Pětašedesát let uplynulo ode dne, kdy si Vladimír a Božena Gebauerovi z Opavy-Vávrovic řekli své ano. Minulý víkend jim proto v opavském Městském domě kultury vystrojili kamennou svatbu.
„Nevěstě jsme nastrojili auto. K obřadu šla v čele s ženichem a kyticí. Tentokrát už však nemuseli říct ano,“ přiblížila slavnostní událost jedna z jejich čtyř dcer Jiřina Koudelová.
„V porovnání s naší první svatbou na té kamenné bylo mnohem více lidí. Když jsme se brali 29. března 1952, byli s námi jen rodiče a svědci. Teď jsme měli kolem sebe nejen naše dcery, ale také vnoučata a pravnoučata, takže nás bylo téměř padesát,“ podotkl Vladimír Gebauer, který si svou vyvolenou před pětašedesáti lety vzal nejprve na obecním úřadě ve Vávrovicích. Potom však musel na vojnu, ze které ho pustili po třech měsících, aby se manželé mohli vzít ještě v kostele.
„V té době ještě existovaly potravinové lístky, takže jsme měli pouze oběd u rodičů. V březnu u těch mých ve Vávrovicích a v červnu potom u rodičů nevěsty v Držkovicích,“ vzpomíná Vladimír Gebauer.
I na tehdejší dobu se jednalo o hodně mladé novomanžele. Vladimírovi bylo jednadvacet let, jeho žena dokonce ještě nebyla plnoletá, bylo jí sedmnáct.
„Už tenkrát se říkalo, že když se berou mladí lidé, tak to nevydrží. Není to ovšem pravda a my jsme toho názorným důkazem,“ upozornila Božena Gebauerová. „A to manžel vždycky říkal, že kdyby věděl, že se tak dobře ožení, praštil by do toho ještě mnohem dříve,“ dodala s úsměvem.
V mládí se Božena schovávala před Vladimírem za vraty
Zároveň přiznává, že se před budoucím manželem zpočátku schovávala, když chodíval kolem domu, ve kterém vyrůstala společně s osmi sourozenci.
„Chodíval kolem nás do mlýna, kde pracoval. Vždycky jsem si čapla za vrata. Nakonec mi to ale stejně nepomohlo. Tenkrát mě ani nenapadlo, že se jednou vezmeme a vydrží nám to tak dlouho,“ vrátila se paní Božena do doby, kdy svého muže ještě příliš neznala.
Dneska by pár, kterému je dohromady 168 let, mohl dávat recept na spokojené manželství. Vždyť v dnešní době se prakticky polovina párů dříve nebo později rozvede.
„Nejdůležitější bylo, že jsme si vždycky byli věrní a dokázali jsme jeden druhého tolerovat. To v současnosti mladým nejvíce chybí. Navíc chtějí mít všechno hned. My si vždycky museli nejprve našetřit, až potom jsme si to mohli koupit,“ zdůraznila Božena Gebauerová.
Zatímco její manžel pracoval v mlýně a navíc ještě pomáhal sousedům a známým, když bylo potřeba, paní Božena měla nejprve na starost hlavně domácnost.
„Do práce jsem šla, až když jsme měli dcery starší. Ovšem manžel si to zprvu nepřál, protože vždycky tvrdil, že je to on, kdo má živit rodinu,“ vysvětlila a dodala, že každý z nich byl jiné povahy. „Já jsem klidný typ, ale on je o něco prudší. Vždycky jsem říkala, že věděl, koho si bere a bude ho poslouchat. Kdyby si vzal někoho prudší povahy, nedopadlo by to dobře.“
Ještě v lednu dělali zabijačku a loni sklízeli brambory
Vzhledem k tomu, že manželé Gebauerovi postupně vychovali čtyři dcery, museli se hodně otáčet. Víkendy ovšem trávila celá rodina na fotbale, protože to byla Vladimírova vášeň. Hrál, i když se to jeho ženě nelíbilo.
„Vždycky mi říkala, běda mi, že se mi stane nějaký úraz, že pak za mnou nebude chodit do nemocnice. Faktem je, že jsem se zranil asi třikrát,“ přiznal pan Vladimír. „Jednou jsem měl zlomenou levou lýtkovou kost, takže jsem ji pak měl šest týdnů v sádře. Známý mě nemohl dohonit, tak mě zastavil skluzem. Byla to ukázková kosa na žlutou kartu,“ popsal.
Díky aktivnímu životu jsou Vladimír i Božena stále vitální. Vděčí za to také svým dcerám, vnoučatům a pravnoučatům, kteří je zvou na oslavy. „Jelikož je nás tak hodně, tak téměř každý týden někdo něco slaví,“ pochvalují si.
A rodina zase obdivuje, že jsou stále schopní dělat všechno, co potřebují. „Jsou úžasní. Vždyť děda ještě v lednu dělal zabijačku a loni sklízel brambory. Oba mají pořád co dělat, takže nemají čas na to, jen tak sedět a přemýšlet nad zbytečnostmi,“ dodala jedna z vnuček Radka Drašáková.
