Technické muzeum Tatra připravilo novou výstavu, která mapuje výrobu vojenské...

Technické muzeum Tatra připravilo novou výstavu, která mapuje výrobu vojenské techniky v Kopřivnici od počátku 20. století až do roku 1945. Na snímku je kurátorka Michaela Bortlová. | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Auta z Kopřivnice bojovala za císaře a také za Hitlera

  • 9
Nová expozice v kopřivnickém muzeu přibližuje výrobu zdejší automobilky pro vojenské účely. Začíná dobou, kdy auta osvětlovala noční bojiště.

Proč měl člověk s řidičským průkazem za první světové války větší šanci na přežití? Který nákladní vůz se hravě vyšplhal až na vrcholek Lysé hory? A jak pomohly vozy z Kopřivnice Němcům na východní frontě?

To vše se lidé dozvědí na nové výstavě v kopřivnickém Technickém muzeu Tatra, která mapuje výrobu vojenské techniky v Kopřivnici od počátku 20. století až do roku 1945. Výstava nabízí i zajímavé souvislosti, například to, jak válečná výroba napomohla rozvoji zdejší automobilky.

Pro potřeby armády začala továrna, založená v polovině 19. století Ignácem Šustalou, vyrábět už v době, kdy jejím hlavním produktem byly kočáry. „Kočárovou výrobou, kterou si přes Vídeň objednávala rakousko-uherská armáda, také naše výstava začíná. Nejčastěji se jednalo o různá nosítka, pontonové vozy, sanitky nebo polní kuchyně,“ uvedla kurátorka výstavy Michaela Bortlová.

Kvůli výrobě nosítek tehdy navštívil Kopřivnici i arcivévoda Leopold Salvátor, který se značnou měrou zasloužil o modernizaci rakousko-uherských vojsk. „Nosítka vyráběná v Kopřivnici měla velkou škálu možností, mohla být vezena na vozíku, přenášena lidskou silou nebo připojena za kočár či automobil,“ připomněla Bortlová.

S počátkem války začala výroba nákladních vozů

V té době vznikaly v Kopřivnici pro armádu také první automobily. Byly to vozy vybavené světlomety, jejichž úkolem bylo osvětlovat v případě potřeby bojiště. „Stejně jako všechny ostatní automobily v té době byly vyrobené na zakázku v počtu několika málo kusů. Každý vůz měl svá specifika, nebyla to ještě sériová výroba,“ upozornila kurátorka.

S kočáry tehdy ještě měly automobily mnoho společného. „Spousta komponentů se používala také v kočárové výrobě, ať to byly sedačky, nebo stahovací střechy. Také konstrukce byly dřevěné, ty se používaly až do třicátých let,“ řekla Bortlová.

Do počátku první světové války vznikala v Kopřivnici výhradně osobní vozidla. Výroba nákladních vozů se zde rozjela až v roce 1915, a to na podnět armády. A byla to také první sériová výroba.

Ostatně světová válka přinesla kopřivnické automobilce velký rozmach. „Veškerá výroba tehdy podléhala vojenským účelům. Válka znamenala to, že se oproti kočárům začala více prosazovat automobilová produkce. A stejně jako jinde, kde se vyrábělo pro armádu, pomohla kopřivnické továrně válka i hospodářsky. Projevila se například nárůstem počtu zaměstnanců,“ podotkla Bortlová s tím, že v této době fungovala v Kopřivnici i vagonářská výroba, která zde vydržela až do padesátých let.

První kopřivnická sériová nákladní vozidla TL 2 a TL 4 se také stala součástí nově vznikajících automobilových jednotek rakousko-uherských vojsk. Auta převážela raněné, dopravovala na frontu materiál i lidi. Jejich častým působištěm byla fronta v Haliči, kde se řidiči i vozidla museli poprat s náročnými podmínkami.

Vůdčí list, tehdejší řidičák, byl spíše výjimkou

O čelním skle si tehdy mohli šoféři nechat jen zdát, před nepřízní počasí je chránila pouze plátěná stahovací střecha, při jízdě se potýkali také se značným hlukem motoru. „Přesto skýtala služba u automobilových jednotek větší šanci na přežití, než když člověk sloužil na frontě. K takzvaným autokolonám tehdy byli posíláni odvedenci, kteří měli už před válkou řidičský průkaz. Vůdčí list, jak se tehdy řidičáku říkalo, byl tehdy spíše výjimkou,“ vyprávěla kurátorka.

Ani s koncem války vojenská výroba v Kopřivnici nepřestala. Nově vznikající československá armáda potřebovala nově vyzbrojit a vybavit. Kopřivnická automobilka, která brzy začala nosit nový název Tatra, jí i nadále dodávala nákladní vozy TL, zároveň ale vyvíjela nové modely. Armáda dala impulz k výrobě nového modelu T26/30, což byl středně těžký nákladní automobil, při jehož vývoji uplatnil svůj talent konstruktér Hans Ledwinka.

„Armáda zkoušela vůz v těžkých podmínkách v terénu v Krkonoších a byla s ním velmi spokojena. Stejně tak prošlo auto náročnými zkouškami i tady u výrobce, vyjelo až na vrchol Lysé hory,“ popsala Michaela Bortlová.

Vojáci si u Tatry objednávali nejen vozy nákladní, například i těžké pro převoz dělostřelecké techniky, ale také vozy s různými nástavbami: sanitky, radiotelegrafní či dílenské vozy, také však osobní auta – nejčastěji jako štábní vozidla. Zajímavostí byla i obrněná železniční drezína pro polskou armádu. Pancéřová vozidla z Tatry zase dlouho sloužila slovenské armádě a zúčastnila se později také Slovenského národního povstání.

Velký rozmach výroby znamenal rok 1936, kdy Němci obsadili Porýní. Československá republika zareagovala na zhoršení mezinárodní situace zbrojením. „Tehdy byly ze strany armády obrovské zakázky v počtech stovek kusů osobních, užitkových i nákladních automobilů,“ přiblížila Bortlová. Během krátké doby se ale situace obrátila.

Místo osobních aut štábní vozy

S obsazením Sudet Němci chtivě hmátli i po kopřivnické automobilce. Priority se rázem změnily. „Byla utlumena výroba osobních aut, vyráběly se pouze štábní vozy, hlavní část produkce se soustředila na nákladní vozidla a motory, které se odvážely do Německa a do Prahy, kde se montovaly do německé vojenské techniky, například od obrněných vozů,“ přiblížila kurátorka.

Na zakázku německé armády, která se na východní frontě potýkala za krutých zim se značnými obtížemi, vznikl v Tatře v roce 1942 také slavný model T 111. Požadavkem bylo, aby vůz měl vzduchem chlazený motor, protože vodou chlazené motory v Rusku Němcům zamrzaly.

Tatrovácká T 111 si s těžkými podmínkami dobře poradila. Její produkce pak pokračovala i po válce až do šedesátých let, celkově vzniklo 34 tisíc vozů této značky. Zajímavou válečnou epizodou byl i vývoj vozů na dřevoplyn a svítiplyn, který byl vynucen nedostatkem běžných fosilních paliv.

Rokem 1945 výstava končí. „Cílem expozice nebylo pouze zaměřit se na technické záležitosti, ale popsat i širší souvislosti, zejména to, jak dějinné události ovlivňovaly rozvoj továrny,“ doplnila Bortlová.

Armádní zakázky znamenaly pro továrnu impulz k dalšímu rozvoji. „Prakticky to fungovalo tak, že armáda zadala požadavky, a pokud se je podařilo továrně splnit, dostala i zakázku,“ objasnila kurátorka. Na tuto tradici ostatně navázala Tatra také po druhé světové válce. „Technologické základy tady už byly, výhodou bylo i to, že během války nebyla automobilka vybombardována,“ uzavřela Bortlová.