V bohaté róbě se sukní s vlečkou až na zem, korzetem zeštíhlujícím pas, krajkami obšitým živůtkem a sametovou stužkou kolem krku budí pozornost kamkoliv přijde. Potkat dámu ve viktoriánských šatech není úplně obvyklé.
Není proto divu, že si lidé Kateřinu Mrázkovou z Ostravy spontánně fotí a ukazují si na ni prstem. „Už jsem si na neustálou pozornost zvykla,“ říká žena, která v šatech podle dobové módy Anglie druhé poloviny devatenáctého století nejen pravidelně chodí, ale zároveň se ve svém salonu Victorian Catherine živí jejich šitím.
Kdy a jak se vlastně zrodila vaše fascinace viktoriánskou módou?
Těch vlivů bylo několik. Začalo to už během studia na střední škole, kde jsem dělala obor výtvarné zpracování kovů a drahých kamenů. Byla jsem mezi studenty jeden z největších bláznů, moc mě to bavilo, v dílnách jsem zůstávala ze všech nejdéle. Přes historii šperků jsem se propracovala k vlasovým šperkům viktoriánské éry, což mne přitáhlo k tomuto období. Kromě toho mne fascinovala i osobnost Alžběty Bavorské, císařovny Sissi, která žila ve stejné době. Postupně jsem se dopracovala i ke královně Viktorii a k tomu, jaký rozmach zažila Británie za její vlády. A dalším důležitým faktorem bylo to, že jsme s rodiči hodně cestovali a navštěvovali zámky a muzea a mne vždy fascinovaly obrazy a ty krásné šaty na nich zobrazené. Proto jsem se jednou rozhodla, že si vyzkouším, jestli dokážu takové šaty ušít.
To bylo kdy?
Někdy v šestnácti letech. Tehdy mne ani nenapadlo, že bych je mohla nosit. Ale zkusila jsem si je obléct, a i když to nebylo úplně ono, chytilo mne to. A musím říct, že k viktoriánské módě mne přivedla i moje postava, která se k ní hodí. Tehdy letěla velká ňadra a velký zadek, který se v šatech zvýrazňoval takzvaným honzíkem. A já mám přes prsa 117 centimetrů a docela dost přes zadek. Kalhoty jsem na sebe sháněla jen těžko, musela jsem nosit sukně. Posledních osm let už chodím pouze v modelech ze svého viktoriánského šatníku.
Nosíte je běžně i na ulici? Třeba když jdete na nákupy?
Ano, je to můj běžný oděv. Jen když jdu k lékaři, musím to trochu zredukovat, tam by mi asi korzet neprošel. Takže mám i takový zjednodušený oděv – jen sukni, halenku a opasek, není to kompletní róba. Podobně zredukovanou verzi mám i na úřady, včetně historizujícího kabátku. Ale i tak si mne, když vyjdu ven, lidé fotí. A volají na sebe: Hele, hele, koukej. Nebo se ptají, jestli jdu z divadla nebo na karneval. Už jsem si zvykla.
Jsou reakce lidí vždy příznivé?
Samozřejmě, že ne, někdy jsou až na hranici urážek nebo vulgarismů. Jednou na mě kdosi v tramvaji volal, když jsem měla šaty se zadkem zvýrazněným honzíkem a pelerínou, že vypadám jak velbloud. Kdysi, když už toho na mě bylo moc, tak jsem si postěžovala mamce. A ona mi řekla: „Rozhodni se, jestli to chceš nosit, a přežiješ to, nebo to nenos.“ A tím se teď řídím.
Viktoriánská róba je značně složitá. Kolik má vrstev a jak dlouho trvá oblékání?
Když vezmu, co mám na sobě právě teď, tak jsou to spodky, košilka, korzet, spodnička, spodní sukně, vrchní sukně, honzík a živůtek, tedy osm vrstev. Oblékání mi trvá asi hodinu.
Každý den?
Ano a to nepočítám účes a další věci. Ale tím, že se takto oblékám pravidelně, tak už znám řadu fíglů, jak si sama uvázat korzet, což je činnost, kterou mnohé dámy bez asistence nezvládnou.
Viktoriánské šaty nejen nosíte, ale sama si je i šijete. Je to pracné?
Jedny šaty trvají asi týden intenzivní práce. A to šiju od nevidím do nevidím nebo ještě déle. Některé modely jsou přesnými historickými replikami, jiné pouze dodržují styl dané doby. Je poměrně těžké najít střihy, takže spoustu času věnuji studiu materiálů. U nás toho o viktoriánské éře moc nevychází, takže čerpám zejména z literatury, která vychází v Anglii nebo v Americe. Dobrým zdrojem informací jsou například i anglická historická muzea. Často více pomůžou kvalitní fotografie, třeba kabinetní, kde jsou šaty vyfocené z různých stran, ze kterých okoukám, co potřebuji.
Je hodně žen, které stejně jako vy nosí viktoriánskou módu?
V Ostravě ne, co vím, jsem tady jediná. Ale viktoriánské šaty jsou jen menší částí toho, co šiju. Je to možná dané i tím, že jsou poměrně drahé. Cena se pohybuje od 15 tisíc korun za nejjednodušší model, kompletní róba už přijde na třicet tisíc a výše. Například šaty, které mám teď na sobě, vychází zhruba na 35 tisíc korun. Dělám i jiné historické modely. Nedávno jsem dělala zakázku pro paní, která propadla kouzlu empírové doby. Šila jsem jí na svatbu empírové šaty a taky jeden speciální model v tomto stylu, když jela na dovolenou k moři. Nejčastěji ale šiju pro různé subkultury: třeba pro gothičky nebo pro lolity.
Lolity jsou kdo?
Je to módní styl, který vychází také z viktoriánské módy. Kdybych to měla ve zkratce popsat: dívky se snaží vypadat podobně jako porcelánové panenky. Ostatně šaty pro panenky šiju také. Je o ně velký zájem hlavně mezi sběratelkami. Mám třeba jednu pravidelnou zákaznici až z Milána. Pokaždé dělám něco jiného, je to zajímavá práce. Kromě toho vyrábím i různé doplňky: paraplata, klobouky, šperky, jehlice do vlasů. Mám ráda, když jsou ty věci hodně složité, to mě baví.
Kromě toho, že viktoriánskou módu nosíte, také ji propagujete. Třeba prostřednictvím unikátní přednášky Nahlédnutí pod viktoriánskou spodničku...
Je to v podstatě takové představení, kde spolu s přítelem nebo asistentkou během postupného svlékání názorně ukazujeme, kolik vrstev oděvů na sobě tehdejší dámy musely nosit. S přednáškami navštěvujeme i muzea a hrady, pravidelným hostem jsme například na Sovinci. Pravidelně jezdíme také na Animefest, což je setkání fanoušků japonského komiksu a animovaných seriálů. Letos nás například pozvali do Bardejova na městské slavnosti. Každý rok také pod hlavičkou salonu Victorian Catherine organizujeme dobové pikniky, což jsou srazy příznivců historické módy. Scházejí se na nich desítky lidí. Bohužel v Ostravě je zatím zájemců málo, takže je děláme v Brně na Petrově a v Praze.
Zmínila jste svého přítele. Jak se dívá on na vašeho koníčka?
Už jsem ho stačila nakazit, takže mě na spoustu akcí doprovází v dobovém oblečení. Už jsem mu ušila i žaket, ale je to trochu podle přísloví „Kovářova kobyla chodí bosa“. Kvůli zakázkám pro něj nestíhám šít, co by potřeboval. Ale začíná být postupem času stále marnivější. Takže se mě vždy před nějakou akcí ptá, co si obléct, aby barevně ladil s mojí róbou.
