Narodil se 3. července 1927 v Kvasilově na Volyni, oblasti na východě, kam se ve druhé polovině 19. století vystěhovaly z rakouského mocnářství tisíce Čechů. Ačkoliv jejich domy postupně stály na území carského Ruska, Ukrajiny, Polska a bolševického Sovětského svazu, na svou původní vlast volyňští Češi nikdy nezapomněli.
To byl i případ rodiny Petrasů. Mladý Václav chodil do české školy v obci Zdolbumov. Takzvaní Volyňáci cítili na konci 30. let minulého století velkou sounáležitost s běženci, kteří prchali z nacisty okupovaného Československa. Poznali hrůzu přecházejících válečných front. Vždyť tamní obec Český Malín se v roce 1943 stala volyňskými Lidicemi.
Mladý Václav Petras přišel o svého otce, kterého při náletu zasáhl německý messerschmitt. Nebylo proto divu, že se dobrovolně přihlásil do 1. československého armádního sboru, který byl součástí Rudé armády.
„Ještě jsem neměl osmnáct, chybělo mi půl roku, ale to jsem raději zamlčel. Nebyly ani žádné papíry, všechno shořelo při přechodu fronty, takže mi to prošlo,“ vzpomínal Petras před šesti roky pro MF DNES.
Ačkoliv chtěl být tankistou. nakonec byl přidělen ke spojařům. „Prodělal základní výcvik u radiostanic a různých telefonních přístrojů, rychle se naučil používat Morseovu abecedu. Ale jak mi říkal, nejtěžší bylo tahat v náročném terénu těžký spojařský buben,“ řekl Petr Majer, předseda Československé obce legionářské ve Frýdku-Místku, kde byl Václav Petras členem.
Spojař Petras byl převelen do polského Krosna a zúčastnil se osvobození domoviny svých předků. Nechyběl ani při krutých bojích na Dukle. „Právě tam jsme například hledali přerušenou linku a kolega šlápl na minu. Utrhlo mu to kus nohy,“ popisoval v roce 2014 neustálou blízkost smrti.
Společně s dalšími válečnými spojaři natahoval kilometry telefonních drátů v době postupu vojsk, a to i ve velmi neprostupném terénu. „A v době relativního klidu jsme často hlídali bojovou techniku na smrt unavených kamarádů, kteří po celý den útočili a museli si odpočinout,“ líčil.
Nakonec se slavně dočkal vítězného konce války a na Volyň se už nevrátil. Jen chvíli zvažoval, že by zůstal v armádě. Rozhodl se však pokračovat v tom, čemu se začal krátce učit ještě před válkou - pivovarnictví. Jak uvedl Majer z Československé legionářské obce, Petras vystudoval pivovarnickou průmyslovku a později Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze.
Pracoval v pivovarech například v Kadani, v Opavě, v Ostravě nebo v Loučce u Nového Jičína. V 60. letech mu byl přidělen úkol najít vhodné místo pro výstavbu plánovaného nového velkého pivovaru, jehož produkce měla uhasit žízeň nejen horníků a hutníků v tehdejším Severomoravském kraji, a to zvláště poté, co byl uzavřen poddolovaný pivovar v Karviné.
Stal se členem Síně slávy českého pivovarnictví
Petras společně se sládkem Jaromírem Franzlem nakonec navrhli díky kvalitní měkké vodě z řeky Morávky a dobré dopravní dostupnosti Nošovice u Frýdku-Místku. V letech 1966 až 1970 se tak zrodil pivovar Radegast, jehož první ředitelem se stal právě Petras, přičemž se spolupodílel na prosazení Franzlovy receptury na výraznější hořkou chuť nového piva.
Od roku 1979 až do svého odchodu do důchodu o deset let později byl dokonce ředitelem Severomoravských pivovarů se sídlem v Přerově. I později pomáhal a radil různým výrobcům piva. Za svou práci byl v roce 2013 uveden do Síně slávy Českého pivovarnictví a sladařství.
„Byl nositelem celé řady vyznamenání, například Řádu Velké vlastenecké války, Za hrdinství nebo Za chrabrost před nepřítelem. Letos také převzal pamětní medaili I. stupně za zásluhy o obnovu a šíření legionářských tradic. Čest jeho památce,“ zakončil Majer.
