Když se čtyřiatřicetiletý rodák z Chvaletic David Svoboda vrací myšlenkami do minulosti, je z tónu hlasu stále cítit bolest, kterou prožíval dlouhé roky, aniž by znal svou diagnózu. Téměř celý svůj dosavadní život prožil v Brně. Právě tam se ve dvaceti letech jeho stavy začaly výrazně zhoršovat. Období maturity nesl těžce, ale nevěděl si rady.
„Měl jsem pocit, že na mě všichni divně koukají. Jako bych slyšel jejich myšlenky, že je na mně vidět, že nejsem psychicky v pořádku,“ vzpomíná spisovatel.
Všechno podle něj začalo nenápadnými pochybnostmi o vlastním vzhledu a projevu. Po škole nastoupil do call centra. Práce operátora je sama o sobě náročná. Neustálý tlak na výkon, dvanáctihodinové směny a pravidelný feedback od vedení, když se něco nepodaří. Právě tam se podle jeho slov začaly nepříjemné stavy zhoršovat.
Dnes už vím, že kdybych to tenkrát někomu řekl, možná by to vůbec nezašlo tak daleko.
