Slovensko miluje, jako turista se po tamějších horách něco nachodil. Ale ještě z jednoho důvodu má Josef Paleček pro dějiště letošního mistrovství světa v hokeji slabost.
Bývalý vynikající útočník i trenér, jenž minulou neděli oslavil sedmdesátiny, tu před osmi lety dovedl po boku Aloise Hadamczika národní tým k bronzovým medailím; Češi zde přitom předváděli nejhezčí hokej za poslední dekádu.
„Tam nám to vyšlo. V Bratislavě jsme měli úžasnou partu kluků, kteří chtěli něco dokázat a věřili si. Sedlo to i největším hvězdám, hrály pro mužstvo. Byl to nádherný zážitek,“ říká člen Síně slávy českého hokeje, jehož kariéra je nerozlučně spjata s Pardubicemi.
Co si vybavím, tak třeba Jaromír Jágr se mi na tom mistrovství co do přínosu pro tým do té doby zamlouval snad nejvíc. Jako by v tom smyslu vyzrál.
O tom to je, že se tihle hráči přizpůsobili. Spolupráce Jardy s Tomášem Plekancem a góly, které tam dali, to bylo něco úžasného. Na to se opravdu dalo koukat, pohádka. Škoda, že nám tam ten jeden (semifinálový) zápas nevyšel, mohli jsme na Švédy mít. Ale je to sport, stane se. I třetí místo bylo parádní.
S Aloisem Hadamczikem jste u reprezentace strávil řadu let. Jak jste se dali dohromady?
Úplně jednoduše, i když jsme každý z jiného konce republiky. Neznali jsme se osobně, ale ze střídaček - něco jsme o sobě věděli. Tehdy jsem trénoval Liberec a on mi volal, že hledá asistenta. Řekl jsem mu, že mě ta nabídka těší, a nechal jsem si nějakou dobu na rozmyšlenou, sdělil jsem to rodině. Časově to s ohledem na ten Liberec bylo náročné, ale po zvážení všeho jsem spolupráci s radostí slíbil.
Bylo to tedy tak, že i když jste se neznali blíže, oceňoval vaši práci v Liberci, kde jste hráli hodně nahoře, a řekl si, že to spolu zkusíte?
To by byla spíš otázka na něj. Ale já byl v Liberci čtyři roky, dvakrát jsme vyhráli základní část a dvakrát byli třetí. Lojza byl navíc dobrý kamarád s Jardou Holíkem, takže ho to možná napadlo i po konzultaci s ním.
Na letošním šampionátu mužstvo premiérově vede Miloš Říha, kterému jste po jeho příchodu do Pardubic v roce 1996 jako první kryl na střídačce záda. Hned jste uhráli semifinále, přitom kádr nebyl nějak nabitý a pozdější hvězdy jako Milan Hejduk byly ještě mladinké.
Na tu dobu vzpomínám rád. Miloš sem přišel jako trochu neznámý trenér, kariéru teprve začínal. Já byl už před tím u prvního mužstva několikrát. Vždycky jsem tam nastupoval v době, kdy se mu nedařilo a bylo ve spodních patrech tabulky, jako takový záchranář na poslední chvíli. Miloše jsem poznal v podstatě až tady, ale on byl mladý a progresivní. Šel si tvrdě, nekompromisně za svým cílem. Měl dobré metody, věci v tréninku...
Asi jste dost zvědavý, co národní tým pod Říhovou taktovkou na Slovensku ukáže.
To jsem. On se tu byl párkrát podívat na Dynamo, potkali jsme se a probírali to. Zajímá mě, jak to dopadne. Mužstvo se skládalo složitě, někteří hráči měli velikou pauzu, jiní dorazili později. Ale tohle bylo obtížné vždycky; máte vyhlédnuté hráče, přijede jich jen část a další se omluví - nepustí je lékařská prohlídka a podobně. Momentálně má však podle mě k dispozici velice silný tým.
V souvislosti s vašimi narozeninami se nelze nezeptat, jak se vám momentálně daří. Vím, že už dřív jste měl nějaká zdravotní omezení.
Mohlo by to být lepší, není to ideální. Bohužel trpím neuropatií a to mě trošičku omezuje. Chuť do práce by jinak ještě byla, nějaké zkušenosti jsem za celý život nasbíral. Hlava by mohla, ale nohy neslouží.
Právě neuropatie je důvodem, proč už nemůžete na led?
Ano. Přišlo se na to před čtyřmi lety a od té doby se to pomaloučku zhoršovalo. V bruslení mě to limituje.
Pořád navštěvujete každé domácí utkání Pardubic?
To si nenechám ujít, byl jsem letos vážně skoro na všech. Takže mám přehled.
Jsem rád, že spolu nemusíme řešit jejich první sestup v historii. Strachoval jste se během sezony hodně?
Určitě, nebylo mi to jedno. Obavy jsem měl, a jak se blížil konec sezony, tak vzrůstaly. Nikdo nevěděl, v jaké síle nastoupí mužstva z Chance ligy; tam jsme myslím měli výhodu v tom, že Kladno a Budějovice nebyly v takové síle a kondici, aby nás mohly ohrozit. Byli jsme na tom líp. Na baráž jsme se navíc dobře připravili i herně.
Fantastický nástup do prolínací soutěže vás musel překvapit tak jako všechny.
Samozřejmě. Hlavně to, jakým způsobem mužstvo začalo hrát oproti konci základní části. Takticky i co se disciplíny týče to vypadalo úplně jinak. Hned od startu baráže. V obranné třetině to najednou začalo jít, hrálo se tak, jak by se hrát mělo. Byla tam semknutost v předbrankovém prostoru, kluci nedávali soupeřům šance na dorážky. To se mi líbilo; tým si uvědomil, že je s tím potřeba něco dělat, a změnil to.
Jako trenér toho máte za sebou spoustu. Dal byste hlavu na špalek jako Ladislav Lubina, kdybyste ještě mohl na brusle?
Asi jo. Nebylo mi lhostejné, v jaké situaci se Dynamo nachází.
On tím strašně riskoval - mohl mít nálepku kouče, se kterým šly Pardubice poprvé „dolů“...
Rozhodně. Ale na druhou stranu to stejně tak může být pro toho trenéra i velký zisk. Láďa je Pardubák stejně jako já a soudím, že každý, kdo k Pardubicím srdcem patří, by takovou nabídku asi neodmítl.
Vidíte nějaké řešení, aby se tyhle stresy pro klub a jeho fanoušky už neopakovaly?
Něco se pochopitelně změnit musí. Člověk do toho z venku nevidí, musel by tam sedět a ty hráče znát. Ani ne tak po hokejové stránce, kterou si divák dovede představit, ale po osobnostní, jak hráči se chovají v kolektivu. Jaké jsou finanční možnosti jejich nákupů... To všechno s tím souvisí.
Josef PalečekBývalý vynikající hokejový útočník a pozdější trenér se narodil 5. května 1949 ve Starém Kolíně. Patří mezi největší osobnosti pardubického i československého hokeje, byl uveden i do jeho Síně slávy. Coby hráč získal mistrovský titul s Pardubicemi v roce 1973 a tři medaile z mistrovství světa (zlato, stříbro a bronz) z let 1972 až 1974. Na sklonku kariéry působil i v Německu a v Rakousku. Jako trenér pak dovedl v roce 2009 k titulu Karlovy Vary a v roli asistenta Aloise Hadamczika se podílel na třech cenných kovech pro reprezentaci (stříbro a dva bronzy) na MS 2006, 2011 a 2012. Žije v Pardubicích. |
Vraťme se ještě na chvíli do Pardubic 90. let. Určitě pro vás bylo velice zajímavé pozorovat herní progres Milana Hejduka, Petra Sýkory nebo Tomáše Blažka v jejich začátcích mezi dospělými.
Pokud jde o Milana, toho jsem shodou okolností do Pardubic přivedl. Je to Pardubák, stejně jako jeho táta i máma. Táta (Milan Hejduk starší) sice pak hrál za Ústí nad Labem, kde malý Milan vyrůstal, protože se tam přestěhovali, ale srdcem zůstali tady. Nebylo složité se s nimi domluvit. Milan byl vynikající hráč. Jeho střelba je něco unikátního, to se dnes nevidí. Všichni ji obdivovali a zkoušeli, ale nikomu se to moc nedařilo. Co uměl, to byla fantazie. Od začátku to byl stejně jako třeba Petr Sýkora rozdílový hráč. Takové každé mužstvo k úspěchu potřebuje.
Sýkorovi je už 40 a stále hraje na nejvyšší úrovni.
To je přesně to, o čem jsem teď mluvil, že je rozdílový. Petr má výbornou střelu, tvrdou ránu „z první“. Byl taky rychlý bruslař, i když postupem věku se ta dynamika pochopitelně ztrácí. Trefu má ovšem pořád, a pokud dostane správně nalito, většinou z toho jsou góly. I v těch čtyřiceti je platný. On není hokejista do oslabení, ale do přesilovek a do brejků, gól umí dát.
V baráži tohle bylo extrémně vidět.
Jistě, ale musíme připomenout, že mužstva v baráži prostě nebyla na takové rychlostní úrovni jako ta extraligová. Tam mu to vyhovovalo. Přece jen to bylo o něco níž než průměr extraligy.
Co byste řekl na konto Tomáše Blažka?
To byl úplně jiný typ hokejisty než ti dva. Centr, který to měl prostě v hlavě. Jeho rozdělování přihrávek bylo takové, že z toho hráči na křídlech maximálně těžili - jako Láďa Lubina, se kterým Bláža dlouho hrál. Podle mě to byl jeden z nejlepších centrů v historii Pardubic.
Vy jste zase býval famózní křídlo. Četl jsem, že vás objevil na jednom mládežnickém turnaji trenér Tatry Kolín, když už jste byl na střední škole.
Učil jsem se tehdy právě v Tatře. To byl tenkrát v Kolíně prakticky největší podnik, který měl pod sebou hokejový klub. Začalo to takhle: Když jsem byl v osmé třídě, hrály se meziškolní turnaje, reprezentoval jsem naši školu. Jako pozorovatel tam byl tehdejší trenér dorostu Tatry pan Kratochvíl. Já nikde do té doby nebyl registrovaný; hrál jsem jen doma ve Starém Kolíně na rybníce. Pan Kratochvíl dělal s mým tátou v Kaře Starý Kolín, což byla fabrika na kožichy. Domluvili se na tom, že bych se měl vyučit strojním zámečníkem v Tatře a při tom hrát hokej. A už to „jelo“.
Učiliště jsem dodělal a v Tatře začal hrát za muže. Potom přišla nabídka do Kladna. Měl jsem tam jít studovat na strojní průmyslovku, dokonce jsem s nimi už byl na soustředění. Ale pak se nějakým způsobem s Tatrou Kolín dohodla Tesla Pardubice. Já byl na prvním mistrovství Evropy juniorů do 19 let ve Švýcarsku, tam jsem hrál s Vláďou Martincem, Jirkou Novákem a Jirkou Crhou, kluky z Pardubic. A na nějaký popud Vládi Tatra začala jednat s Teslou. Takže to asi bylo na doporučení jeho a taky proto, že v Tatře hráli bývalí hráči Pardubic. Jágr, Uher, Peškové, Hruška... Nastoupil jsem pak na průmyslovku do Pardubic.
Kdesi jste zmínil, že začínat pořádně s hokejem až ve 14 nebo v 15 letech, jako vy a Bohuslav Šťastný, by dnes už bylo nemyslitelné. Ale nebyla naopak určitá výhoda v tom, že jste měl coby dítě všestrannější základy i z jiných sportů?
Tady je jedna zásadní věc. V současnosti je zima taková, jaká je - ale za mých mladých let to byla opravdu zima. Rybníky i říčky okamžitě zamrzly. Ve Starém Kolíně jsme měli dva rybníky a na jednom z nich mě můj bratr učil bruslit. Byli jsme parta, po škole jsme hodili tašku do kouta, vzali brusle a šli hrát hokej, jak jsme tomu říkali, „na vanu“. Až do setmění. Taky jsem hrál, a ne špatně, fotbal. Tyhle dva sporty byly na té vesnici nejpopulárnější. Fotbalové tréninky v létě byly volné, ne řízené jako dneska.
Měl jste i sokolskou průpravu?
Určitě. Brácha je o pět let starší, i on hrál dobře fotbal. Chodil cvičit do sokolovny, já s ním jako malý kluk taky. Skákali jsme přes koně, švédskou bednu, dělali kotouly, gymnastické prvky. To byla ta všestrannost, která dnes chybí. My to hlavně dělali spontánně, nikdo nás to neučil metodicky. To neexistovalo. Motorický rozvoj roste, když to není dril. Na obratnost je to důležité. Když teď vidím malé děti, které začínají s hokejem, neumějí udělat kotoul. V tělocviku je toho strašně málo. Tělesná výchova ze škol mizí, jestli na to nejsou učitelé... Tyhle základy všestrannosti tam chybějí.
To mi připomíná, když mi Miloš Říha mladší po jedné přípravě pardubického „áčka“ vyprávěl, že někteří mladší hráči neumějí vůbec plavat. To taky o něčem svědčí.
Hm, hm. Je to problém. Já mám vnuka, který teď půjde do první hokejové třídy. Když jsem končil kariéru a začal působit jako trenér u sportovních tříd tady v Pardubicích bylo to přitom až od páté. Teď tam jdou hned od první, aby byli pohromadě, měli společný trénink a tu gymnastiku a všestrannost se tam učili. Normální první třída by jim nedala tolik jako tahle hokejová, kde budou mít speciální tréninky.
Je pravda, že vás trenér Horymír Sekera kdysi po vašem příchodu do pardubického dorostu zkoušel vedle Vladimíra Martince s Bohuslavem Šťastným?
No, zkoušel... Jirka Novák pak odešel na vojnu a Vláďovi s Bohoušem chyběl centr. Já naskakoval místo Jirky. Občas jsem s těmi dvěma hrával, ale většinu času byli s Jirkou.
Ačkoli jste všichni tři byli výborní hráči, prý to dohromady nepasovalo. Proč?
Oni spolu měli dokonalou chemii, rozdělené role. Bohouš bránil, Vláďa byl „vyčuraný“ hokejista, který uměl všechno, a Jirka Novák vynikající centr, který věděl, co ti dva udělají. Ta spolupráce jim klapala naslepo. Jenže já na rozdíl od Jirky nikdy opravdový centr nebyl; většinu kariéry jsem hrál pravé křídlo, akorát v sedmasedmdesátém roce na vojně v Jihlavě levé, protože pravé měli obsazené mazáci. Byl jsem typ rychlého bruslaře a na centru mi to zkrátka nikdy tak špičkově nešlo.
V „áčku“ jste pak hrál s Martinem Pavlíčkem a Václavem Haňkou a rovněž jste dávali hodně gólů, například na prvním titulu Pardubic z roku 1973 jste měli velký podíl. Můžete svoje tehdejší parťáky jako hokejisty blíže představit?
Martin byl vyloženě střední útočník, ten by nemohl hrát nikde jinde. Nebyl rychlý, ale chytrý, uměl udržet puk a v pravou chvíli ho nahrát. Věděl o nás. Já z toho profitoval - měl jsem za úkol dostat kotouč do jízdy, ujet, dát gól. Což vycházelo. Venca Haňků byl typické levé křídlo jako Bohouš Šťastný, bránil. I když šance měl, tolik gólů nedával, ale to bránění si vzal za své. Všem třem nám to sedlo tak, jak jsme si představovali, ale bylo to samozřejmě o stupínek níž než první lajna, ta byla excelentní. Na ně se dalo dívat. V tréninku proti nim nikdo nechtěl hrát, protože měl hned po náladě. Ale třeba to finále v 73. roce se nám povedlo.
Kolik jste v tomhle složení strávili sezon?
S Vencou Haňkou jsem hrál snad celou kariéru, ale měnili se nám centři. Kromě Martina Pavlíčka jsme mezi sebou měli ještě Frantu Bulise. To byl podobný typ. Pomalejší bruslař, ale silový hráč.
S kým jste v týmu nejvíc „držel basu“?
S Vláďou a Bohoušem. Ale i s Vencou Haňkou a s Martinem Pavlíčkem, protože se znaly naše manželky měli jsme ještě jednoho společného kamaráda mimo hokej.
Jste s někým z nich v kontaktu i dneska?
Nejsme. Martin Pavlíček zemřel bohužel hodně brzy, a ten kamarád, Karel Vojtěch, už mezi námi taky není.
A Václav Haňka?
S tím jsme se viděli nedávno, užívá si důchod. Občas chodí i na hokej. Dost se vidíme také s Jirkou Andrtem (obránce, kapitán mistrů z roku 1973). Měli jsme hodně společného, protože jsme sdíleli pokoj, když jsme jeli někam na dýl. Vzal si mě pod křídla, když jsem přišel do Pardubic jako nováček. Je starší, když jsem přišel, už toho tady měl dost za sebou.
Jaké to bylo, bruslit v reprezentačním dresu v lajně s Ivanem Hlinkou či Václavem Nedomanským?
Vyhráli jsme mistrovství světa (1972), to byl neopakovatelný zážitek. Byli tam hráči jako Franta Pospíšil, Pepík Horešovský, Holíkové. Já byl na MS na pokoji s Honzou Klapáčem. V útoku jsem tam hrál s Vaškem Nedomanským a s Jirkou Kochtou, což tenkrát pro mě byly idoly. Když jsem začínal, oni už byli hvězdami. Bylo něco neskutečného, že jsem se tam vůbec dostal. Byly to ohromné zkušenosti. Celkem jsem byl na třech mistrovstvích světa, to bylo úžasné.
I na olympiádě v Sapporu, ale nedostal jste se na finální soupisku, protože vás Oldřich Machač při tréninku „odrovnal“ bodyčekem na koleno. Vyčítal jste mu to dlouho?
Byla to moje chyba, nic vyčítat nešlo. On udělal to, co vždycky při zápase - byl to zafixovaný pohyb. A já si prostě nedal pozor. Mrzelo mě to, ale dějou se horší věci. Podívejte se na Gulaše - má tu smůlu, že přišel už o šestou akci, na které s nároďákem mohl být. Mně se tohle stalo v Sapporu a taky dva roky předtím, když se mi narodil syn Petr. Dostal žloutenku a já šel před MS v podstatě do karantény a taky jsem tam neodjel.
Uvažoval jste v 70. letech reálně o emigraci? Bylo to pro vás téma?
Můžu říct, že ne, nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Vláďa Martinec možná dostával nabídky, že by někam do zahraničí mohl odejít, ale já ne. Jen jsem byl u toho, když jeden spoluhráč zůstal ve Švédsku, kam jsme se vypravili jako klub. Ale to byl jediný takový případ.
Trénovat jste začal už ke konci hráčské kariéry v Hradci. Měl jste vzor v Horymíru Sekerovi?
V Hradci jsem trošku trénoval s profesorem Koberou, než jsem odešel do zahraničí. Když jsem se z ciziny definitivně vrátil, nastoupil jsem do Pardubic. Metodikem byl pan Střída. Já trénovat chtěl, dělal jsem si trenérskou jedničku, chtěl jsem u toho zůstat. Začal jsem se žáky sportovních tříd na Staňkovce. Postupně jsem přecházel výš, až jsem v jedné sezoně dostal už jako profesionální trenér na starost juniory. K sobě jsem dostal jako asistenta pana Sekeru, abych se něco naučil. Tenkrát to tak bylo, myslím, že by to mělo platit i teď. Že mladí trenéři, kteří mají ambice něco dokázat, by měli čerpat i ze zkušeností a rad těchhle starších. V tom začátku mi hodně pomohl. Žáci jsou něco jiného než junioři, dost mi radil, byl jsem za to rád. Potěšilo mě, že postupem času řekl: Líbí se mi to, je to bezvadný, už ti nemusím nic radit, dělej si to podle sebe. Toho jsem si vážil, byla to od něj odměna.
Měl jste už v žákovské kategorii v týmu někoho, o kom bylo později slyšet?
Richarda Krále. Toho jsem trénoval hodně, hodně dlouho. Hrával s mým starším synem.
To vás muselo mrzet, když taková persona později odešla z A-týmu Pardubic do Třince.
Mrzet... Hráči mají vždycky nějaký důvod, proč odejdou. Mohou to být nějaké neshody, finanční důvody. Blíž to nevím, ale angažmá v Třinci asi uznal za lepší.
Na závěr lehce odbočím - našel jste si čas i na zápasy para hokejistů na šampionátu v Ostravě?
Zhlédl jsem pár šotů. Když jsem trénoval v Pardubicích, tak jsem to sledoval víc. Někteří para hokejisté byli naši fanouškové, setkávali jsme se s nimi. Jezdili na naše zápasy a my se dívali na ně. Je obdivuhodné, co ti lidi dokážou, jak se chovají, jak se na sáňkách umějí pohybovat. Pro mě je to neskutečné, nepochopitelné. Klobouk dolů před nimi.
V Ostravě se jim z toho povedlo udělat obrovskou show.
Když jsem si přečetl, že na zápase bylo osm tisíc diváků... To je víc, než tam chodí na Vítkovice na hokejovou extraligu. Byl jsem z toho šokovaný, ale je vidět, že to lidi zajímá a že jim to není jedno. Vědí, že to je od těch kluků obrovská dřina, co se musejí naučit a čím si museli projít. Zaslouží si to.
