Vedle přístroje zkoumajícího možnosti nasazení nanorobotů v mikrogravitaci to má být i „tričko“, které by mělo umět monitorovat míru stresu u astronautů.
Jak dlouho se na škole věnujete záležitostem spojeným s vesmírem?
Asi před třemi lety jsem přišel s tím, že bychom to mohli zkusit. Všichni si tehdy ťukali na čelo, ale dnes uznávají, že to bylo dobré rozhodnutí.
Proč?
Ukazuje se totiž, že věda po celém světě se čím dál víc obrací k vesmíru. Hlavně díky Elonu Muskovi, který výrazně zlevnil lety do vesmíru. To, co dřív stálo třeba sto milionů dolarů, dnes stojí deset milionů. Takže už není tak drahé dostat experiment na oběžnou dráhu.
Co vás k tomu nápadu vedlo? Neměli jste do čeho píchnout?
Spíše naopak. Jsme přesaturovaní, děláme všechno možné. Od biomedicíny přes průmysl až po automobilový sektor. Náš problém nespočívá v tom, do čeho se pustit, ale že nemáme dost lidí. A zároveň mě motivovalo i to, že Česká republika má obrovský problém.
Jaký?
Studenti nechtějí studovat technické obory. Každý chce být filozof nebo ekonom, což jsou důležité obory, ale my potřebujeme také techniky.
A jaký má vliv kosmický výzkum na studium techniky?
Ukázalo se to například při misích astronautů ze Švédska nebo nedávno z Polska. Tam po jejich úspěchu výrazně stoupl počet přihlášek na technické školy. A přesně to potřebuje i Česká republika. I to mě inspirovalo. Bral jsem to jako možnost, jak přitáhnout studenty.
Přístroj zkoumající možnosti nasazení nanorobotů v mikrogravitaci. (13. listopadu 2025)
Jak víte, že to bude fungovat také u nás?
To už víme. Třeba když jsem vypsal bakalářské i diplomové práce s vesmírnou tematikou, hned se zaplnily. Studenty to přitahuje.
Nedalo by se to celé jen nasimulovat na superpočítači?
Simulace jsou důležité a bývají prvním krokem výzkumu. Ale často se ukazuje, že to, co v simulaci vychází dokonale, v reálu nefunguje. Například některé asijské studie uvádějí přesnost 99 procent, ale při reálném ověření se výsledky neshodují. I proto potřebujeme skutečná měření.
K čemu pak takový výzkum bude? Dá se využít i mimo vesmír?
Určitě ano. Zařízení, které jsme vytvořili (pro sledování chování nanorobotů a mikrorobotů – pozn. red. ), je vlastně mikroskop a měřicí systém, který jsme dokázali zmenšit a zlevnit. Původní verze stála kolem patnácti milionů korun, tahle má násobně nižší cenu. A už o ni mají zájem nemocnice i výzkumníci, protože je kompaktní a přenosná. Dá se sbalit do tašky.
O kolik jste systém zmenšili?
Původní systém se musel převážet dodávkou. Takže i kdybychom nikdy do vesmíru nic neposlali, vzniklo zařízení, o které je na Zemi velký zájem.
Kolik se na tom dá vydělat?
Doufám, že hodně. Rád bych, aby z toho vznikl úspěšný spin-off (firma založená za účelem komercializace duševního vlastnictví, třeba vynálezů univerzity – pozn. red.). To je něco, co na českých univerzitách zatím moc nefunguje.
A může fungovat? Nejsme v USA.
Může. Na fakultě už jeden velmi úspěšný, zaměřený na automatizovanou mobilitu, máme. Zabývá se třeba autonomní dopravou.
Jste technici a spolupracujete s lékařskou fakultou. Nelezete si tím trochu do zelí?
Vůbec ne. Česká republika je malý rybníček, a pokud nebudeme spolupracovat mezi univerzitami, nemůžeme konkurovat Evropě ani Asii. Všechny projekty jsou propojené. Zařízení jsme dokázali vyrobit díky unikátní laboratoři nanorobotiky profesora Martina Pumery, který strávil deset let v Singapuru. Během dvou a půl let tady vybudoval čtyři špičkové laboratoře.
Vysoká škola báňská pošle do vesmíru nanoroboty a chytré tričko |
Jak jste jej do Ostravy dostali?
Chtěl se vrátit do České republiky po deseti letech v Asii. Hledal místo, kde by mohl posunout výzkum dál. A my jsme unikátní fakulta, elektrotechnika i informatika jsou tady pod jednou střechou. Jinde se tyto obory rozdělily, třeba v Brně nebo na ČVUT v Praze. Jsme schopni pokrýt celou škálu od výroby energie, elektroniky a kybernetiky až po biomedicínu a aplikovanou fyziku. Proto u nás taková spolupráce dává smysl.
Už znáte konkrétní parametry, jak bude přístroj s nanoroboty velký?
Experiment musí být vložen do speciálního boxu na Mezinárodní vesmírné stanici. Je přesně určeno, kolik smí spotřebovat energie, kolik může vážit a jaké má mít rozměry. Jsme na hranici těchto limitů, všechno zatím vychází.
Čili máte „místo v kufru“, do kterého se musíte vejít.
Přesně tak, v téhle velikosti to poletí.
A váha?
Na tu jsme tlačeni shora. Každý experiment má přidělené kilogramy, takže musíme dál odlehčovat.
Jak vám to jde?
Snažíme se, hledáme lehčí materiály, kompozity. Něco ale obejít nejde. Třeba co se optiky mikroskopu týče. Menší, než už tam máme, neseženete.
Kolik procent váhy vám ještě chybí?
Myslím, že se blížíme limitu. Pořád to posouváme.
Jedním z úspěšných projektů fakulty elektrotechniky a informatiky VŠB-TUO je chytré triko.
Do vesmíru poletí i nanoroboti, které vyvinuli na fakultě elektrotechniky a informatiky VŠB-TUO.
A když nakonec český kosmonaut nepoletí, proběhne experiment i tak?
Je velmi pravděpodobné, že ano. Když už se do vývoje investuje, může to letět v jiné misi.
Už jej to učíte?
Průběžně to s ním konzultujeme, aby věděl, do čeho jde. Musí projít školením ovládání systému.
Jak to bude s tričkem?
U „trička“ chceme vytvořit unikátní dataset signálů, který dnes neexistuje a nechceme si jej nechat jen pro sebe. Nabídneme jej celé vědecké komunitě. Ještě před misí proto uděláme sérii měření v pozemských podmínkách, které pak porovnáme s daty z kosmu.
Proč k tomu potřebujete astronauta? Nestačil by třeba řidič tramvaje, který je při dnešní situaci v dopravě ve stresu možná i celou službu?
To „tričko“ bude mít využití ve vesmíru tak zhruba z pěti procent, devadesát pět procent budou pozemské aplikace. Je tady velký zájem i ze sportovního odvětví.
A nejde jen o reklamu? Vesmír přece měření sám o sobě neovlivní, to lze dělat i na Zemi.
V kosmu je mikrogravitace, nemáte nahoře a dole, den se střídá každých 90 minut, spánkový cyklus je rozhozený, kolem vás je neustálý stres. Je to extrém, který na Zemi těžko napodobíte.
Kdy to tričko bude „venku“ a bude možné si jej koupit?
Chceme mít prototyp, který bude použitelný. Počítáme se společným spin-offem VŠB a Masarykovy univerzity, přes který bychom pozemské aplikace nabízeli.
Nový superpočítač v Ostravě musí mít teplotu vesmíru, ochladí jej helium |
Poznám na těle, že je to jiné tričko?
Chceme, aby to člověk nepoznal. Aby jej neobtěžovalo. Dnes to zatím vypadá robustněji, ale už prošlo třeba misí v Antarktidě. Zkoušíme různé elektrody i elektroniku tak, aby to astronauta, pilota nebo i toho řidiče tramvaje neobtěžovalo. Chceme nahradit klasické snímače integrovaným řešením.
Vyvíjíte si elektrody sami, nebo nakupujete a integrujete?
Vyvíjíme je sami. Textilní elektrody jsou dnes běžné, ale s kvalitou nejsme spokojeni. Vyrobili jsme třeba vlastní prototyp silikonové elektrody. Do silikonu jsme přidali vodivou příměs. Podobně jsme například pro nemocnici vyvíjeli fantoma, torzo těhotné ženy, jako trenažér pro monitorování plodu. Na tom pak lékaři trénují.
Když děláte tolik věcí, jak je na tom fakulta se soběstačností? Vydělá si na provoz?’
Určitě zčásti ano. Financování jde ze tří hlavních směrů: za výzkum (publikace, které ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy boduje), za studenty a z projektů. Dnes máme víc než 50 procent rozpočtu z projektů – různé grantové výzvy i zakázky od firem. Před deseti lety to tady takhle nefungovalo. Fakulta i univerzita se mění.
Kolik si chcete do budoucna vydělávat sami?
Prostor k růstu tady určitě je. Ale ani „peníze za studenty“ nejsou dar. Musíme pro ně připravit kvalitní programy, laboratoře, přitáhnout je v konkurenci ostatních škol. Stejně tak publikace. Míříme do špičkových časopisů, kde vám nějakou hloupost nevezmou.
Co se vám teď povedlo prodat?
Třeba domácí monitor, obdobu EKG. Máme hotový prototyp, patent koupila soukromá firma. Řeší se certifikace a uvedení na trh, a to v horizontu jednoho až dvou let. Zdravotnictví je krásné, ale cesta k nasazení je dlouhá a drahá.
Za kolik se takový patent prodává?
Jsou to nižší jednotky milionů korun. A z prodaných kusů půjde určité procento zpět univerzitě.
„Demografické vlny musíme využít“
Jak je to se zájmem studentů?
U našich oborů (informatika, kybernetika, biomedicína) roste. Pomáhá nám demografická vlna, přibývá maturantů.
Ta ale za pár let skončí.
Musíme ji využít. Letos jsme poprvé v historii fakulty dělali imatrikulaci dvakrát, najednou jsme se do auly nevešli. Máme přes tři tisíce studentů a narážíme na kapacitu budovy. Chybí nám například velké přednáškové prostory.
Jak se stavíte k nástupu umělé inteligence?
Nezakazujeme ji, učíme s ní studenty pracovat. Do budoucna bude potřeba přepracovat kompletní systém výuky v republice. Pořád jedeme „Komenského“ a to už nestačí.
Co by jej mělo nahradit?
V zahraničí sázejí na projektovou výuku. Zkoušíme to i my. A u studentů má úspěch. Místo přednášek máme pracovní sezení, vedeme kritickou debatu a řešíme úkoly jako ve skutečném vývoji. Stráví u toho mnohem víc času než dvě hodiny na přednášce a taky jim to více dá. Vidím, že je to baví, protože to není školní povinnost, ale reálný projekt.
Jaká je úspěšnost vašich studentů po ukončení školy?
I když stoprocentní, co se zaměstnanosti týče, nikdy nebudeme, to ani nejde, blížíme se tomu. Těší mě, že hodně bývalých studentů dnes vede firmy, jsou úspěšní v Česku i v zahraničí.
Ještě před pár lety byl problém s jazyky. Jak je to dnes?
Dnes už většina umí anglicky dobře. Zajímavé ale je, že se brání výjezdům do zahraničí – chápu to, mají tu pohodlí, zázemí. Což je škoda. Třeba loni byl můj student v Austrálii a po návratu byl úplně jiný. Takové zkušenosti člověka posunou.
