„Přivedli jsme stabilní přípojku ze Suchého vrchu do trafostanice, která stojí asi šedesát metrů od vchodu do tvrze, aby nenarušovala dobovou atmosféru. Od trafostanice jde do pevnosti podzemní kabel. Agregáty, které dodávaly do tvrze elektřinu, se přeměnily nyní na náhradní zdroje pro případy výpadku proudu,“ líčí Martin Ráboň ze Společnosti přátel čs. opevnění.
Elektrifikace dobovou atmosféru neruší?
Ne, jde o rekonstrukci původních rozvodů a osvětlení tvrze pod zemí. Čili jsou nové, ale podle původní dokumentace z roku 1938. Laik to možná ani nepozná, je to rekonstrukce rozvodů do původního stavu. Rozvody na stěnách na takových zvláštních konzolách kopírují původní elektrické rozvody, které vojáci při odvolání mobilizace v roce 1938 rozbili a vytrhali, aby ve tvrzi nic Němcům nezůstalo.
Takže Bouda za mobilizace svítila jako teď po osmasedmdesáti letech?
Jak svítila tehdy, už se asi nedovíme. Od pamětníků víme, že vojáci v době mobilizace napojili osvětlení nouzově na generátor a několik dnů se v Boudě pak svítilo. Je paradoxní, že jen pár dnů předtím, než dostali vojáci Benešův rozkaz Boudu opustit a jít domů. Ve výkladu říkáme, že se Bouda rozsvítila jen proto, aby ji vojáci mohli lépe vyklidit. Když tehdy vojáci zjistili, že už nemohou elektrický kabel namotat na cívky, protože už v Boudě nebyl vrátek, rozsekali kabel na kusy a vytahali ho po kusech ven a odváželi do Jablonného. Takže Němci dostali z bunkru jen beton, holé zdivo a železné věci, které se nedaly odvézt. Zůstalo nám v pevnosti pár půlmetrových přesekaných zbytků kabelů a zbytky příchytů a vypínačů. Plná elektrifikace měla být jinak v Boudě hotova v únoru 1939, tvrz měla mít vlastní elektrárnu.
Pomůže elektrifikace tvrzi i v něčem jiném než v osvětlení místnosti?
Máme v Boudě některé uzavřené prostory, které potřebujeme vysoušet, abychom v nich mohli vystavit další dobové exponáty. Na to máme vysoušeče, které ale mohly doposud běžet jen v době, kdy běžely agregáty. Tedy třeba jen několik hodin. Budeme se moci zbavit i obrovské baterkárny. Ta zajišťovala zdroj světla pro vchodový srub v době, kdy dieselgenerátory neběžely.
Změní elektrifikace nějak program prohlídek tvrze?
Lidé, kteří obsluhovali agregát, mohou nyní posílit průvodce. To nám například umožní, že v hlavní sezoně nebudou návštěvníci do tvrze chodit vždy po hodině, ale třeba po půl hodině, pokud o to samozřejmě bude zájem. A budeme moci chodit bez obav delší okruhy, protože doposud byly neekonomické. Elektrifikace Boudy znamená úsporu na energii, ale i na čase a lidech.
Jak byl provoz agregátů drahý?
Aby návštěvníci nemuseli chodit s petrolejkami nebo baterkami, prosvítili jsme agregáty za 180 dní provozu Boudy v sezoně zhruba čtvrt milionu na pohonných hmotách a pravidelných odborných revizích agregátu, který měl profi motor a jeho chod zajišťovala odborná servisní firma. Musel být i pojištěný a jedna oprava motoru přišla i na patnáct tisíc. Teď předpokládáme, že elektrifikací se dostaneme možná na méně než polovinu.
Nepozbudou prohlídky Boudy trochu na tajemnosti?
Možná ano. Opravdu jsme slyšeli od některých lidé takováto povzdechnutí. Proto jsme se rozhodli, že v hlavní turistické sezoně vybereme nějaký den, kdy uspořádáme nostalgické dny nebo víkendy a prohlídky s olejovými lampičkami, kdy si lidé budou moci vychutnat podzemí v původní tajemné atmosféře.
Co všechno vybudování přípojky obnášelo?
Bylo to hlavně finančně náročné. Ve vrcholových partiích často nestačil někdy na hloubení trasy přípojky v tvrdé hornině ani normální bagr. Nicméně kraji vyšly velmi vstříc Lesy České republiky, povolily vést trasu přípojky tak, aby nebyla příliš dlouhá. Původně jsme mysleli, že se bude kopat jen v místě cesty na Kramářovu chatu, ale byly obavy, že ta cesta nebude po zahrnutí příkopu v pořádku. Proto nakonec lesy povolily jít někde i do lesního porostu a místo původních 3 400 metrů nakonec měří kabel méně, tedy 2 800 metrů.
Kde jste našli původní dokumentaci elektrifikace? Měla ji armáda?
Byla uložena v historickém archivu Armády České republiky, který býval na Invalidovně v Praze. Akorát to nebylo v jedné složce, ale naši kolegové ji hledali po částech v různých kartonech, kterých je mnoho set. Postupně je procházeli, získávání všech dokumentů trvalo prakticky třicet let.
Máte na sezonu nějaké nové exponáty?
Vyvěsili jsme poměrně velkou sérii dobových fotografií. Máme rozdělané dvě nové expozice, třeba Stavby tvrze, do níž se nám podařilo získat fotografii hlavního inženýra firmy Kruliš, inženýra Karla Turka, a v březnu nás navštívil syn velitele tvrze, který žije ve Švýcarsku a ten nám slíbil fotografii svého otce, majora Jana Špaleho v hraničářské uniformě ze září roku 1938. Chtěli bychom ji dát jako velký portrét s dalšími portréty důstojníků do místnosti velitele. Tvářemi těchto mužů se posouvá expozice do roviny osobní.
Jak jste elektrifikaci oslavili?
Spuštěním dne 31. května. Hlavním vypínačem otočil pan hejtman, který má na elektrifikaci obrovskou zásluhu. Ač se na politiky spíše nadává, tak všichni hejtmani Pardubického kraje nad Boudou vždy drželi a drží ochrannou ruku.
Tvrz Bouda se chlubí stále větší návštěvností. Má to nějakou spojitost s dnešní situací v Evropě?
Ano, posloucháme lidi, kteří k nám chodí. Ke tvrzi se musí pěšky, takže sem nepřijde každý trouba. Ti, kteří tvrz navštíví, si uvědomují, že dříve nebylo vůbec možné přeskočit hraniční potok, zatančit si v druhé zemi kozáčka a vrátit se. Takže my víme, že hranice je hranice, a prostě se přes ni neleze, a hraniční přechod je přechod, kterým se přes hranice chodí, a pořád to nějak podvědomě respektujeme. Dnes ale hranice nemá žádnou cenu, každý ji kdekoliv přeleze. My na Boudě jsme přesvědčeni, že i demokracie má svá pravidla, ale že je dnes nikdo nedodržuje. Ani samy evropské státy dnes nechrání své hranice a tím i hranice svých sousedů. To je moc špatně.
Mluvíte o migrantech?
Samozřejmě. Tím neříkám, že nemáme pomáhat. Ženy a děti utíkající před válkou si naši pomoc zaslouží. Ale všichni ti chlapi, co sem prchají, by měli v nejbližší zemi, kde se nestřílí, projít výcvikem a tu svou zemi zase dostat tam, kam patří. Tady v Evropě to vždycky takhle bylo. Pokud si někdo myslí, že je potřeba z takové země utéci a pak do ní přijedou takzvaně udělat pořádek nějaké mezinárodní síly, tak to téměř vždy končí neúspěchy.
Provázíte lidi tvrzí, v níž vojáci nakonec nedostali šanci postavit se nepříteli. Měli jsme se bránit? Někteří historici argumentují, že by nás hodně zemřelo...
Na Boudě se domníváme, že jde o dodatečný alibismus. Prezident Beneš si po válce vůbec nebyl jistý, zda ho obyvatelé republiky nepřivítají jako vlastizrádce, zbabělce a viníka. Nebyl vůbec silná osobnost. To je podobné, jako když vám na ulici někdo začne mlátit manželku. A vy si můžete říct: ten chlap je o hlavu větší, má sto čtyřicet kilo a v ruce železnou tyč. Nemám šanci, tak si pořídím jinou manželku. Je to sice hloupý příklad, ale dokáže toho člověka v tu chvíli posoudit, rozšifrovat a ukázat, jestli je rozhodný. Všichni chlapi vám u piva řeknou: Jasně, i kdyby to bylo beznadějné, je mou povinností ženu ubránit. Ale až když stojí před tím rozhodnutím, pozná každý z nich, zda je toho schopen.
Ubránili bychom se tedy dnes?
Dnes žádnou armádu prakticky nemáme. A platí, že kdo nechce živit vlastní armádu, může jednou živit armádu okupanta. Toto pravidlo platí tisíce let a žádný politik ho řečmi nikdy nezmění.
