Krátce po půl páté s mírným zpožděním vyjíždí autobus z pardubického nádraží na Chrudim plný mladých lidí. Nic nenasvědčuje tomu, že cesta do sousedního dvanáct kilometrů vzdáleného města neměla být příjemná. Vůz je čistý, pohodlné sedačky jsou až na jednu obsazené, stát musí jen šest lidí.
Hned na další zastávce na ulici 17. listopadu čeká hrozen lidí, kteří se podle odhadu do vozu těžko mohou vejít. Vejdou.
Žena, která nastoupila poslední, to udělala už tak trochu silou vůle, k řidiči se samozřejmě nedostala, co na tom. Zasyčí dveře a jedeme.
Jenže na zastávce na Zborovském náměstí, takzvaně U Kapitána, nás čeká to samé. Nikdo nevystupuje. Předními dveřmi ale už neprojde ani myš.
Řidič otevře ty zadní. A začíná se lisovat. Starší muž s batohem, který si ho ale bůhví proč nesundá ze zad, se vmáčkne zadními dveřmi dovnitř a v napřažené ruce drží jedenáct korun.
„Pošlete to šoférskýmu,“ říká a podává peníze někomu dál. Minimálně nás pobavil. Jestli peníze dojdou k řidiči, to se už nedozvím.
Nepošlou další autobus, asi nejsou řidiči, dohadují se lidé
Starší žena, která má také zábrany jet bez placení, řeší situaci originálně. Obejde autobus a zaťuká na řidičovo okénko ze silnice. Řidič si vezme peníze, vyjede jí lístek, zavře okénko a žena si jde dozadu vybojovat místo. Ostatní cestující si tím ale hlavu nelámou, nastoupí zadními dveřmi a jedou bez placení.
„V Turecku by to taky neřešili, v Indii visej lidi z otevřených dveří. Máme se co učit,“ komentuje houstnoucí atmosféru uvnitř jeden ze studentů. V tu chvíli se už životní prostor lidí v uličce u dveří snížil na absolutní minimum.
Cesta tímto autobusem bývá nejhorší v úřední dny, tedy v pondělí a ve středu. Na zastávce U Kapitána se může stát, že ani přes veškeré mačkání se všichni dovnitř nevejdou.
Vyjel jsem ale ve čtvrtek, ten je podle znalců „volnější“.
„To je každej den, tohle. Prostě strašný,“ vzdychá mladík, který si v tom nedýchatelném vzduchu a teple nechal na hlavě kapuci. Cestující to ale vydrží, jsou zvyklí. „To je jasný, proč nenasadí další autobusy. Nemají řidiče,“ tvrdí nahlas starší muž.
Nedotovaný spoj už nejezdí
Odpolední autobusový spoj z Pardubic do druhého největšího města v kraji byl plný vždy. Letos v létě ale skončil nedotovaný spoj Bus Vysočina Františka Pytlíka na trase Liberec - Hlinsko, který z Pardubic do Chrudimi odjížděl v 17.02 a ze zastávky 17. listopadu vozil klidně i třicet či čtyřicet cestujících, studentů a zaměstnanců z kanceláří v centru, kteří před pátou končí.
Pardubický kraj tento autobus ničím nenahradil. Na rozdíl od kraje Královéhradeckého a Libereckého, které se spolu v srpnu dohodly na posílení autobusů na trase Hradec - Liberec.
Další spoj jedoucí přes centrum Pardubic pak vyjíždí až v 17:25. Ve špičce, kdy jezdí ze 17. listopadu a od Kapitána opravdu hodně lidí, zeje černá díra. Nový jízdní řád platný od neděle ji tam nechává i nadále.
„Podle našich aktuálních informací opravdu dochází k přeplněnosti autobusu v inkriminovaném časovém úseku. Tuto situaci jsme přisuzovali výlukové činnosti, která probíhala na trati 238 v úseku Pardubice - Chrudim v období od 1. do 20. listopadu. Pokud se situaci nezmění, nasadíme posilový spoj,“ uvedl mluvčí Pardubického kraje Dominik Barták.
Někdo by mohl namítnout: Proč se ti lidé tlačí v autobusu? To nevědí, že mohou jet vlakem v 17:03, 17:19 a 17:53?
Vlakové spojení z Pardubic do Chrudimi je výborné, skvělé, ale co to znamená pro lidi nastupující na Zborovském náměstí? Nic. Pěšky to mají na vlakové nádraží tři kilometry.
Nastoupit do MHD mohou, ale dost by se jim to prodražilo, vždyť za léta usilovného tvoření integrované regionální dopravy se nepodařilo do systému IREDO zapojit městskou dopravu v Pardubicích.
Jízdní řády se v posledních letech hlavně opisují
Pardubický kraj posledních zhruba pět let objem dopravy drží na hranici kolem 16 milionů ujetých kilometrů ročně, za což platí přes 300 milionů korun. Podle vyjádření politiků je kraj se současnou úrovní dopravní obslužnosti spokojen.
Nic moc nezlepšuje a nemění. Poloprázdné spoje ruší, pár obcí a měst si chvíli stěžuje, ale brzy je klid. Jízdní řády se z roku na rok víceméně opisují. Bez ohledu na to, jak se lidem cestuje a jak mizí nedotované spoje, které pak lidé postrádají. Tak jako nyní na trase Pardubice - Chrudim.
Skoro všichni v mém autobuse však snášejí nepohodlí statečně a trpělivě. Výjimky se - ostatně jako vždy - najdou.
„Ono by to bylo lepší, kdybyste si sundala batoh,“ říká nakvašeně muž s hladce oholenou hlavou. Protože dívka s batohem nereaguje, pokračuje ještě víc nahlas: „No mluvím na vás! Asi nerozumí česky,“ rozhlíží se nazlobeně po ostatních spolutrpících, zatímco jeho partnerka ho loktem dloubne do žeber. „Nech toho!“
V Mikulovicích nás opouští několik cestujících, kupodivu v uličce z nějakého záhadného důvodu je snad ještě míň místa než předtím. A další zastávka. „Chci zemřít. To jsou teprve Medlešice!“ ozve se hlas z přední části vozu. Ale to už se dýchá lépe, konečně si můžeme dát lokty od těla, dokonce sáhnout do kapsy.
V Chrudimi všichni lidé s úlevou vypadnou z přeplněného vozu ven. Já se ještě podruhé omlouvám dívce, které jsem dost ošklivě pošlapal nohy. Odpovídá mi trpkým úsměvem.
„Já vím, já vím,“ říká vysokoškolák své partnerce těsně před koncem cesty. „Ale podívej, když už znečistit životní prostředí, tak lepší autobus, který poveze padesát lidí, než auto kvůli dvěma.“
