Před padesáti lety si pronajal Imrich Špitálský pozemek na okraji Ústí nad Orlicí v zahrádkářské osadě. V té době ovšem pozemek nebyl ničím jiným než kopřivami zarostlou bažinou.
Letos osmdesátiletý muž pochází z jižního Slovenska, kde půda znamenala vše. Proto i v Čechách věnoval většinu svého života zkultivování své zahrady, která se stala jeho láskou a náplní volného času.
Po revoluci se však pozemek stal předmětem církevních restitucí a veškerá snaha o jeho odkoupení narazila na odpor. Starý muž byl tímto rozhodnutím zdrcen, ale nadále aktivně pokračoval v péči o zahrádku. Ve svém boji musí čelit stáří, počasí, škůdcům, vlastníkům půdy a zhoršujícímu se zdravotnímu stavu. Tak shrnují Michal Špitálský a Jakub Tesařík dokument Zahrada Boží, který tři roky připravovali.
Fascinující charisma
„Film prošel poměrně velkým vývojem. Dřív jsme si mysleli, že přiblížíme boj dědy a církve, která chtěla vrátit pozemek, kde děda roky hospodařil. Během natáčení jsme se však shodli, že je to právě děda, kdo dělá film filmem. Každý, komu jsme ukázali úryvky z filmu, nám pověděl, že na filmu je stejně daleko víc fascinuje charisma mého dědy. Ať točíme víc o tom, jak žil, jak se vyrovnává se svými starostmi,“ říká Michal Špitálský.
Název Zahrada Boží však nechali. A to nejen kvůli sporu s církví, ale také kvůli duchovnu, které si starý muž přinesl z rodného Slovenska. Ostatně jméno dostal podle patrona kostela z místa, kde vyrůstal.
Imrich Špitálský byl loni dvakrát v nemocnici. Začal si uvědomovat, že mu docházejí síly na to, aby o zahradu pečoval v takové míře, jak byl zvyklý.
Film je možné vnímat i jako intimní portrét stárnoucího muže, který se vyrovnává se svou smrtelností.
„Náš film Zahrada Boží má být vhled do duše člověka, jak se smiřuje s tím, že své mistrovské dílo bude muset opustit,“ říká Špitálský. Film nyní mladí filmaři berou jako jakési zvěčnění jeho odkazu, uchování toho, jak starý muž žil, pracoval a co ho činilo šťastným. „Na dokumentech je zajímavé to, že zasazují do nějaké doby nějakého člověka. Náš dokument ukazuje, čím si můj děda procházel, co zažíval,“ řekl Špitálský.
Jeho kolega je zase přesvědčený, že film je jakousi terapií pro starého muže. „Hlavně během covidu, kdy se nic nemohlo, byl děda rád, když jsme přijeli, točili s ním, že si budeme povídat a uděláme si fajn den,“ říká Tesařík.
Během stovek hodin natáčení poznali starého muže hlouběji. Dvakrát se s ním vypravili na rodné Slovensko. Do dokumentárního filmu přibrali i manželku starého muže. A když bylo potřeba, odložili kameru a přednost dostala zahrada.
Námět je primárně nápad Špitálského, který chtěl natočit dokument o tom, jak jeho děda bojuje s církví o zahradu, která mu nepatří, ale on místo dlouhá léta zveleboval a nechtěl o něj přijít. Se svým spolužákem z pardubické školy DELTA pak začal svoji vizi zhmotňovat. „Michalovi prarodiče mně přirostli k srdci, film je osobním i pro mě,“ říká Tesařík.
Oba filmaři se shodují, že Imrich Špitálský i jeho žena jsou umínění. „Mají lásku k přírodě, naplňuje je a zároveň je to jejich problém,“ říká Špitálský. Přeje si, aby až divák odejde z kina, pochopil jeho motivaci, proč tolik bojoval za zahradu, kterou obhospodařoval.
Mladíci by byli rádi, kdyby dokument zapůsobil na diváky i tak, aby se více zajímali o své nejbližší. A věnovali jim svůj čas.
Film vznikal tři roky. „Děda s babičkou nejsou schopni na zahradě pokračovat. Můj otec ani jeho bratr v současnosti nemohou převzít zahradu po dědovi zejména z časových důvodů. Já studuju v Anglii, takže mi studijní vytížení neumožní pokračovat v odkazu mého dědy,“ říká Špitálský.
O zahradu bojoval s církví
V příběhu přitom měla hrát velkou roli katolická církev, jíž pozemek patří. Mladí filmaři se vydali za jejími představiteli a chtěli mít v dokumentu i jejich názor. Mladíky nečekala příjemná rozmluva. „Děda byl obviněn z toho, že zahradu ukradl, a nám bylo důrazně doporučeno, ať si pro bakalářskou práci vybereme lepší téma. To z úcty k dědovi neuděláme,“ řekl Špitálský.
Přiznává, že ho spor s církví zmáhal a špatně nesl, že si nemohl pozemek odkoupit, ač se o to pokoušel.
Imrich Špitálský nikdy nechtěl natáčení zastavit, ale ostražitý byl vždy, když přešla na přetřes církev a jeho problém s ní. „Ze začátku jsme museli prolomit dědovu snahu být spisovný a uhlazený. Chtěli jsme jeho přirozený projev,“ řekl Špitálský.
Co bude se zahradou nyní? Děda si zlomil nohu. To bylo pro manžele varování, aby s prací na zahradě zvolnili a možná i úplně skončili. Objevil se totiž zájemce, který by zahradu s chatkou využíval. Dost možná mu k tomu pomohl i dokument. „Minimálně mu pomohlo se s tím smířit,“ jsou přesvědčeni filmaři.
Film by rádi financovali částečně i z crowdfundingové kampaně. Doposud celé natáčení financovali z vlastních prostředků. Peníze mladí filmaři použijí na postprodukci nebo třeba na honorář pro autora hudby, na zakázku ji k dokumentu složil Sam Enticknap. Film bude připravený na léto tohoto roku.
Pro Špitálského je dokument odrazovým můstkem k dalšímu studiu dokumentu na české vysoké škole. Po bakalářském studiu se vrátí do Čech, kde by rád pokračoval na FAMU v dokumentaristice v magisterském studiu. Tesařík už další roky studovat nebude a začne pracovat.
„Chtěl bych se dostat do větších produkcí a vyšlapat si tam cestu. Dál by nám to ve společných plánech velmi pomohlo,“ je přesvědčený.
