Ruský Nižněkamsk a Jekatěrinburg a také finské Helsinky. To jsou města, která rodina Koukalových měla možnost poznat v posledních pěti letech.
„Život v Rusku je náročný po všech stránkách. Nižněkamsk, ve kterém jsme byli nejdřív, je vlastně jen továrna obklopená paneláky. To v Jekatěrinburgu, kde Petr hrál naposledy, byla alespoň větší možnost kulturního vyžití a centrum je opravdu krásné, a tak jsme tam pravidelně chodili na procházky,“ říká Radka Koukalová, která při hokejových cestách za manželem pravidelně létala, pokaždé na několik týdnů.
I když to bylo místy dost náročné.
„V Rusku vám jako cizinci ani nepůjčí auto. Takže třeba z letiště jsme musely s dcerou jezdit taxíkem, bez dětské sedačky. Místní na dopravní předpisy zrovna moc nedbají, a tak to býval pěkný adrenalin. Například omezení rychlosti nebo pruhy jsou tam spíš orientační,“ vzpomíná Radka Koukalová, která stále neví, kde bude její manžel působit v následující sezoně.
Pardubičtí fanoušci by ho určitě rádi viděli válčit v červenobílých barvách. „Celá rodina jsme letošní sezonu sledovali. Doufáme, že extraliga ve městě zůstane,“ říká Radka, která zažila mohutné oslavy na Pernštýnském náměstí po zisku hned tří titulů, které Petr s Pardubicemi získal.
Jeho návrat do Dynama ale zatím jistý není. Petr Koukal dostal hned několik nabídek a ještě se nerozhodl. „Uvidíme, kde nakonec zakotví,“ říká Radka.
Jí i celé rodině se nejvíce líbilo ve Finsku, kde Petr hájil barvy zdejšího Jokeritu Helsinky.
„Neuvěřitelně se o nás starali. Při příletu jsme dokonce měli potraviny v ledničce. To v Rusku nemají hráči zajištěné ani bydlení v bytě. Zpočátku jsou ubytovaní na hotelu a sami si s makléřem hledají byt,“ vysvětluje Koukalová.
Dvakrát přišla rodina v Rusku do nevybaveného bytu, dvakrát nakupovala nábytek a téměř všechno musela na místě nechat. „Skříně do kufru nezabalíte. Váha zavazadel do letadla je omezená, a tak jsme si skoro nic nevzali. Jedno křeslo jsme kupovali hned několikrát,“ říká Radka Koukalová.
Paprika shnilá, brambory černé, ale lidé milí
Velký problém je ale v ruských městech hlavně s pitnou vodou a potravinami.
„Neustále jsme se vláčeli s pětilitrovými barely pitné vody, aby bylo co pít, v čem vařit. Když chtěl člověk nakoupit v supermarketu, přišel k hromadě paprik, většina z nich byla shnilá. Brambory byly tak, jak je vyorali z pole. Úplně černé, celé od hlíny. Ale lidé jsou tam hrozně milí, pomohou vám třeba i naskládat nákup do tašek,“ popisuje život Koukalová.
Při svých cestách z Čech si s sebou balila koření, ale také mouku. „V obchodech seženete jenom hladkou. Hrubou jsem si vozila s sebou. Stejně jako koření. To jejich je dost charakteristické,“ vzpomíná.
Její dcera Viktorka při jedné z cest do Jekatěrinburgu onemocněla zápalem plic.
„Strávily jsme několik dnů v nemocnici. S českým zdravotnictvím se to vůbec nedá srovnat. Měla jsem o dceru hrozný strach, části sester a doktorů člověk nerozuměl. Naštěstí všechno dobře dopadlo,“ říká Koukalová, která dceru při pobytech učila doma.
„Viktorka nastoupila v září do první třídy a hned po začátku školního roku jsme odlétaly do Ruska. Každé dopoledne jsme se poctivě učily, úkoly dostávala e-mailem, aby mohla po návratu do Čech normálně chodit do školy,“ vypráví Radka Koukalová.
Ačkoli do Ruska létala za manželem, úplně si ho neužila. „I když měl Jekatěrinburg sérii domácích zápasů, hráči chodili dopoledne na trénink. Odpoledne měli trávit na hotelu. Hrálo se obvykle od sedmi hodin, domů jsme dorazili kolem jedenácté. Potom tým odjel třeba na týden na trip,“ říká Radka Koukalová, která si dosyta mohla užít také pověstné ruské zimy.
„Když jsem viděla, že má být venku jen minus patnáct, vždycky jsem si říkala, že to je super, že vyrazíme na procházku do města. V minus třiceti se ale nedá dělat téměř nic. To už je zima, na kterou nestačí ani kvalitní oblečení,“ říká Koukalová, která si hokej a atmosféru na zápasech nejvíce užívala v Helsinkách. V Rusku ji fanoušci na zimních stadionech zklamali.
„Ve Finsku chodila hromada fanoušků, měli perfektní nástup hráčů na led, hudební nástroje. V Jekatěrinburgu mají malou halu, která ale stejně nikdy nebyla vyprodaná,“ říká Radka.
