Všichni přišli vzdát hold zraněnému spolubojovníkovi a podpořit kamaráda v jeho úsilí vrátit se do života. Lukáš patřil ke špičkovým českým vojákům, prošel jako jeden z mála našich i extrémně náročným výcvikem v guyanské džungli.
Po slavnostním nástupu, proslovech a přeletu dvou lehkých bojových letounů se vojáci vydali na třicet kilometrů dlouhý pochod do Sanatorií Klimkovice, kde Lukáš tráví poslední rok intenzivní rehabilitací.
Jen ze 72. mechanizovaného praporu z Přáslavic, kde Hirka sloužil několik let, přijelo asi 320 vojáků. "S námi pochodují i vojáci z jiných jednotek, taky sedm amerických kadetů, kteří jsou v Přáslavicích na stáži, a několik civilů," hlásil z pochodu Daniel Waclawek, kaplan 7. mechanizované brigády, který byl na afghánské misi společně s Lukášem.
Vojácí nikdy nezradí |
Když poté Lukáš ve vojenském mundúru seděl na invalidním vozíku u silnice v Sanatoriích Klimkovice a kolem něj pochodovaly stovky vojáků, neskrýval radost a dojetí.
"Lukášovi nazdar," zavelel několikrát jeden z velitelů. A z pochodujících čet se sborově ozývalo burácivé: "Zdar."
"Mám radost. Znamená to pro mě strašně moc. Jsem na kluky pyšný. Musel jsem zatlačit slzu," netajil Lukáš. Dojatí byli i mnozí vojáci. Překvapila je podpora veřejnosti. "Kolem silnice stáli dospělí lidé i školní děti, mávali nám, zdravili nás," líčili na konci pochodu, kterým vzdali hold svému zraněnému kolegovi.
Lukáš Hirka se před dvěma lety chystal na svou třetí a poslední válečnou misi. V srpnu 2012 odletěl s kolegy ze 72. mechanizovaného praporu do afghánské provincie Lógar. Měl tam být až do února. Jeho služba ale skončila už 7. září.
"Ten den byl vyhlášený poplach. Byl jsem v budově, takže mým úkolem bylo plácnout s sebou o zem a čekat, co se stane. Neviděl jsem nic, ale slyšel, že to bouchlo kousek vedle. To cítíte celým tělem," vzpomíná Daniel Waclawek.
Střepina vletěla za uchem do hlavy
Petr Horák byl při vyhlášení poplachu s Lukášem a dalšími průzkumníky venku. Všichni běželi do krytu. Lukáš to nestihl. "Našel jsem ho před krytem zraněného. S kolegy jsme ho vtáhli dovnitř a poskytli základní ošetření. Zraněných bylo několik, ale šlo například o ucho nebo zlomenou ruku. Tak zle jako Lukáš na tom nikdo jiný nebyl," líčí.
Do betonového valu, který má vojáky chránit před útočnými střelami, totiž vpálila raketová střela. Její úlomky i části betonu se Lukášovi zaryly do celého těla. "Jedna ze střepin mu vlétla za uchem do hlavy a zůstala tam. Kvůli otoku mozku mu později lékaři museli otevřít lebku a její poškozenou část nahradit plastikou," popisuje Lukášův otec Jiří Hirka.
I když měl Lukáš skvělou péči vojenských lékařů, jeho zranění byla tak vážná a komplikovaly je infekce, že několik měsíců nebylo jasné, zda vůbec přežije. A když, tak jestli nezůstane upoutaný na lůžko. Ještě před rokem se nehýbal ani nemluvil. "Trápil se. Komunikoval s námi jen očima," vzpomíná Jiří Hirka, který se rozhodl, že syna převeze do Klimkovic na intenzivní rehabilitaci.
Vojenští lékaři nadšení nebyli a také šéf klimkovických lázní Jozef Dejčík přiznává, že tak vážně nemocného pacienta dosud nerehabilitovali. "Byl to risk. Báli jsme se infekcí," říká.
Vojáci ze 7. mechanizované brigády při slavnostním nastoupení na počest svého těžce zraněného spolubojovníka. (19. června 2014)
Vojáci 7. mechanizované brigády na zhruba třicet kilometrů dlouhém pochodu z Frýdku-Místku do Klimkovic. (19. června 2014)
Zdravotní ředitelka sanatorií Jarmila Zipserová ale Lukáše navštívila a rozhodla se dát mu šanci. Vyplatilo se. "Jezdíme za ním, jak to jen jde. A pokaždé vidíme obrovský posun k lepšímu," říká osmatřicetiletý Petr Horák, který je stále v armádě, ale na zahraniční mise už se nechystá. "Důvodů je víc, ale určitě k nim patří i Lukášovo zranění," vysvětluje.
Lukáš zůstal bojovníkem. Dokázal to i svým kolegům, kteří ho dlouho neviděli. Zdravil se s nimi, hovořil. O své pocity se dělil i s novináři. "Chtěl bych zase chodit. To je moje největší přání. Ale taky bych si přál, aby všichni byli zdraví a šťastní," dodal. Myslel i na svého mladšího bratra Tomáše, který je také voják a právě teď je na misi v africkém Mali.
Vojáci, kteří napochodovali do lázní, byli atrakcí i pro tamní klienty. Dospělí je fotili, děti se zdravily s Lukášem. Děti z Malé Morávky mu dokonce poslaly malované anděly pro štěstí. Velké pro něj, malé pro jeho kamarády. "Lukáš měl radost. A to je to, o co nám šlo," zhodnotil akci kaplan Waclawek.
