlavně jsem ráda, že jsem se vrátila z Německa. Mohla jsem poznat, odkud rodiče pocházeli a co všechno se v Ležákách stalo,“ vzpomíná po 80 letech Jarmila Doležalová, která dnes bydlí ve Včelákově.
Vychovala jste sedm dětí, radost vám dělá deset vnoučat. Není to z vaší strany satisfakce za vyvražděné Ležáky?
Takhle jsem o tom nikdy neuvažovala. Ale jeden historik, který už nežije, mi jednou řekl, že jsem se nacistům dobře pomstila a založila si nové Ležáky.
Osm desítek let je dlouhá doba. Jak to všechno s odstupem času vnímáte?
I když si toho moc nepamatuju, tak pořád v sobě něco mám, že se něco hrozného stalo. Před lety na mě zanechala vliv návštěva Polska a Německa, kde jsem bydlela s Paetelovými a na vlastní oči jsem viděla místa, kterými jsem prošla. Pamatuju si na krásnou velkou kuchyň, jak jsme se dívali od velkého jídelního stolu na zahradu, nebo jak jsem tam jedla pudink nebo vajíčko s mlékem. To mi chutná dodnes. Je mi líto, že si toho víc nepamatuju, proto toho nemůžu moc vypravovat.
Jaký byl návrat do Československa po válce?
Musím říct, že jsem byla velice hodné dítě. Kam mě postavili nebo posadili, tam jsem zůstala. Ze začátku jsem vůbec nevěděla, proč mě odvážejí. Uklízeli jsme a najednou před domem zastavilo auto a odvezlo mě. Seděl v něm kriminální inspektor Josef Ondráček. Nijak jsem se nebránila. Byl to pro mě strejda, který se o mě ze začátku hodně staral. Bral mě i na fotbal a chodili jsme pořád po nějakých známých. Bylo mně smutno, když najednou odešel. Musel utéct do ciziny, protože věděl moc věcí. Někdo ze známých mu řekl, ať skočí do auta a odjede. Nakonec se dostal do Wisconsinu v Americe. Bydlel v Milwaukee. Několikrát jsme se potom viděli, jezdil do Ležáků po sametové revoluci už pravidelně.
S rodinou v Německu jste udržovala kontakt?
Když mě odváželi, paní Paetelová mi řekla, že kdybych neměla v Československu kde bydlet, tak by si mě ráda nechala. Deset let jim trvalo, než na mě sehnali adresu. Dopisy, které mi psali jako dítěti, nikdy nedorazily. Po deseti letech jsem už neuměla německy, protože každý se snažil, abych němčinu rychle zapomněla. Hlavně dědeček nechtěl, abychom si se sestrou němčinu opakovaly. Byl skoro tři roky v koncentračním táboře v Buchenwaldu. Hrozně to na něj dolehlo, k tomu ještě špatně slyšel na jedno ucho. Museli jsme na něj křičet. Navíc ho dusili komunisti, že neplnil dodávky. To se člověk dozvěděl, až když byl dospělý, jako děti jsme z toho neměly rozum.
A paní Paetelovou jste tedy vnímala jak? Jako maminku?
Po deseti letech už to pouto nebylo tak silné. Ve Včelákově se byla dvakrát podívat. Člověk ji rád viděl. S panem Paetelem jsem se jednou setkala v Praze, zemřel na začátku 90. let.
Jaké vztahy máte s Paetelovými dnes? Věděli, odkud pocházíte?
Na začátku nevěděli. Jméno Jarmila se jim nezdálo, tak mě přejmenovali na Camilla. Dodnes žijí mé nevlastní sestry, píšeme si. Braly mě vždycky jako sestru.
Uměla jste hlavně německy. Jaké byly začátky v české škole?
Česky jsem se naučila dost rychle. Ze vzpomínek mé spolužačky vím, že když mě pan řídící vyvolal k tabuli a oslovil ‚Jarmilo Šťulíková‘, řekla jsem mu německy, že jsem Camilla Paetel. Když jsme svačili, rozložila jsem si okolo ubrousky a všem spolužákům popřála Guten Appetit, Gutten Apetit. Dívce, se kterou jsem seděla v lavici, jsem prý za kaňku do sešitu německy řekla, že je prase. Psala levou rukou. Spolužačka ale nevěděla, co je Schwein, proto jsem pohotově namalovala prase.
Přemýšlela jste někdy, jak by vypadaly Ležáky dnes, kdyby nebyl 24. červen 1942?
Neumím si to moc představit, protože všechno byly staré chaloupky. Jen Sýkorovi měli postavený nový domek. Bylo by to asi zajímavé, jak by to vypadalo. Možná bych dnes v mlýně bydlela, možná by to byl samej Pražák na chalupách...
Co byste se ráda dozvěděla o Ležákách, co ještě nevíte?
Všechno jsem si uvědomila, až když jsem měla vlastní děti. Je to těžké, pamětníci už odešli, hodně lidí vyprávělo. Je škoda, že pokud se člověk mohl na něco zeptat, tak se nezeptal. Hodně toho vypátrala moje dcera, za což jsem moc ráda. Zjistili jsme dokonce, že naším vzdáleným příbuzným byl i František Křižík. V nedaleké osadě Doly u Luže dělal elektrické pokusy, vzal si Pavlínku Šťulíkovou z mého příbuzenstva.
Myslíte si, že některé z ležáckých dětí mohlo úplnou náhodou přežít, i když byly všechny úředně prohlášeny za mrtvé?
Je to těžké, můžeme o tom přemýšlet, ale pravdu se stejně nikdy nedozvíme. Zajímalo by mě to. Nedá se vyloučit, že některé přežilo...
Život vám zachránilo pouze to, jak jste jako malá vypadala. Jak si to vysvětlujete?
Celý život na to myslím, proč asi vybrali mě... Já to nevím.
Co byste vzkázala budoucím generacím?
Aby byli rádi, že se mají kam vrátit. A když mají hodný rodiče, se kterými si rozumí a kteří se o ně dobře starají, tak by si toho měli vážit.
Dá se takový zločin vůbec odpustit?
To nejde. Proti Němcům však nemám vůbec nic. Vždyť mezi nimi mám příbuzenstvo.
Ležáky si připomínají tragédiiKomentované prohlídky pietního území, ukázky vojenské techniky, výstavy a nový film o Ležákách. Tak bude na den přesně vypadat pietní vzpomínka na vypálenou osadu Ležáky po 80 letech. Páteční akci připravil Pardubický kraj ve spolupráci s Památníkem Lidice, Památníkem Ležáky a Československou obcí legionářskou. Veřejnost si bude moci po celý den prohlédnout zdarma muzeum, ve kterém je k vidění výstava obrazů akademické malířky Zdeny Landové, která v sérii propracovaných kreseb černou křídou zdokumentovala působení parašutistů na Pardubicku a tragédii Ležáků. K vidění budou také ukázky kreseb z komiksu Hrdé Ležáky od Štěpána Doležala. „Od 9 do 16 hodin bude na louce nad osadou stát stanové městečko s ukázkami vojenské techniky. Na programu bude dopoledne také přednáška Jarmily Doležalové, poslední přeživší z Ležáků. Komentovaná prohlídka po hrobodomech s její dcerou je naplánována od 14 hodin,“ zve na vzpomínkový den vedoucí Památníku Ležáky Kamila Chvojková. Pietní formu pak bude mít vzpomínkový den kolem třetí hodiny odpolední. To Československá obec legionářská na památku zemřelých ležáckých dětí předá do Ležáků památeční prsť z Chelmna. Vzpomínkový den vyvrcholí komponovaným pietním večerem mapujícím klíčové okamžiky období heydrichiády. Na programu je koncert Komorní filharmonie Pardubice s operní pěvkyní Dagmar Peckovou. Slovo dostanou historici, zástupci Armády České republiky i římskokatolický kněz Zbigniew Czendlik. Součástí večera bude premiéra hraného dokumentu Stříbrné requiem režiséra Víta Mazánka. Film je zasazen do období protektorátu a připomene příběhy klíčových postav pardubického odboje. Do role okresního hejtmana Josefa Kuchaře se nechal obsadit i hejtman Pardubického kraje Martin Netolický. |
