Název Pavilon (ne)klidu odkazuje k jeho stejnojmenné výstavě uspořádané před téměř třiceti lety ve Frýdku–Místku, po které většinu obrazů zničil. Nebylo to poprvé. Vždy maloval s velkou energií, ale v záchvatech rozčarování pak někdy plátna rozřezával. Z jeho díla se tak dochovalo jen torzo.
„Nebýt výpůjček od soukromníků, kterým v minulosti obrazy prodal nebo věnoval, možná by ze starších období nebylo co vystavit, protože by to třeba taky zničil,“ říká Renata Skřebská, kurátorka výstavy a autorka první malířovy monografie nazvané Kopytem do hlavy.
Hlavně díla z jeho rané tvorby patří ke sběratelsky atraktivním. Ve veřejných sbírkách nejsou až na jednu výjimku zastoupena a sám autor starší obrazy, které ušetřil destrukce, neskladuje, protože nemá ateliér a maluje doma.
Ostravské stopy: Po tanečních jsme obhlíželi krematorium, popisuje Janošec |
I když obrazy ničil, stalo se, že kusy pláten rozházených pod okny domu zase posbíral a přetvořil v nová díla. „Výsledkem jsou úžasné asambláže, které jsou důkazem autorovy invence i jeho posedlosti tvorbou,“ říká Skřebská.
Výstava zahrnuje práce z osmdesátých let ovlivněné expresionismem až po meditativní krajiny ze současnosti. Z nejstaršího období pochází třeba obraz Kuřácký náčelník.
„Benda jej přinesl na výstavu na haldě,“ upozornila Skřebská. „Je příznačné, že po vernisáži řekl, že se mu nechce tahat se s tím zase dolů, tak ať si obraz někdo vezme. Nynější majitel, který nám tento velmi dobrý obraz zapůjčil, si ho s radostí odnesl.“
Dítě z hor, valcíř a hrobník
Malířská dráha Zdeňka Janošce, který se narodil v roce 1960 ve Frýdku-Místku, začala v ostravském výtvarném podzemí v posledních letech komunistické totality. Po prvních čtyř letech v beskydské vsi Pražmo vyrůstal v Ostravě-Porubě. Vyučil se ve Vítkovických železárnách valcířem kovů.
„Nechodil jsem do výtvarného kroužku, ale kreslil jsem. A dělal jsem třeba placky pro trampy, maloval jsem do kroniky v turistickém oddíle,“ vzpomíná autor. „Hodně jsem začal kreslit na vojně.“
Vášnivě četl beletrii, poezii, filozofii, zajímal se o staré i moderní umění. Při zaměstnání začal studovat na střední průmyslové škole propagační výtvarnictví, ale po třech letech toho nechal.
Po odchodu z těžkého průmyslu dělal hrobníka, pomocníka na patologii, modeláře v animačním studiu, živil se jako příležitostný brigádník a nakonec zakotvil jako řezbář v Divadle loutek Ostrava.
 |
Už v mládí přijal od kamarádky přezdívku Benda, kterou ho oslovují kolegové, přátelé i manželka. Jako Benda se v druhé polovině osmdesátých let stal významnou postavou ostravské komunity výtvarníků a literátů, která kritizovala oficiální umělecký provoz pod dohledem komunistických ideologů a organizovala vlastní výstavy v bytech, na půdách, haldách či v podchodech.
Na výstavě pod Frýdlantskými mosty uspořádané pod pláštíkem svazácké organizace na jaře roku 1989 se Benda představil sérií maleb plných erotiky a smrti, ke kterým ho inspirovala četba životopisů svatých.
Spolu s ním tam vystavovali dnes oceňovaní umělci z tehdejšího podzemního společenství jako Jiří Surůvka, Pavel Šmíd, Hana Puchová nebo Daniel Balabán.
Společně s Přirozenými
Výstavu tenkrát rozprášila Státní bezpečnost, protože jeden grafik napsal na podlahu nápis Lidská práva a lidé po něm šlapali. S bratry Danielem a Janem Balabánovými, Šmídem, Surůvkou a dalšími Benda krátce poté založil uměleckou skupinu Přirození, kterou čekaly další společné akce, zanedlouho navíc v euforii svobody po pádu komunistického režimu.
„Bylo úžasné potkávat se s lidmi, kteří měli stejný vztah k malbě nebo tvoření jako takovému. Zajímalo je, co dělám, mě zajímalo, co dělají oni,“ vzpomíná Benda.
Zatímco Pastrňák, Puchová či Šmíd zamířili na vysoké školy do Prahy, Benda zůstal doma. Sice se taky přihlásil na akademii, ale nepostoupil do druhého kola talentových zkoušek. „Podcenil jsem to, poslal jsem tam blbosti. Víckrát jsem to nezkoušel,“ přiznává.
Zdeněk Janošec Benda v roce 2006
Podle Skřebské by na škole pravděpodobně nevydržel, protože by si dělal věci po svém.
„Už tím, že se nepohyboval na uměleckých školách ani v navazujícím uměleckém provozu ale byla jeho cesta složitá. U samouků bývá často problém, že o nich nikdo neví, i když je jejich dílo kvalitní a zasloužilo by si pozornost,“ vysvětluje Skřebská.
V roce 2022 kurátorsky připravila i výstavu skupiny Přirození s názvem Ostravští divocí, kde dostal Benda velký prostor. „Mnozí lidé z oboru byli hodně nadšení právě Bendou, kterého do té doby neznali,“ komentuje Skřebská.
Obdivuje, že přestože se Benda malováním neživil, nestagnoval. „Nestal se z něj nedělní malíř, a i když je samouk, netvoří naivní umění a nesklouzává ke kýči,“ shrnuje kurátorka. „Ve všech tvůrčích obdobích maluje kvalitně a zajímavě. Jeho tvorba je příkladem silného individuálního příběhu.“
Benda říká, že prostřednictvím obrazů komunikuje se světem: „To je pro mě smysl života. Touhy po slávě a penězích už zmizely, takže je to skvělé.“
