Archivář a historik Ivo Šulc říká, že dnešní generace, která půjde do důchodu za 30 let, bude mít asi velký problém, protože zvláště v devadesátých letech řada zaměstnavatelů po zániku firmy všechno zlikvidovala šmahem bez povolení archivů, takže řada dokumentů není dostupná.
Ale podobné je to podle něj i při hledání tajemství rodů, tedy v oboru genealogie. „Lidé spolu velmi často žijí, aniž by byli sezdáni, tedy bez záznamu v matrice. Až dnešní děti budou hledat své rodiče či prarodiče, budou to mít velmi složité, protože nikde není evidováno, že někdo s někým žije jenom tak, jak se říká na hromádce,“ říká Ivo Šulc.
A když se partneři hodně střídají, stejně tak bude těžké dohledávat bydliště?
Ano, když lidé dříve uzavírali sňatky, dá se to dohledat, ale po dnešní době se toho asi moc nezachová.
Což je dnes problém i osobní korespondence...
Je úžasné, když si můžete číst dopisy významných i méně významných lidí, které jsou psané rukou, někdy jsou to kouzelné věci z hlediska stylistického a grafického. Ale kdo si dneska uchovává esemesky, kdo si tiskne e-maily? Takže z tohoto našeho období mnoho nezůstane a určitě to bude škoda. Dovedu si představit, že budoucí historici, ti, které bude zajímat dnešní rodinný život, budou „škrábat prstíčkem“, hledat aspoň jeden schovaný „mejlík“. Což se týká i fotografií.
Můžete to objasnit?
Lidé mají představu, že když si je uloží na počítač, vypálí na CD či DVD anebo dají na flešku, že se jim fotografie uchová navždycky. Tak to samozřejmě není. Národní digitální archiv pro dokumenty v elektronické podobě v České republice ještě nevznikl, přitom jsou úplně stejně potřebné a platné jako ty papírové. To už musíme být schopni přijímat a dlouhodobě ukládat.
Ale v soukromé sféře se lidé spoléhají na uložení fotografií na počítačích a jednou o ně přijdou. Představa, že výrobce zajišťuje doživotní záruku DVD neplatí. To je velký problém do budoucna, že po naší době, ve které vzniká obrovské množství dokumentů, bude mnohem méně toho, co se potom dostane do archivů. Což bude na škodu bádání.
Neboli budoucí generace historiků pocítí nostalgii po někdejší éře dopisů psaných rukou?
Ano, ale jak to tak bývá, lidé mají sklony k retru a věřím tomu, že se vrátí móda dopisů psaných rukou. Podobně jako se vrací gramofony a desky, tak tohle třeba také přijde, že si lidé začnou psát pohlednice a dopisy, protože jim to bude chybět. Je to přece jenom osobnější. Já mám třeba u fotografií takovou zásadu, že kdo nepopisuje, ať nefotí. Fotografii uděláte, vyvoláte ji, ale pak si nepopíšete, kdo na ní je, kdy to bylo a co to bylo, tak pochopitelně ztratí hodně na své hodnotě. Vy víte, že na té fotografii je Pepa, ale za 50 let už to nikdo vědět nebude. Co mohu čtenářům doporučit - e-maily tiskněte, fotografie vyvolávejte a popisujte.
Ivo Šulc44 let, ředitel Státního oblastního archivu Zámrsk. Ženatý, dvě děti. Po chrudimském gymnáziu absolvoval obor český jazyk a historie na Univerzitě Palackého v Olomouci. V letech 1994 -2015 pracoval ve Státním okresním archivu v Chrudimi, jeho ředitelem byl od roku 1999. Hobby - historie, plastikové modelářství, tanec, hudba. |
Kolik let jste archivářem?
Od roku 1994. Už na konci základní školy jsem chtěl dělat archivnictví, archeologii nebo historii.
Čím je pro vás tato práce přitažlivá?
Archivář musí mít určité povahové rysy, například to nesmí být naprostý chaotik, který si neumí udělat pořádek v dokumentech i v životě. Archiváři musí mít vztah k systematičnosti. Dále musí mít vztah k historii, musí ho bavit a nesmí považovat historii jen za memorování nějakých letopočtů, což bývá problém ve školách.
Mají být archiváři také publikujícími badateli?
Primární je služba veřejnosti. Archiválie se musí dostat do archivů, kde je pak archiváři sepisují a zpřístupňují. Badatelská činnost je třešnička na dortu, na kterou moc času nezbývá. Není to hlavní náplň činnosti, jak by si mohl někdo představovat, že archivář je vlastně nějaký stařík s tlustými brýlemi, který se neustále hnípe v papírech a píše články. Tak to není. My jsme primárně úředníci, nyní už státní podle zákona o státní službě, a do naší práce patří i práce s archiváliemi.
Vy sám jste ale plodným autorem. Kterých titulů si nejvíc považujete?
Podílel jsem se na řadě publikací, napsal nějaké články, připravil různé výstavy. Pokud bych měl jmenovat něco, na co nikdy nezapomenu, tak to je kniha o Chrudimi v rámci edice Zmizelé Čechy, která měla velký ohlas. A pak kniha Chrudim, jak ji (ne)znáte, v ní jsem psal texty k fotografiím o současné Chrudimi. Bylo to zase něco jiného než klasická historická publikační práce, text byl trochu odlehčený.
Letos v červenci jste opustil místo ředitele chrudimského Státního okresního archivu a stal se ředitelem Státního oblastního archivu Zámrsk. Co tato změna pro vás znamená?
Je samozřejmě rozdíl řídit okresní archiv s deseti lidmi a nestarat se o rozpočet a další záležitosti, nebo mít pod sebou 138 zaměstnanců a rozpočet o desítkách milionů korun. Z pozice regionálního manažera a historika jsem se musel rychle transformovat do pozice vrcholného manažera, což je velká změna.
Nicméně tím, že jsem byl na pozici ředitele, měl jsem možnost spoustu věcí pochytit anebo se na nich podílet. Takže s historií jsem na čas skončil, v hlavě mám však tři publikační projekty, které bych chtěl někdy dotáhnout. Práce je to velmi pestrá, kdybych na ni nebyl připraven, tak bych ji nebral.
Jak velké fondy spravujete?
Oblastní archiv působí na území bývalého Východočeského kraje s výjimkou dvou okresů - Havlíčkův Brod a Semily. Jsou to desítky kilometrů fondů. Jen samotný Zámrsk má kolem 25 a okresní archivy v součtu podobné číslo.
Stoupá počet badatelů?
Obrovský nárůst byl po roce 1990, kdy se archivy otevřely, v posledních letech se to ustálilo.
Jaká část fondu v Zámrsku je již digitalizovaná?
Právě kvůli digitalizaci u matrik je pokles badatelů, i když ne markantní. Zatím nemáme informační systém a dostatečné personální a technické zázemí na to, abychom mohli zpřístupnit matriky tak rychle a dobře jako jiné oblastní archivy. To je jeden z velkých úkolů, které musíme řešit.
Matriky jsou digitalizované z větší části, ale dosud je nemáme zpřístupněné na internetu. Až je zpřístupníme kompletně, nápor na matriky sice opadne, ale materiálu, které musíte využívat při genealogické práci, je víc a u něj se musí počítat s digitalizací na desítky let. Lidé budou do archivu jezdit dále.
S čím novým se badatelé v Zámrsku setkají?
Převratné změny nechystáme. Za nahlížení do archiválií se neplatí nic, novinkou poslední doby je používání rukavic při práci s archiváliemi. Co hýbe archivářským světem, je nyní otázka, jestli mají archivy kvůli ochraně osobních údajů zpřístupňovat určité materiály, anebo ne. Řeší to Ústavní soud.
Jaké cíle jste si dal při nástupu do funkce?
Úkolů je celá řada. V Pardubicích je plno, potřebujeme přesunout kilometry archiválií do nového objektu. Což se bude týkat i Litomyšle, ze dvou objektů v nájmu nám dá město s největší pravděpodobností postupně výpověď. Ani uložení fondů oblastního archivu v bývalé konírně, prasečinci a dalších prostorech na zámku v Zámrsku není ideální, byť se pro zlepšení stavu v tomto směru hodně udělalo. Postavit novou centrálu oblastního archivu bude však záležitost několika set milionů korun.
Od roku 2017 budeme plně aplikovat nová základní pravidla pro zpracování archiválií v novém softwaru, archivní pomůcky budou publikovány v elektronické podobě. Dílčí úkol je, že v současnosti máme na oblasti tři centra řízení - metodika sedí v Hradci Králové, ekonomika v Pardubicích a oficiální centrála je v Zámrsku. To dál nelze udržet, proto ředitelství přeneseme do jednoho místa. Zatím není rozhodnuto kam.
Zřejmě největší propagací archivů v poslední době byly dvě řady seriálu Tajemství rodu. Jak se vám jeho zpracování zamlouvá?
Byly díly lepší i horší. Zažil jsme natáčení v Chrudimi, některé štáby byly připraveny velmi dobře, genealožka Helena Voldánová jim připravuje velmi kvalitní podklady. Někteří archiváři lkají, že není za tím vidět práce, jak se údaje získávají, a je pravda, že nám někdy dělá problémy styk s badateli, kteří ze seriálu nabyli dojmu, že přijdou do archivu, řeknou své jméno a my vytáhneme nějakou kouzelnou složku, v níž je všechno pohromadě. A hrozně se diví, že to tak není.
Někdy jsme se setkali i s reakcemi, že pro celebritu to uděláme, a pro ně ne. Takže pokud by byl k seriálu připojen díl, v němž se vysvětlí, že genealogické pátrání je poměrně složité a časově náročné, tak by to asi bylo dobře. Ale chápu, že to do koncepce seriálu nepatří, v něm je potřeba představit osobnost a její rod.
