Sedmadvacet ukrajinských žen právě skončilo první hodinu a půl trvající lekci češtiny. Odhodlání naučit se novou řeč se mísí se studem otevřít se před ostatními a zkoušet vyslovovat nová slova.
Tyto ženy mají štěstí, nepříjemné počáteční pocity jim pomáhá zvládat Ukrajinka, která si tu samou nejistotu vyzkoušela už před pětadvaceti lety.
„Napsaly jsme si abecedu, aby písmenka uměly přečíst, i když neznají významy slov. Pak už jsme se učily slovíčka ve stylu, co vidím, to překládám: okno, dveře, klika, vypínač. Nám to třeba nepřijde, ale když jim někdo řekne ‚vypni vypínač‘, tak nebude vědět, co se má udělat,“ říká učitelka češtiny Ilona Vávrová.
Tato rodilá Ukrajinka žije v Česku 25 let. Pro mnohé ženy je vzorem a nadějí, že úkol zabydlet se v nové zemi lze zvládnout.
Katarina Kmet si nese v kabelce okopírovanou abecedu. Je lehce nervózní, ví, že ta česká je něco docela jiného než azbuka. „To písmo je problém. Také hůř rozumím, ukrajinština má jiný přízvuk,“ říká Kmet.
„Na první lekci jsme se učily běžná česká slovíčka, která jsou nejvíc potřebná v obchodě,“ překládá z matčina rodného jazyka její syn Volodymyr Kmet.
V Čechách žije čtyři roky, matka přijela před dvěma týdny společně se sestrou a jejími dvěma dětmi. Přicestovaly ze Lvova. Tady žijí v pronajatém bytě. Zatímco syn si přeje, aby rodina zůstala v Česku natrvalo, starší žena se vidí na Ukrajině.
„Uvidíme, jak dlouho to bude trvat, ale já bych je chtěl mít tady,“ říká Volodymyr Kmet.
Matka při běžné mluvě pochytí jen jednotlivá slovíčka. „Budu se učit abecedu, hned jsme ji dostaly domů,“ říká Katarina Kmet.
Nyní začala chodit na kurz. S prací je to těžší, žena má invalidní důchod, kvůli dávnému úrazu na ruce. Třiatřicetiletá dcera hledá práci.
„Všechno píšu třikrát“
Město organizuje jazykové kurzy společně s knihovnou, Vysokomýtskou kulturní a Základní školou Javornického.
„Byla to velká sázka do loterie, jestli se naše nabídka kurzu češtiny dostane mezi ty správné lidi. Kurz jsme představili ve škole. A uchytilo se to,“ říká zástupkyně ředitelky Vysokomýtské kulturní Petra Příhodová.
Některé Ukrajinky s sebou měly děti, které nemají kam dát.
„Ve čtvrtek je knihovna pro veřejnost zavřená, takže jsme jim nabídli, že se o jejich děti postaráme na dětském oddělení, kde jsme pro ně připravili program,“ říká Příhodová. Když přemýšlela, kdo by mohl ukrajinské ženy učit, volba padla na Vávrovou.
„Pedagog češtiny je určitě v češtině lepší než já. Jenže do toho je třeba ještě mluvit a psát ukrajinsky a rusky. Všechno píšu třikrát – v češtině, ukrajinštině a foneticky,“ popisuje Vávrová.
Pro její krajanky bude těžká nejen komunikace, ale také přijmout nové zvyklosti.
„Doma je tam, kde má člověk svůj hrníček. Ti lidé ze svých věcí nemají nic. Česko je slovanský národ, ale zvyky se liší,“ říká Vávrová a pokračuje:
„Češi jsou zvyklí domluvit si návštěvu několik dní dopředu, nemají rádi přepadovky, chtějí být připraveni, když má někdo přijít. To bylo nové třeba pro mě, když jsem sem jako cizinka přišla.“
