První pololetí, které Viktoriia strávila v české škole, bylo neskutečně pestré a nabité událostmi. Tolik vjemů, zážitků a poznání, které se dítěti jistě vryjí do paměti na celý život.
Zesílené tím, že je v cizí zemi. Že můj manžel, otec Viky, je tak daleko.
Vika má školu velmi ráda, každý den, když se vrátí domů, s nadšením vypráví o svých školních dobrodružstvích a dělí se o všechny své nové poznatky a objevy.
Miroslav či Džavelina. I do pojmenovávání dětí se Ukrajincům promítá válka |
Snaží se. Hodně se snaží. V některých hodinách dělá úkoly i dříve než spolužáci. Paní učitelka jí řekla, že když všechno zvládne, může si kreslit, zatímco ostatní svou práci ještě dokončují. Občas ji i vyzve, aby pomohla s úkolem někomu jinému.
Během těch pár měsíců se naučila číst a mluvit česky téměř na stejné úrovni jako její vrstevníci.
Malá matematika i Školák Pepa
Nejoblíbenější činností ve škole je pro Viku tvoření. „V takových hodinách vyrábíme různé výrobky z papíru, stříháme a lepíme je, máme různé druhy hmyzu, zvířat a dekorací. A já tak ráda něco vytvářím!“ sdílí své dojmy Vika.
Nejtěžší pro ni bylo přizpůsobit se úplně jiné komunikaci, novému jazyku, mluvit v něm, když se jej teprve učila. Kvůli nedostatku slovní zásoby měla s češtinou na začátku potíže. Škola ale Vice poskytla hodně času, aby se ji naučila.
Díky své asistentce měla v pondělky i hodiny navíc, aby se jí její češtinářské začátky usnadnily. Za to jsem velmi vděčná.
Obtížným předmětem, jak říká Vika, je malá matematika. Je to taková malá knížka s příklady, úlohami, jejichž řešení zabere více času.
No a pak jsou tady úlohy ve velké knížce s názvem Školák Pepa. Nad těmi teprve stráví hromadu času. Kombinace českého jazyka a matematiky není pro cizince úplně snadná. „Mami, já se to ale stejně všechno naučím!“ říká mi vždy Vika.
Nemoc, pak svátky. To převládly obavy
Ze školy je nadšená, moc se jí tam líbí a učitelé i spolužáci se k ní chovají velmi hezky. Před Vánoci Vika onemocněla, měla vysoké teploty a dlouho do školy nechodila.
Měla velkou pauzu, potom byly vánoční prázdniny a po nich se Vice do školy moc jít nechtělo. Když tam 3. ledna šla, ráno plakala a nechtěla nikam jít. Bála se, že si na ni nikdo nevzpomene, ani spolužáci, ani učitelé, a že se tam bude sama.
Uklidňovala jsem ji, ale ve škole se zase rozplakala. Paní učitelka ze sousední třídy Viku v tomto stavu potkala, objala ji a začala uklidňovat. Stejně tak naše paní učitelka. Viku chytila a řekla jí: „Čekali jsme na tebe, moc jsi nám tady chyběla.“ Byl to krásný přístup a Viktoriia se uklidnila. Den zakončila bez slz a v dobré náladě.
Kamarádka z Cesty odvahy i zamilování
Na paní učitelku nedá Vika dopustit. „Když jdeme na oběd, vezmu paní učitelku často za ruku a ona nás vede,“ přiznává.
Ve škole Vika využívá také různé sportovní a umělecké kroužky. V tomto pololetí začala Vika chodit třikrát týdně na házenou a taky navštěvuje hodiny keramiky. Před Vánoci dokonce vyrobila keramický vánoční stromeček. To víte, že jsem na ni byla pyšná.
Vika chodí do školy ještě s další ukrajinskou dívkou. Seznámily se na akci nazvané Cesta odvahy. Dívenka se jmenuje Dasha a také žije v Polance.
Deník Ukrajinky: Naše děti se poprvé od našeho útěku potkaly se svými otci |
Je starší než Vika a chodí do třetí třídy. Scházejí se poblíž svého domova a chodí spolu do školy, povídají si, sdělují si novinky a pak se rozcházejí do svých tříd. Navštěvují se i navzájem u sebe doma.
Vika má ve třídě také kamaráda, se kterým si píší milostné vzkazy. Jsou za to káráni, protože je to odvádí od výuky. „Snažíme se to dělat, když se paní učitelka nedívá nebo když něco píše na tabuli,“ přiznává Vika.
Říká, že až vyrostou, vezmou se. Dal jí i pusu: „Mami, my to myslíme vážně,“ kroutila hlavou.
Na Ukrajině je jednička nejhorší známkou
Z vysvědčení má Vika radost. Samé jedničky… Pro mne je to nezvyk. Na Ukrajině máme jiné známkování. Jednička je nejhorší, dvanáctka nejlepší. Pro Viku to samozřejmě problém není.
Jedinkrát dostala smutného smajlíka za to, že neudělala domácí úkol. A taky jednoho společně se znaménkem minus za špatné chování. Ten večer jsme spolu mluvily. „Mami, jsem přece ještě dítě,“ měla v tom jasno.
V českých školách je 50 tisíc uprchlých ukrajinských dětí. Méně, než se čekalo |
Dovoluji jí dělat chyby. Myslím, že se tak rychleji naučí přebírat odpovědnost a uvědomit si nejen učivo, ale i jednání okolo. Jednou večer dělala domácí úkol a já si v něm všimla chyby: „Vikuško, tohle je špatně, pojď to změnit, jinak ti dají špatnou známku. Dvojku, klidně i trojku.“
Ona mi ale odpověděla: „Mami, to je v pořádku, vždyť dvojka je taky dobrá známka. A víš co, já ji hlavně ještě nikdy neměla!“
Zeptala jsem se jí, jestli je známka, kterou by dostat nechtěla. „Bojím se dostat pětku, to je pro mě v Česku nejhorší známka,“ odpověděla. „Ale na Ukrajině bych se pětky nebála,“ smála se.
Většina ani nepozná, že Vika není Češka
Díky škole, učitelům, zajímavé výuce a kamarádství vidím u Viky velký pokrok. Ve všem. Učí se samostatně, večer si dělá domácí úkoly a ráda chodí do školy. Moc to pro mne znamená. I pro ni.
Její paní učitelka se jmenuje Vendula Valíková. Je vynikající.
A tohle mi k mojí Vice napsala: „Vika se velmi rychle začlenila do kolektivu dětí, dobře komunikuje se všemi dětmi. Mluví velmi dobře česky, neexistuje u ní žádná jazyková bariéra. Když někdo přijde do třídy a komunikuje s dětmi, nikdy si ani nevšimne, že Vika je Ukrajinka, všichni si myslí, že je Češka. Mezi dětmi je i vůdčí osobností. Vše musí být, jak řekne.“
A věřte mi, Vika toho říká opravdu hodně.
 |
