Na čtyři stovky historických fotoaparátů má ve své sbírce Antonín Válek z Šenova. | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Moderní focení není pro mě, říká autor oceněného snímku z pohřbu Palacha

  • 3
V každém pokoji či komoře domu Antonína Válka je vystavená, uložená nebo pověšená věc, která souvisí s fotografováním. Sedmasedmdesátiletý muž je totiž nejenom uznávaný fotograf, ale také sběratel historických fotoaparátů.

„Nashromáždil jsem jich už na čtyři stovky, tři sta přístrojů určitě stojí za pozornost,“ říká Válek.

Z jeho fotografické tvorby patří k nejoceňovanějším snímek Sám proti všem z pohřbu Jana Palacha. Válek zblízka zachytil v sérii reportážních snímků už okupaci ze srpna 1968, fotografie z Palachova pohřbu označovaná J. P. January 1969 byla několikrát oceněna na zahraničních výstavách.

Vzpomenete si na váš první fotoaparát?
Samozřejmě, jmenoval se Fokaflex. Byla to zrcadlovka, z níž se snímky získávaly kopírováním negativů. Filmy jsem tehdy vyvolával na talířích. V jednom byla voda, ve druhém vývojka a ve třetím ustalovač. Zhasl jsem světlo, ze zadní strany filmu strhl papír a protahoval ho ve vývojce, ve vodě a nakonec v ustalovači. Pak jsem ho usušil a dal do kopírovacích rámečků. Ty jsem schoval pod kabát, vytáhl na slunci, místo měření času jsem vyslovil „jednadvacet, dvaadvacet“ a zase rámeček schoval. Výsledek putoval zpět do vývojky. Byl to složitý proces.

Co Fokaflex nahradilo?
Závodně jsem sportoval a jednou vyhrál Flexaret. Stal se prvním impulzem pro mou celoživotní profesní dráhu fotografa. Právě s ním jsem začal více fotit, už přece jen něco uměl. Ostatně s ním půl života fotil i Jan Saudek. Zaznamenával jsem hlavně závody. Snímky závodů zaujaly tehdejšího předsedu havířovského fotokroužku, jehož jsem se vzápětí stal členem. Pak jsem fotil více a více, na řadu přišel fotoaparát Praktisix s teleobjektivem a řada dalších.

Který se stal vaším nejoblíbenějším?
Nese název Mamya. Vyráběli ho Japonci. Mám k němu tři objektivy. Hlavně se u něj jednoduše měnily kazety na černobílou fotografii, na barevnou i na diapozitiv. Člověk se rozhodl až ve chvíli, kdy si vybral záběr. Je stále funkční, avšak brašna s ním a se vším, co k němu patří, váží kolem osmi kilogramů.

Proč jste se vlastně pustil do sbírání fotoaparátů?
Obdivuji klasické, často ještě ručně vyráběné přístroje, u nichž se kovové části leštily pilníkem. Chovám k nim respekt. Když k tomu dodám, že jsem dosud nepropadl digitální technice, ale stále fotím analogově a fotky si vyvolávám sám, je jasné, že jsem se zastavil v čase. Moderní způsob focení není pro mě. Navíc mnohé z těch letitých přístrojů stále používám.

Který fotoaparát považujete ve své sbírce za ten nejlepší?
Těch je víc. Třeba ručně vyráběnou Epicentru, kterých je u nás v republice možná pět, miniaturní podlouhlou Mikromu československé výroby nebo ruský špionážní fotoaparát Kyjev z 30. let. Zajímavou konstrukci má přístroj Eastman Kodak z roku 1910. Pak tady mám Optinetu, kterou vytlačily z trhu až fotoaparáty Praktic z NDR, nebo vzácnou stereokameru z roku 1900 na dlouhé negativy. Vlastním i krásnou dřevěnou Leicu II z roku 1932. Jen pro zajímavost, jiný typ přístroje Leica s označením RU se před časem na londýnské burze prodal za 1,2 milionu liber. Těch se ale ve světě zachovaly asi jen tři kusy.

Co ovlivňuje výjimečnost historického fotoaparátu?
Určitě stáří, ale i to, kolik se jich vyrobilo a zda dosud značka existuje. Roli může hrát i fakt, k čemu byl přístroj určený. Na některých leikách zhotovených kolem roku 1940 je třeba gravírování Luftwaffe s hákovým křížem. Unikát jsou i leiky pro válečné reportéry v zelené barvě. Jelikož se fotograf pohyboval ve válečné zóně, moc takových přístrojů na světě nezůstalo.

Kde jste přístroje sháněl?
Měl jsem známého starožitníka, který mi pomáhal. Potom smlouvám v bazarech, zastavárnách nebo hledám v inzerátech. A protože přátelé moji vášeň znají, zavolají mi, když na nějaký unikát narazí.

Co všechno kromě přístrojů z letité fotografické techniky vlastníte?
Na skleněných nebo ručně kolorovaných diapozitivech z roku 1910 mám zdokumentovanou řadu míst našeho kraje. Jinak různá světla, pomůcky, kdysi využívané pro focení a tisíce fotografií. Nejen mých, ale sbírám od lidí portrétní snímky z časů dávno minulých, včetně dat, kde byly vyfocené, zhotovené.

Dáte šanci digitální fotografii?
Nehodlám už se učit moderně fotit, dožiji s analogem a černobílou fotografií. Stáhnout snímky z foťáku do počítače rozhodně není tak napínavé, navíc digitální stroje nevytvoří v případě černobílých záběrů patřičnou gradaci.