Evgenia Zinkevich přijela se svými dcerami Zlatou a Miou z Kyjeva. Zlatě je pět let a zvykla si rychle. Evgenia ji mohla téměř okamžitě dát do školky. „Mie je rok, nechápe, co se stalo a kde je. Zlata komunikuje s dětmi i dospělými česky, za dva měsíce se dokázala jazyk dobře naučit. Občas říká, že jí chybí hračky, vzpomíná na svou školku na Ukrajině,“ řekla Evgenia. „Od samého začátku jsem se snažila dětem zachovat režim, který měly na Ukrajině, bylo to pro ně jednodušší – změnil se ‚jen‘ dům.“
Tatjana Beljajeva ze Záporoží přiznává, že z jejích dětí se snáz adaptoval mladší syn. Alexandrovi je devět, dceři Dáše osmnáct.
„Přestěhování do jiné země nesla těžce. Samozřejmě moc dobře chápe, co se děje. Nejvíce si přeje, aby vše co nejdříve skončilo a my se mohli vrátit domů na Ukrajinu,“ uvedla Tatjana. „Alexandr zpočátku celou situaci také velmi těžce přijímal, chybí mu táta a další příbuzní, nechtělo se mu v Česku do adaptačního centra, do školy, bylo pro něj těžké začít vše od nuly.“
Ve škole se ale jeho stav zlepšil. „Saša začal chodit do stejné třídy jako chlapec Luka z Charkova, se kterým se seznámil v adaptačním centru. Ve škole se mu moc líbí, rád se učí a přijímá pro sebe spoustu nových věcí. Čeština mu z naší rodiny jde nejlépe. Je to o věku, děti se vždy snáze naučí něco nového,“ sdělila Tatjana. „Dcera se chystá podat přihlášku na univerzitu, aby mohla příští rok nastoupit. Univerzita jí dá také více češtiny.“
Profesionální přístup
Podle Naděždy Gričaněnko z Krivého Rogu je adaptace dítěte na školu hodně závislá na přístupu učitelů. Její syn Matvěj chodí do první třídy. Češtinu ovládá lépe než jeho matka.
„Syn se studiu na nové škole dlouho bránil, ale učitelé jsou nesmírně trpěliví a chápaví, vidím pokroky. Jakmile přestal vzdorovat a smířil se s tím, že bude nějakou dobu v Česku, hned se začaly dostavovat výukové úspěchy,“ poznamenala Naděžda.
„Vidím, že učitelé trvají na tom, aby nelenil a nevyužíval svého ‚zvláštního‘ postavení. Učitelé jsou velmi milí. Pokud Matvěj neposlechne, řeknou, že byl problém, ale vyřešili ho, nestěžují si tak jako na Ukrajině, neříkají, že si mám s dítětem promluvit. Vidím u nich velmi profesionální přístup.“
Vstřícnosti českých učitelů si všímá i Marina Šimko z Pervomajsku. Má dva syny, mladší se jmenuje Jegor, starší Svjatoslav. Děti chodí do školy rády. Líbí se jim, že jim učitelé ve všem pomáhají a podporují je.
„Kluci se snadno přizpůsobili. Okamžitě byli přijati do jedné z nejlepších škol ve městě. Chodí do 3. a 8. třídy. Ukrajinských dětí je ve škole málo. Jegor má ve třídě dvě, Svjatoslav taktéž. Oba se hned skamarádili s českými dětmi, mluví s nimi ukrajinsky, Češi odpovídají česky a rozumí si. Jegor i neustále přináší jedničky. Učitelé jsou přátelští,“ konstatovala Marina.
Elena Kokina z města Dnipro má dvě dcery, třináctiletou Polinu a čtyřletou Lesju. „Polina šla do školy týden po příjezdu. Má dobrou angličtinu, takže u ní nebyly problémy s komunikací alespoň s těmi dětmi, které také anglicky umí. Na výuku českého jazyka je pak vyhrazeno 10 hodin týdně. Adaptaci hodně pomáhají dvě učitelky, které žily na Ukrajině. Polina si v nové škole rychle našla přátele,“ řekla Elena. „Lesja chodí už měsíc do školky. Moc se jí tam líbí. Ze začátku trochu plakala, ale učitelky jsou moc hodné a milé, vždy našly způsob, jak ji uklidnit.“
Budu objímat tátu
Polina podle Eleny rozumí, když se na ni mluví česky, sama pak používá jednoduché české fráze. „Ví, co je to válka. Polina je i velmi vlastenecká, dělá si starosti o Ukrajinu a svou rodinu a moc se jí stýská,“ uvedla Elena.
„Pro Lesju je komunikace s českými dětmi horší. Hlavně se tak kamarádí s ukrajinskými dětmi, nicméně když ji vyzvedávám, vidím, že si často hraje i s českými dětmi. Lesja ví, že na Ukrajině je válka, ale samozřejmě všemu úplně nerozumí, ví jen, že náš návrat na Ukrajinu ještě není bezpečný. Moc jí chybí táta a blízcí. Každý den říká, jak moc a dlouho bude tátu objímat, až se vrátíme,“ řekla Elena.
Anna a Andrej jsou děti Natalie Korogod. Jsou z Dnipra a navštěvují sedmou a třetí třídu. „Anna míní pokračovat ve studiu v České republice, ví, že školní systém se doma brzy nezlepší. Zároveň se jí stýská po domově,“ sdělila Natalia. „Syn domů chce, ale bojí se. Říká, že ve válce je lepší žít tam, kde nelétají bomby.“
Čeština? Jde to rychle
Jaké zkušenosti mají s dětmi učitelé? „Ukrajinské děti jsou moc šikovné. Opravdu se snaží a chodí do školy, takže s nimi máme jen dobré zkušenosti. Na celé škole jich aktuálně máme 36,“ vysvětlila ředitelka ostravské ZŠ V. Košaře Radka Palátová.
„Nejhůře jim jdou jazyky, hlavně tedy čeština, a naukové předměty, protože tam jim chybí slovní zásoba. Ale předměty jako například matematika nebo informatika jsou naprosto bez problému,“ přiblížila.
Češtinu se děti podle Palátové učí poměrně rychle. „Je ale velký rozdíl, zda dítě pochází z města, nebo malé vesnice. Dětem z vesnic jde čeština o něco hůře. Teď po třech měsících, co u nás jsou, ale nastal zlom. Začínají se v jazyce daleko lépe orientovat a téměř nepotřebují překladače,“ dodala Palátová.
„Do kolektivu se začlenily absolutně bez problému. Účastní se společných akcí, exkurzí a nestalo se nám, že by se českým dětem stranily. Očekávali jsme, že budou zamlklé, ale to se nestalo, a dokonce si nikdo z rodičů ani nevyžádal pomoc školního psychologa.“
