Více než 1 400 kilometrů musela urazit třicetiletá Anna Rybak z Dnipru, třetího největšího města Ukrajiny, než dostala své děti do bezpečí. Zahájení palby pro ni bylo velkým překvapením.
„Absolutně jsme nevěřili, že by na nás Rusko mohlo zaútočit. Ale 24. února ráno jsme se dozvěděli, že se nás Putin rozhodl v uvozovkách osvobodit,“ vzpomíná matka dvou dětí na začátek útoku na Ukrajinu s velkou dávkou ironie.
Než se vydala na cestu, ale ještě několik dnů trvalo. „Chtěla jsem zůstat. Je to můj domov. Každý den jsme řešili, jestli odjet, nebo ne. Rozhodlo hlavně to, že raketové útoky na město měly velký vliv na děti. Sirény, výbuchy, sirény, vše se opakovalo. Nesly to hodně špatně,“ říká Anna Rybak.
„Po celou tu dobu jsme spali v chodbě, co nejdále od oken, aby nás nezasáhly střepiny. Nakonec rozhodl manžel, že musíme odjet. Hlavně kvůli dětem. Zavolala jsem kamarádkám a vyrazily jsme. Manžel zůstal ve městě.“
Z počátku nikdo netušil, jak dlouho budou boje trvat. A příbuzní i kamarádi žijící v Rusku dokonce odmítali věřit, že se na Ukrajině střílí.
„Kamarádka žijící u Moskvy mi nevěřila, co se u nás děje. Jen mi řekla, že je Putin nejlepší ze všech. A už se se mnou nebaví. Podobně teta, která žije v Rusku,“ popisuje vlastní zkušenost s vlivem ruské propagandy mladá Ukrajinka.
To bylo ještě předtím, než se z válčící Ukrajiny rozhodly odjet.
Tři kamarádky, s nimi matka jedné z nich, a celkem šest dětí, měly štěstí. Na nádraží narazily na vlak, který jel do Lvova.
„Žádné lístky se nekupovaly, kdo se procpal dovnitř, ten jel. Za mnou už zabouchávali dveře, že se více lidí nevejde, byly jsme rády, že jsme do vlaku dostaly děti,“ přidává se ke vzpomínkám na třiadvacet hodin trvající cestu k polské hranici kamarádka Anna Tonkoškur.
I ona přijela se dvěma dětmi. „Ve vlaku byla trocha vody, ne moc dobré, jinak skoro nic. Měly jsme jen něco málo jídla pro děti. S příjezdem do Polska se vše zlepšilo. Byli skvělí, starali se o nás.“
Cesta z Polska do Ostravy už byla podstatně snazší. Věděly, kam jedou.
„S Annou se známe od dětství, ještě než jsme se v mých třech letech odstěhovali do České republiky,“ vysvětluje ostravský policista Vitalij Prokop důvody, proč se rozhodl pomoci a nabídnout prostory ve vlastním domě.
„Je to kmotřenka mého otce, později jsme jezdili na Ukrajinu na dovolené, tak jsme se potkávali. A když se na Ukrajině stalo, co se stalo, tak nám bylo se ženou Janou jasné, že jim musíme pomoci.“
Nabídka ubytování byla tím nejsnazším, co Prokopovi mohli pro tři matky s dětmi udělat. „Daleko složitější bylo vyběhat všechny potřebné papíry, víza a podobně,“ připomíná Vitalij Prokop.
Problémem asi bude hledání bydlení
„Sháněli jsme víza, ubytování, šaty, jídlo, všechno. Holky přijely ve čtvrtek, do neděle jsme zajišťovali víza,“ dodává Jana Prokopová.
„Trvalo dlouho, než jsme se dostali k informacím, kde můžeme získat oblečení. Pro dospělé i pro děti. Protože kromě toho, co měli na sobě, si nedovezli nic. Ale nikdo nic nevěděl. A to jsme jim pomáhali. Netuším, jak na tom jsou ti, co neumějí česky. Ale už se to snad zlepšuje. Když už jsme se však někam dostali, tak byli lidi, třeba z Červeného kříže, obrovsky vstřícní. Musím jim poděkovat, hodně nám pomohli.“
Další, co ženy z Ukrajiny čeká, je hledání bydlení. „Byl bych rád, kdyby bydlely někde blízko sebe, ať si mohou vzájemně pomáhat a můžeme jim pomáhat snadněji i my. Objíždět přitom třeba půlku Ostravy by bylo složité,“ vysvětluje Vitalij Prokop. „Už jsme se ptali na obci. Uvidíme, jak to dopadne.“
Starosta Polanky Pavel Bochnia říká, že už dostali několik podobných žádostí. „Budeme o nich jednat. Nějaké možnosti máme, ale jde o spíše provizorní ubytování než trvalé bydlení,“ podotýká.
