Naprostá devastace, nedozírné neštěstí. A nutné změny náhledu na bezpečnost práce v dolech i začátek opravdového důlního záchranářství.
To vše způsobilo neštěstí ze 14. června 1894 v Karviné, od kterého uplynulo 120 let. "Každý havíř, který se zajímá o historii nebo měl co do činění s důlním záchranářstvím, tak o této tragédii hodně slyšel," poznamenal Jaroslav Minka z Klubu přátel Hornického muzea Ostrava.
Nejtragičtější důlní neštěstí od roku 1800
|
Ale od začátku. Na konci 19. století se těžba uhlí mohutně rozvíjela. Také doly hraběte Heinricha Larische-Mönnicha prosperovaly. Ve snaze po co největším podnikatelském zisku se ale zapomínalo na bezpečnost.
Jen dva roky předtím veřejností otřásl požár v rudném dole v Březových Horách u Příbrami, při kterém zahynulo 319 lidí.
O tom však přes tisíc havířů, kteří ve čtvrtek 14. června fárali na odpolední směnu do Larischových dolů, nepřemýšlelo. Ale jen do 21.30, kdy se Dolem Františka ozval mohutný výbuch. Dým a prach se vyvalil až na povrch.
Spisovatelův dědeček se zachránil jen díky velkému štěstí
Okamžitě se začaly organizovat záchranářské práce. Ale tehdejší podmínky byly otřesné. "Jedinou ochranou zachránců byly šátky na obličeji namočené v octě," připomínal tristní situaci Roman Makarius, emeritní předseda Českého báňského úřadu a autor knihy Memento důlních nehod v českém hornictví.
Jen za půl hodiny po prvním výbuchu dolem otřásla druhá detonace. Záchranné mužstvo, které se snažilo najít zraněné kamarády, nemělo šanci - při druhém výbuchu zahynulo nejméně šedesát zachránců.
Obrovské štěstí měl vrchní inženýr Jan Kohout, který právě odběhl o kus dále, aby organizoval další záchranné práce.
Po karvinském neštěstí se začalo o něco více myslet na bezpečnost v dolech. Jen rok poté byl patentován pneumatophor: sice jednoduchý, ale první přenosný dýchací přístroj.
Po tragických událostech v Karviné se konečně začalo více myslet na bezpečnost v dolech.
Tlaková vlna ho sice smetla a upadl do bezvědomí, ale přežil. Jen pro zajímavost - Jan Kohout byl dědečkem známého spisovatele Pavla Kohouta, který se narodil 34 let po karvinských událostech. Při pozdějších třech výbuších naštěstí nikdo nezahynul, lidé s nebezpečím už počítali.
"Ještě dnes je však třeba hluboce smeknout a poklonit se těm, kteří byli svědky druhého výbuchu, a přesto se do dolu znovu vydali. Havíři, inženýři i důlní dozorci bez dýchacích přístrojů vynášeli raněné i mrtvé a přitom nevěděli, kdy dojde k dalšímu výbuchu," upozornil Roman Makarius.
Přesný počet obětí byl zjištěn až při výplatě
Obrovským problémem bylo spojení Dolu Františka s okolními Doly Jan Karel a Hlubina, společné měly i větrání. Výbuchy proto poničily i jejich chodby a požár se rozšířil i tam. Rázem byly vyřazeny z provozu tři doly.
Rozsah katastrofy byl nevídaný. V první chvíli nebylo jasné, kolik lidí zahynulo. Podle odevzdaných benzinových lamp to nebylo možné. Někteří je totiž v hrůze odhodili, jiné se ztratily, s dalšími vyděšení havíři doběhli domů. "Proto až v sobotu v den výplaty se zjistilo, že zahynulo 235 lidí," dodal Makarius. Mnohé oběti při vyprošťování poznávali jen podle zbytků ošacení, prstýnků nebo řetízků.
Na hřbitově byl postaven památník se jmény všech obětí katastrofy z roku 1894. Stojí dodnes.
Po obětech zůstalo 130 vdov a 194 sirotků. Hrabě Larisch nechal nad místem tragédie postavit kapličku a na hřbitově v Karviné-Dolech pomník se jmény všech obětí. Památník stojí dodnes.
Příčina se jen tuší
Přesné příčiny katastrofy nebyly odhaleny. Buď byla porušena bezpečnost při trhacích pracích, nebo se samovznítil a poté vybuchl uhelný prach.
Ohlas neštěstí byl obrovský. Karvinský případ se dokonce dostal na jednání říšského sněmu. Záhy vznikla nová pravidla pro práci v dolech, posílily se důlní kontroly a hlavně vyšlo nařízení vzniku záchranných stanic.
Rok po karvinském neštěstí se objevil patentovaný pneumatophor: sice jednoduchý, ale první přenosný dýchací přístroj.
Důl Františka byl po 2. světové válce začleněn pod Důl Československé armády a po vytěžení v roce 1965 zasypán. Pod zemí tak navždy zůstalo i přes padesát těl, která se nepodařilo najít nebo ležela v nebezpečných místech.
