„V Pardubicích jsem se narodil, ale odešel jsem studovat do Prahy na divadelní fakultu. Nejprve jsem byl dva roky ve Státním divadle v Brně, dnešním Národním divadle, další rok jsem strávil v Olomouci. Pak jsem však dostal nabídku zpět do Pardubic. Udržoval jsem si tu kontakty, takže vlastně mohu říct, že jsem odsud nikdy neodešel. Navíc jsem se tu seznámil se svou budoucí manželkou a založil rodinu,“ vzpomíná na svou cestu na městskou scénu Petr Dohnal, herec a od roku 1999 i ředitel divadla.
Jaké byly tehdejší ambice mladého začínající herce?
Chtěl jsem jenom dělat pořádné divadlo. Tím, že jsem šel na velkou scénu do Brna, byl můj začátek velmi dobrý a intenzivní. Ale nabyl jsem pocitu, že se tam jen dochází a že všichni na svém místě zůstávají až do smrti. Bylo to hodně kamenné divadlo, a já chtěl dělat něco dynamičtějšího. Odešel jsem proto do Olomouce, kde působil Michael Tarant, dnešní ředitel Národního divadla Praha Jan Burian nebo třeba režisér vinohradského divadla Jakub Korčák. To byli režiséři nám generačně nejbližší a nabízeli lákavou práci. Po roce se však soubor v Olomouci kvůli vedení divadla rozpadl a moje pozornost směřovala zpět do Pardubic, které měly divácky přitažlivé divadlo s inscenacemi zaměřujícími se i na společenské události.
Jaké to byly například?
Výjimečný byl třeba Tarantův Přelet nad hnízdem kukačky, Sever proti Jihu, prostě inscenace, které měly lidem co říct. Pro diváky bylo divadlo takovým spojujícím prvkem, který v té době lidé vyhledávali, byli rádi, že takové divadlo v Pardubicích je, návštěvnost ve druhé polovině osmdesátých let byla opravdu vysoká.
Jaké období těch uplynulých třiceti let bylo pro vás herecky nejvýraznější?
Asi to byl ten začátek, kdy jsem nastoupil. A pak samozřejmě porevoluční léta, kdy docházelo ke společenským změnám. Člověk je samozřejmě vítal, i když těsně po revoluci lidé do divadla tolik nechodili. Otevírala se jim řada nových možností, které začínali využívat. Navíc tu začali pracovat zajímaví režiséři, vedle Michaela Taranta se objevil Jiří Seydler, umělecký šéf František Laurin, který byl plný elánu dělat praktické divadlo. V té době jsem měl opravdu hodně práce, šel z role do role, hrál velké úlohy, s Jirkou Kalužným jsme dlouho táhli celý repertoár. Herecky to pro mě byla velmi intenzivní léta v divadle.
Není vám líto, že jako ředitel, respektive ředitelující herec nemáte už tolik hereckých příležitostí a času na ně?
Nikdy se žádnému režisérovi nevnucuju, když je prostor a čas, nabídku přijmu, ale nikdy bych si o roli neřekl. Nastávaly však situace, kdy se mnou režiséři diskutovali o roli tak, až jsem z toho nabyl pocitu, že mi ji chtějí svěřit. Pak ale přišli s obsazením, kde jsem vůbec nebyl, nevzpomněli si na mě. V tu chvíli mě to třeba zamrzelo, ale říkal jsem si, že to tak má vlastně být.
Letos na jaře jste obhajoval svůj ředitelský post. Byl jste jediným zájemcem o tuto funkci. Věděl jste to před konkurzem?
Nevěděl, ale ani bych se tím nechtěl rozptylovat. Někteří kolegové ředitelé se mě ptali, jestli mě neuráží nutnost obhajovat své místo po tolika letech zkušeností a vedení úspěšného divadla. Ale bral jsem to jako určitou výzvu i pro sebe, abych se zamyslel, co jsem udělal, co chci dělat dál a jestli vůbec. Myslím, že městská scéna je momentálně stabilizovaná a tak profesionálně obsazená, že mám čas jak na koncepční práci, tak i hrát divadlo. Pro mě je to ideální stav.
Ideální stav je i co se počtu herců týká?
Byl bych rád, kdyby byl herecký soubor větší. Dříve zde bývalo i kolem čtyřiceti herců, v jednom období jsme tak mohli uvádět dvojáky i plnohodnotně obsazené inscenace. To se za současného stavu povést nemůže, hledáme tak například jednu velkou komedii a proti ní menší na komorní scénu. Je o nás velký zájem, jak v Pardubicích, tak na zájezdových štacích, proto si myslím, že bychom byli schopní naši činnost ještě rozšířit.
Jak se tedy zájem o pardubické divadlo odráží v přepočtu na čísla?
V současné době odehrajeme 580 akcí za rok, to máte 58 měsíčně, i když se samozřejmě nejedná jen o představení našeho souboru. Větším počtem herců by se mohla práce rozvolnit, získali bychom delší čas na zkoušky a práce by mohla být soustředěnější a kvalitnější.
Asi před půl rokem jste řekl, že máte v plánu zvětšit prostory divadelního klubu. Jak jste s touto myšlenkou daleko?
Máme úředně schválený projekt. Klub je nyní velmi oblíbeným místem pro návštěvníky, byla by tak škoda zavřít ho uprostřed sezony, proto se taková akce musí uskutečnit v době volna. Úprava bude poměrně náročná včetně zásahu do nosné zdi pod hledištěm.
Co bude náplní této nové scény?
Chtěl bych tak vytvořit místo pro minoritní pořady, kterým je i naše komorní scéna velká. Mám tím na mysli různá čtení, hudební pořady a večery poezie, která úplně vymizela z našeho života.
Bude o poezii v dnešní době zájem?
Myslím, že ano. Je jen potřeba ji nějakou nenásilnou formou k divákům přivést. Je to podle mě další fenomén, který nevyužíváme a s kterým se nepracuje. Každý v sobě nějakou poezii má, jen jde o to ji probudit.
Na příští rok chystáte mimořádný projekt v podobě celostátně uváděného muzikálu Shrek. Jak jste se k němu dostali?
Rozšířili jsme činnost dílen o zakázky, kdy nevyrábíme jen scény a kostýmy pro naše inscenace, ale i pro další divadla v Praze, Brně nebo Bratislavě. Jedna z našich největších zakázek byl Fantom opery v Goja Music Hall před třemi lety, ale tehdy jsme byli vazaly produkce, která muzikál připravovala. Dostali jsme se do situace, kdy jsme nebyli schopní ovládat systém výroby, čas, harmonogram, dodávku materiálu. To vše řídil producent a majitel práv. Tak mě napadlo, že pokud bychom se my stali producenty takového velkého projektu, budeme se ve výrobním procesu lépe pohybovat. Sehnali jsme na autorská práva sponzory, a stali se tak spolutvůrci projektu, který pojede po celé republice.
